Článek
Kdesi v Texasu napumpovala parta těžařů do břidličných hornin pod vysokým tlakem směs vody, písku a chemikálií. O několik týdnů později si kdesi na Lounsku studentka environmentálních studií zapnula fén. Zní to neuvěřitelně, ale globalizace postoupila tak daleko, že i mezi těmito dvěma událostmi může být dost zásadní souvislost. Kam se hrabe nějaké trapné mávání motýlích křídel způsobující hurikán tisíce kilometrů daleko…
Odkud začneme, aby se to nepletlo? Tak třeba od konce. Všichni tak nějak intuitivně tušíme, že dívčin fén se nerozběhl díky pracovitým skřítkům, nýbrž díky blíže nespecifikovanému proudu elektronů. Odkud se ale ty elektrony vzaly? Spousta lidí se stále domnívá (bez ohledu na energetickou krizi), že ze zásuvky, k nimž byl fén připojen. Striktně vzato je to samozřejmě pravda (z jaké jiné zásuvky, že?). Stejně jako je pravda, že písek pochází ze stavebnin a jogurty z večerky odnaproti. Zkusme ale popustit uzdu fantazii a zapátrat pozpátku výrobním řetězcem po pravlasti, z níž se ona „fénová“ energie, ať už měla původně jakoukoliv podobu, vydala na cestu.
Kdo někdy vrtal polici a mylně předpokládal, že mistr elektrikář dodržel zásadu pravých úhlů, ten dobře ví, že zásuvky tak skvěle fungují díky kabelovému propojení s domovním rozvaděčem (to je ta skříňka se všemi těmi jističi a proudovými chrániči). Kdo si někdy půjčil malý bagřík, aby vyhloubil na zahradě jámu na dešťovou jímku a v tom dětském nadšení si zapomněl prohlédnout zákres inženýrských sítí, ten si zase už navždy bude pamatovat, že do rozvaděče směřuje elektřina podzemními kabely z venkovního pilířku neboli antoníčku.
Zatím jsme ušli jen pár metrů. Ale jen co po dalších desítkách, možná stovkách metrů dorazíme k transformátoru 22/04 kV, už by to chtělo auto, protože během dalšího pátrání už procestujeme kilometry. Nejprve uvidíme distribuční soustavu (to jsou takové energetické okresky), pak přenosovou (to jsou zase dálnice), a když budeme mít štěstí, tak cestou ještě možná nějaké ty trafostanice či rozvodny. A nakonec i vyvedení výkonu z elektrárny. Odkud že byla ta dívka, odněkud z Lounska? Tak to by tu elektřinu pro její fén mohla klidně vyrobit paroplynová elektrárna Počerady! Elektřina totiž z fyzikálních důvodů opouští síť při nejbližší příležitosti.
Takže dívka v tomto případě pohání svůj fén „lokální potravinou“ a při vysoušení vlasů ji kromě proudu teplého vzduchu zahřívá i pocit z udržitelného života. Happy end, titulky a jdeme domů s tím, že jsme „zase o kousek před nimi“? To sotva. Čert vezmi, zda tu elektřinu zrovna vyrobila plynová nebo parní turbína (elektrárna totiž disponuje dvěma rozdílnými typy výrobní technologie). Soustřeďme se na původ paliva, tedy zemního plynu.
Do Počerad ho přivedlo potrubí z Německa, a tam zase potrubí z Nizozemska. Pokud by vás zajímalo, kudy přesně ta trocha zemního plynu putovala, asi by se to dalo odhadnout zde. My se však spokojíme s informací, že urazila potrubní poštou něco přes 590 kilometrů. Proč zrovna tolik? Protože přesně tak dlouhá je vzdušná čára mezi paroplynkou v Počeradech a LNG terminálem Eemshaven (a ono to potrubí bude různě uhýbat a kroutit se podobně jako dálnice).
Že vám to slovo se dvěma E na začátku připadá povědomé? Ano, pamatujete si to správně, to je ten „český“ terminál, který uprostřed plynové krize dost pomohl naší energetice a průmyslu a který byl ještě vloni v médiích jen tak zhruba týden co týden. Přijíždějí sem tankery s LNG z celého světa a v odpařovací stanici se dovezený zkapalněný plyn před vstupem do potrubí vrací zpět do plynného skupenství.
Protože terminál zůstává nadále v centru české mediální pozornosti, nedávno vyšly najevo docela zajímavé informace o tom, odkud přesně připlouvají lodě s plynem pro Česko. Z těch dosavadních třiceti jich byla většina ze Spojených států (konkrétně z Louisiany nebo z Texasu) a další z Afriky, nebo dokonce z Jižní Ameriky. To už na „lokální potravinu“ moc nevypadá co? Například z Mexického zálivu do Eemshavenu musí tanker urazit přes oceán nějakých 9 500 km. To ale bohužel není všechno.
Předpokládejme, že plyn, který se následně proměnil v elektřinu pro dívčin fén, pocházel zrovna z Texasu. Slyšeli jste někdy o tzv. břidlicovém plynu? Geologická odbočka. Zatímco konvenční zemní plyn se nachází v nějaké podzemní kapse či výduti, ten břidličný se přímo váže v hornině, která tvoří současně jeho zásobník i obal. A tento specifický plyn se těží metodou tzv. hydraulického štěpení, neboli frakování. Do břidličných hornin se pumpuje směs vody, písku a chemikálií, která i hluboko pod povrchem dokáže horninu rozbít a uvolnit plyn. Ten vystoupá do vyšších ložisek, odkud je už snadné jej dobývat.
Ekologicky to bohužel není nic moc. Mírně řečeno. Asi největším problémem je čistota a spotřeba vody (do jednoho vrtu padne cca 10-20 milionů litrů). Při vyčerpávání je tato tekutina sice stále čímsi jako vodou, ale k „eviance“ má fakt daleko. Obsahuje soli, těžké kovy a taky nějakou tu radioaktivitu. Výzkumy dále naznačují, že frakování zvyšuje riziko zemětřesení.
Cožpak o to, Američané mají tak velikou a řídce osídlenou zemi, že se se všemi negativními vlivy smířili ve jménu zajištění vlastní energetické bezpečnosti. To my, Evropané, jsme si pro jistotu tuto technologii plošně zakázali a kupodivu na tom nic nezměnil ani oprávnění požadavek na maximalizaci využití domácích zdrojů energie.
Zpět k dívce, která už se mezitím stihla třikrát vyfénovat. Teď si představte, že by vlasovou hygienu spáchala o hodinu později a místo na elektřinu z počeradské paroplynky by její fén běžel na elektřinu z vedle stojící uhelné Elektrárny Počerady. Jak nedávno spočítal think tank Evropa v datech, uhlíková stopa přepravy paliva by v případě plynu byla zhruba stonásobná oproti uhlí. Jasně, už vás slyším a připouštím: Na emisích oxidu uhličitého předežene uhlí plyn ve fázi spalování, a to doslova o parník. Ve vztahu k ochraně klimatu si však musíme říkat celou pravdu a nejen její polovinu, takže je třeba započítat i úniky metanu. A najednou má elektřina či teplo z plynu dovezeného z velkých vzdáleností často i horší uhlíkový učet než uhlí.
Až si tedy půjdete příště koupit rajčata z Maroka (3000 km), vepřové z Chile (15 000 km), nebo dokonce česnek z Číny (20 000 km), výčitky svědomí nejsou na místě. V případě elektřiny a tepla jimi nikdo z nás taky netrpí. „Dlouhej kouř a pohoda jazz!“
Článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.
