Článek
Říkám tomu povodňový syndrom. Prostě když se českými luhy a háji přeženou významnější povodně, najednou se rozběhnou investice do bezpečnostních přelivů, protipovodňových štol, suchých nádrží a dalších projektů, jejichž cílem je eliminovat či minimalizovat škody při záplavách. Když se stejnými luhy a háji delší dobu velká voda nepřežene, nerozeběhne se nic a kdo něco pípne o tom, že by se měly „nalít“ miliardy do boje proti povodním, vypadá jako marťan.
S blackoutem je to ještě horší. To je totiž událost, s níž v Česku zaplaťpánbůh zatím nemáme přímou zkušenost. S krátkodobými a spíše lokálními výpadky samozřejmě ano – vzpomeňme jen namátkou třeba na kalamitu na Karlovarsku z konce loňského listopadu. Ale že by se celá země či střední Evropa ponořila na několik hodin do tmy, to si prostě nedokážeme představit. Nejblíže jsme tomu byli asi 8. ledna 2021, kdy se evropská síť nuceně rozdělila na dva oddělené ostrovy. Ale nebýt médií, prakticky bychom si toho nevšimli – v důsledku rozhoupané frekvence někde možná tak maximálně zablikala světla.
Zatím tedy žijeme v tom, že si dokážeme představit cenu silové elektřiny ve výši desítek korun za kWh (to byly časy, co?), ale co je to blackout, na rozdíl od takových Indů, Pákistánců či obyvatel střední Asie, absolutně netušíme.
S jedinou výjimkou. Když výpadek postihne prvky kritické infrastruktury státu, mezi něž patří mimo jiné i zařízení poskytující zdravotní péči, tedy česky řečeno nemocnice.
Na první pohled se to možná nezdá, ale stává se to kupodivu docela často – jen namátkou si všimněme mediálně nejsilnějších událostí tohoto typu v loňském roce:
· 2023/01 Karlovarská krajská nemocnice
· 2023/02 Nemocnice Bulovka
· 2023/06 Karlovarská krajská nemocnice
· 2023/10 Oblastní nemocnice Mladá Boleslav
· 2023/11 Nemocnice Pardubického kraje
No jo, ale nemocnice mají přece diesely! Kolikrát už jste slyšeli tento na první pohled platný protiargument? Ano, ona pověstná robustnost naší energetické soustavy je daná mimo jiné i tím, že prvky kritické infrastruktury (správně) počítají s nejhorším scénářem, pravidelně se na něj připravují a disponují pro tyto případy technikou, která dokáže zabezpečit další chod zařízení. Klíčová otázka ovšem zní, jak ten chod vypadá. A teď to, prosím, rozhodně neberte jako odšpuntování nějaké dávky despektu, spíš naopak. V energetice platí víc než kde jinde, že věci by se měly popisovat bez ideologie a předsudků tak, jak opravdu stojí (případně padají).
Napřed si podle dostupných informací zrekapitulujme, co se to vlastně na konci května v Mostě stalo. V úterý 28. května postihl Mostecko výpadek elektřiny a patrně v jeho důsledku se ve večerních hodinách vznítila trafostanice v areálu mostecké nemocnice (konkrétně kvůli technické závadě na vysokonapěťovém kabelu v rozvaděči). K podobným nehodám dochází docela často – zadejte si do Googlu „požár trafostanice“ a vyjede vám toho tolik, že se začnete bát kolem trafaček chodit (to zas teda fakt nemusíte, tato zařízení jsou zpravidla dobře opečovávaná).
Důležité je, že záložní systém v mostecké nemocnici zafungoval tak, jak měl. Ihned po výpadku proudu najely dieselagregáty. Následně se podařilo obnovit dodávky elektřiny pomocí záložní trafostanice.
