Navzdory obřím investicím Němci dekarbonizují jako my: velmi pomalu

1. února 2024, Německá aukce pro fotovoltaiky opět trhala rekordy, ceny spadly dolů

1. dubna 2024, Německo o Velikonocích odstavilo sedm hnědouhelných bloků

21. července 2024, Německo: Obnovitelné zdroje pokryly v první polovině roku téměř 60 % spotřeby elektřiny

2. srpna 2024, Rozvoj německé přenosové soustavy začíná po letech zpoždění nabírat na obrátkách

27. srpna 2024, Německé solární elektrárny zaznamenaly v červenci rekordní výrobu

Vnímat informace selektivně, tedy vybírat si jen ty, které se nám líbí, a o zbytku předstírat, že neexistuje, je přirozená lidská tendence. Chceme totiž něčemu věřit, ne pořád měnit názor. Dřív se tomu říkalo, že nechceme „být za blbce“. Takže když je aspoň trochu z čeho vybírat, můžeme klidně nabýt dojmu, že na většině Ukrajiny se nic neděje (a na menšině Rusové hrají paintball), že v polovině září venku jen tak trochu pršelo, že pizza Hawai se dá jíst a že země je placatá.

S tímto kognitivním handicapem tedy leckomu může připadat, že Německo triumfálně směřuje ke klimatické neutralitě – soláry už mají i na balkonech, větrníky rostou v lese místo stromů a  elektromobily jezdí i na tužkové baterie (už jste zkusili nový Mercedes třídy AA?). Z jaderných, uhelných a plynových elektráren už se stávají muzea (pravda, v tom prvním případě se to za pár let nejspíš může stát realitou), u Berlína kvetou fialky a u Hamburku orchideje.

Pokud ale vnímáme i nepříznivé zprávy, při vší úctě k dosaženým úspěchům se těžko zbavíme dojmu, že na západ od Česka sledujeme hodně drahý a odvážný experiment, za jehož úspěch by nejspíš žádný soudný energetik ruku do klimaticky neutrálního ohně nedal. Kdybychom se dívali z dostatečné dálky, koupili bychom si popcorn a nechali se překvapit, jak to dopadne. Jenomže naše země je do Německa zabořena nejen geograficky, ale i ekonomicky, průmyslově a samozřejmě i energeticky. Takže to spíš než na popcorn je na prášek na nervy v pravidelných intervalech.

Kolik peněz museli dosud Němci vysypat z dekarbonizačního prasátka, o tom už se napsalo hodně. Nejvýmluvněji vypadá graf Agentury pro obnovitelné energie, který mapuje investice v letech 2000-2021 do všech zelených zdrojů, tedy nejen fotovoltaiky a větru, ale také do bioplynek a vodní či geotermální energie. Když se to posčítá dohromady, jsme na bratru 320 miliardách eur (= 8 bilionů korun). To už je skoro jako byt na Praze 1, co? Nojo, ale ještě to není všechno.

K těmto investičním nákladům je totiž třeba přičíst náklady na posílení elektrizační soustavy, provozní dotace a další drahé legrace. Do roku 2025 máme být celkově na nějakých 520 miliardách eur (= 12,5 bilionu korun) a do konce dekády na 721 miliardách eur (= 18 bilionů korun). Odhady do roku 2050 pak hovoří až o těžko uvěřitelných třech bilionech eur (= 75 bilionů korun). Kéž by v Německu vychytali aspoň nějaký ten „Black Friday“.

Klíčová otázka pochopitelně zní: Co za tyto peníze reálně vyrostlo a vyroste? Křišťálovou kouli v kanceláři nemám (respektive jednu ano, ale jde zřejmě o laciný šmejd, protože nefunguje), tak mi nezbývá, než podívat se aspoň do té minulosti. Od roku 2000 Němci vybudovali 93 GW ve fotovoltaice, 65,4 GW ve větru, asi 8 GW v biomase, 9,5 GW v bioplynkách a přes 10 GW v bateriích (kapacitně téměř 16 GWh).

