Když na Baltu přestane foukat, Německo jede i na české uhlí

Slyšeli jste o Elektrárně Ausland? Je to obří flexibilní zdroj, který na území Německa nevypouští žádné emise a zabírá naprosto zanedbatelnou plochu ve volné krajině. To však zdaleka není všechno. Ausland nejen, že dokáže během pár hodin najet z nuly na výkon odpovídající bezmála dvaceti blokům Temelína a zpátky. Ona zvládne jít i do minusu a „vcucnout“ a efektivně zužitkovat přebytek výkonu v přibližně stejném objemu! Kdo nevládnete německým jazykem, vězte, že „Ausland“ znamená česky zahraničí.

Sledujete-li evropskou energetiku již delší dobu, jistě si pamatujete, že dlouhá léta to bývalo trochu jinak: Všechny okolní země (s výjimkou jaderné Francie) ochotně a ve velkém nasávaly z „Elektrárny Deutschland“ a spíše výjimečně si do ní odlévaly relativně skromné přebytky. Pravda, ti opravdoví energetičtí veteráni vědí, že v období 1990-2002 mělo Německo vyrovnanou bilanci a až s následujícím solárním a větrným boomem se vzepjalo k exportním rekordům. V nejslavnější éře 2015-2018 činil čistý export (rovná se export minus import) dnes už těžko uvěřitelných více než 50 TWh, což už se blížilo celoroční spotřebě České republiky! Z pohledu přeshraničního salda nejméně slavná éra, zdá se, začala vloni, kdy se Němci definitivně rozloučili s jádrem a po 22 letech se stali čistým dovozcem (s rekordním čistým importem kam až paměť sahá).

Mimochodem doporučuji podrbat se na bradě a porovnat instalovaný výkon v obnovitelných zdrojích ve zlatých časech a teď. Zatímco v roce 2018 mělo Německo ve větrnících 58,85 GW a v solárech 45,31 GW, vloni to už bylo ve větrnících 69,48 GW a v solárech 82,19 GW. To je celkový nárůst skoro o 50 %. Jak moc se daří pomocí OZE nahrazovat kompletně odstavené jádro a postupně vyřazované uhlí, o tom svědčí hokejka na níže uvedeném grafu (skoro vůbec).

Jen pro zajímavost: Když si exportní a importní křivky rozdělíme, zjistíme, že největší šrumec na německých drátech směrem do zahraničí se odehrál v roce 2015, kdy přesáhl 85 TWh.

To se však celou dobu díváme jenom na celoroční bilanci. Pohled na časové řezy, prozrazující extrémy a také přehled typu „kolik a s kým“, bude mnohem zajímavější. A jen pro úplnost: Zaměříme se na fyzikální, nikoliv obchodní toky (v tom mohou být poměrně významné rozdíly).

Obraz č. 1, rok 2017 aneb Zlaté časy v energetickém Spessartu. Rekordní exporty (to jsou ty fleky pod vodorovnou osou) směřovaly především do Polska, Nizozemska a Švýcarska a v létě i do Česka. V maximech přitom dosahovaly 10-15 GW. Naopak importy (fleky nad vodorovnou osou) málokdy dosáhly úrovně 5 GW a takřka výhradně pocházely od jaderných velmocí – Francie a Švédska.

Obraz č. 2, rok 2023 aneb Přišla bída na kozáky. Z početné skupiny „štamgastů“ závislých na německém proudu zůstali prakticky jen Poláci. Zato do Elektrárny Ausland se vedle Francouzů a Švédů významněji zapojili Norové, Nizozemci, Dánové či Češi. Připadá vám, že exporty poněkud prořídly zhruba od poloviny dubna? To bude tím, že zhruba tehdy definitivně zmizelo z německého mixu stabilní jádro. Od té doby se běžný import pohybuje na hodnotách kolem 10 GW.

Jak vypadaly extrémy v bilančním saldu? Ten exportní nastal ještě před jaderným phase-outem (totiž Ausstiegem) 10. dubna 2023. Že vám to datum něco připomíná? Ano, to je to slavné Velikonoční pondělí, kdy jsme v Česku vypínali soláry. Asi vás nepřekvapí, že Němci čelili velmi podobným problémům. Ve 14:45 dosáhl čistý export maximálních 19,2 GW, a to nejen kvůli masivní produkci v solárech (28,6 GW) a větrnících (16,2 GW), ale především kvůli mimořádně nízké velikonoční spotřebě (40,8 GW). Jen soláry a větrníky vyráběly v tomto časovém řezu 110 % aktuálního zatížení!