Nicméně i tak nemocnice od úterního večera po dobu několika dní fungovala v omezeném režimu. Co to v praxi znamenalo? Zejména pozastavení plánovaných operačních výkonů a omezení chodu ambulancí, které nemohly využít některé diagnostické metody. Konkrétně třeba nefungovaly rentgeny, CT či biochemické analýzy. Situace se nijak nedotkla hospitalizovaných pacientů, nicméně nemocnice byla nucena odklánět vozidla záchranné služby a doporučit veřejnosti, aby v případě potřeby využila okolní zdravotnická zařízení.
Jak moc je pro každou nemocnici důležité, aby ani na vteřinu nebyla odstřižena od dodávek elektřiny, velmi hezky popisuje na svých stránkách Nemocnice Šumperk. Schválně si tipněte, jakou má taková nemocnice denní spotřebu… V plném provozu je to 800-850 kWh (což odpovídá cca 2500 průměrných českých domácností), o víkendu 200-400 kWh. „Nejvíce náročný na odběr elektrické energie je, světe div se, stravovací a prádelenský provoz,“ prozradil vedoucí technického oddělení nemocnice. A právě tyto dva nekritické provozy lze samozřejmě v případě kritické situace povypínat. Z toho je mimochodem zřejmé, že udržet v chodu celou nemocnici a v plném rozsahu služeb jen za pomocí dieselagregátů je prakticky nemožné.
Kromě plánované odstávky článek popisuje i krizové řízení při neplánovaném výpadku: Všechna zdravotnická technika má záložní baterie s možností prioritizace provozu (lze třeba odstavit většinu výtahů a nechat v provozu pouze jeden), dále jsou k dispozici tři agregáty (250 kVA), z nichž každý vydrží v provozu při plné nádrži (500 litrů) až osm hodin. Doslova závod s časem je pak udržení laboratorní technik. Velké laboratorní analyzátory mají totiž odběr 5-10 kW (tedy jako elektrický sporák při provozu na plný výkon) a jejich baterie vydrží maximálně 12 minut. Do té doby musí technici stihnout přepojit elektřinu na náhradní zdroj. Celkem mazec, co?
Problematika je pochopitelně mnohem rozsáhlejší (mimo jiné kvůli tomu, že v důsledku výpadku elektřiny jsou v ohrožení i dodávky pitné vody, zemního plynu, tepla, zdravotnického materiálu a medicinálních plynů) a já si vůbec nekladu ambice popsat ji v celé šíři. Jen chci naznačit, že ať už se provozovatel nemocnice bude snažit sebevíc, odstřižení od centrální sítě se prostě dřív nebo později na chodu zařízení projeví, a to celkem významně.
Výše uvedené nám naprosto zřetelně připomíná něco, na co máme tendenci mimo jiné z důvodu „povodňového syndromu“ neustále zapomínat: Dodávky elektřiny jsou naprosto zásadní pro fungování moderní společnosti. V souvislosti s nemocnicemi bych si však to „něco“ dovolil ještě rozšířit o důležitost centrální soustavy. Síť je prostě v kontextu kritické infrastruktury doslova svatá… (minimálně do doby, než bude naprosto perfektně a spolehlivě fungovat energetika decentralizovaná)
Kéž by nám každá vyhořelá trafačka pomohla alespoň vrátit do debaty o blízké i vzdálenější budoucnosti energetiky aspekt bezpečnosti. Ano, je pravda, že „díky“ energetické krizi už víme, že v energetice není důležitý jen udržitelný rozvoj, ale také cenová dostupnost energií. Ale slova jako stabilita či spolehlivost dodávek znějí v diskuzi pořád v lepším případě spíše jako abstraktní rizika, v horším strašení.
Žijeme přitom v době, kdy v horizontu nízkých jednotek let reálně hrozí dominové odstavení podstatné části výrobní základny (v podobě uhelných elektráren a tepláren), která stále zabezpečuje čtyřicet procent výroby. A výstavba náhradních zdrojů pořád není ani na papíře.