Opačný extrém nastal kupodivu v létě. Dne 14. července 2023 v 6:30 činil čistý dovoz v Německu 17,1 GW, tj. odpovídal třetině zatížení! Důvod je vidět na první pohled – naprosto mizivá výroba v solárech (což by člověk po ránu tak nějak očekával), ale hlavně ve větrnících.

V letošním roce už lze v případě Německa hovořit o trendu nárazových vývozů a čím dál kontinuálnějších dovozů. Tento graf má naprosto jasnou interpretaci – vždy když pořádně naroste šedozelený flek, malíř „přetáhne“ pod vodorovnou osu, a když je ten flek naopak malý, objeví se těsně nad vodorovnou osou fialový flek. Jinými slovy: Když na Baltu zafouká, Němci vyvážejí elektřinu ve velkém, když ne, tak ji v podobných objemech dovážejí. Zatímco v zimě celkem foukalo, na jaře už to nebylo nic moc.

Velmi dobrou představu o aktuální německé energetice nám pak dal minulý týden. Zatímco na jeho začátku ještě celkem foukalo a Němci byli plus minus „na svých“, v polovině foukat přestalo, muselo se rozjet uhlí (až 15 GW), zemní plyn (až 10 GW), a především pak Elektrárna Ausland (až 10 GW). Pak se zase koncem týdne „rozfoukalo“ a německá síť se vrátila do původního stavu.

A teď se pozorně zadívejte na strukturu dodavatelů Elektrárny Ausland: Francouzi, Švýcaři, Rakušané, Norové, občas Dánové a v půlce týdne hlavně Češi.

Ano, po dobu bezmála dvou dnů v kuse jsme do Německa posílali výkon 1-2 GW. A z čeho jsme tu elektřinu vyráběli? Podle grafu české výroby jednoznačně z hnědého uhlí, které v půlce týdne zdánlivě „bezdůvodně“ zdvojnásobilo svůj výkon (aniž by stoupla česká spotřeba).

Z výše uvedených provozních dat vyplývá, že bezuzdný boom OZE v Německu a z něj vycházející výkyvy ve výrobě zatím ani náhodou neřeší akumulace, posunutí spotřeby v čase či jiné formy flexibility, o nichž se tolik hovoří, ale především flexibilita okolních států. Kolem Německa funguje takový polštář, který se podle potřeby nafukuje a smršťuje. Nutno dodat: Zatím. Půjdeme-li také německou cestou, budeme sami potřebovat takový polštář.

Porovnejte to s Francií, která má taky celkem slušně nainstalováno ve větru (přes 22 GW). Když tam minulý týden přestalo foukat, ve výrobě trochu přidalo jádro (trochu víc) a sousedy to nijak neobtěžovalo (kontinuální francouzský export zůstal prakticky zachován).

Myšlenka dne otce Fourase zní tedy takto: Německo víc než kdo jiný rozvíjí dvě energetiky najednou. Na jedné straně masivně investuje do OZE, na druhé straně do nových paroplynových zdrojů. A protože to druhé se mu daří o dost méně, snaží se co nejdéle udržet uhlí a spoléhá na polštář. V důsledku se čím dál tím častěji střídají čím dál intenzivnější extrémy: Když hodně fouká, cena elektřiny padá do záporu a Němci nevědí, co s ní. Když nefouká, cena elektřiny stoupá a rozjíždí se Elektrárna Ausland (s výrazným zastoupením českých uhelek). A tak to bude vypadat do té doby, než se podaří vyřešit skladování elektřiny či „nachytřit“ spotřebu a posílit sítě. Což de facto odpovídá třetí rozvíjené energetice. Přitom doslova k nezaplacení je už pouhá jedna…

Pravda, kdo jiný by to měl být schopen zaplatit než jedna z nejvýkonnějších ekonomik světa. To by se však nesměla potácet ve vleknoucí se krizi. Člověk by si koupil popcorn a se zájmem z dálky sledoval, jak to jednou dopadne. To by však na německé energetice tolik nesměla záviset ta česká…