Že je to hodně, to asi všichni cítíme. Ale jak moc hodně to je, to se nám vyjeví až ve chvíli, kdy si to poměrově vztáhneme do českého prostředí. V Česku jsme od roku 2000 postavili přes 3,6 GW v solárech, 0,3 GW ve větru, 0,4 GW v biomase, téměř 0,4 GW v bioplynkách a nižší desetiny GW v bateriích (kapacitně téměř 0,5 GWh). Kdybychom však do rozvoje všech těchto technologií nalili adekvátní peníze jako Němci (tedy se zohledněním velikostí našich energetik), vypadalo by to u nás nějak takhle: 13 GW ve fotovoltaice (!), 9,2 GW ve větru (!!!) 1,1 GW v biomase, 1,3 GW v bioplynkách a 1,4 GW v bateriích (kapacitně 2,2 GWh). Čili už nyní bychom měli to, o čem sní nejambicióznější autoři dekarbonizačních studií (pravda, ten vítr je úplný úlet, takhle vysoké číslo v českém prostředí už nesnese ani papír…).

Takže sluší se Němcům vzkázat cosi jako: Ehrlich gesagt, Glückwunch! Ale položme si ještě důležitější otázku: Je to opravdu to, co jsme chtěli? Co vychází z cílů Pařížské dohody a závazků Green Dealu? Nebo je to jenom úctyhodný výkon na cestě, která nás k tomu měla dovést, ale nakonec se ukazuje, že je klikatější a možná se i trochu odklání? (Jestli nakonec nevede úplně jinam.)

Co je tedy ve skutečnosti cílem? Hrajeme mistrovství světa v budování solárů, větrníků a baterek, nebo nám jde spíš o snížení uhlíkových emisí, a tedy o minimalizaci využívání fosilních paliv? Jak je to v politické praxi, těžko říct, ale čteme-li pozorně to, co je skutečně napsáno v klíčových dokumentech evropské klimatické politiky, platí jednoznačně to druhé.

Podrbejme se tedy na bradě a moudře se zahleďme na grafy níže.

Že podíl fosilních zdrojů na celkové spotřebě, která zahrnuje nejen elektřinu, ale také dopravu, vytápění a průmysl, za těch 23 let přeci jen trochu klesá, to si všimne jen opravdu velmi pozorné oko. Zatímco v roce 2000 činil 85 %, vloni to bylo 75 %. Pokles je přitom dán především útlumem uhlí, už méně pak mírným snížením podílu ropy, a pokud jde o zemní plyn, tak jeho podíl naopak stoupá! Což s ohledem na poslední studie o únicích metanu a jeho vlivu na klima vůbec není dobrá zpráva. Metan nám ovšem zatím do karbonových statistik nepromlouvá, takže se můžeme konejšit aspoň nějakými dekarbonizačními pokroky. Sluší se pochopitelně podotknout, že samotný podíl fosilních zdrojů ještě nic neříká o množství vypouštěných emisí - tím spíš, když za těch 23 let docela dost poklesla absolutní výše spotřeby.

Jenomže ani graf ročního úhrnu emisí není žádná Hitparade. V celkovém úhrnu dosáhli Němci mezi léty 2000-2022 snížení emisí o 26 %.

Nicméně přidejme opět srovnání – s kým jiným než s Českem, jednou z nejklimaskeptičtějších (ani se nedivím, že mi to Word podvlnil, ale trochu se divím, že mi podvlnil to „podvlnil“…) zemí Evropy, v níž se pro snížení emisí reálně dělá celkem málo (aspoň to tedy ze všech stran pořád posloucháme).

Od roku 2000 se nám v Česku podařilo snížit podíl fosilních zdrojů na spotřebě primární energie z 90,3 na 74,1 %, tedy o 16 procentních bodů, a tedy dokonce citelně víc než Němcům. Když si to opět rozložíme na jednotlivé složky, vidíme dramatický útlum uhlí a mírný útlum zemního plynu a naopak výrazný vzestup u ropy.

V celkovém ročním úhrnu se nám podařilo mezi léty 2000-2022 snížit emise o 23,6 %.

Závěr je tedy hodně silný a pro někoho možná i překvapivý a krutý, ale je na čase podívat se klimatické pravdě do očí. Země, která vynakládá na dekarbonizaci rekordní sumy i úsilí, dosahuje prakticky stejných výsledků jako země, která toho objektivně pro snížení emisí dělá docela málo (akorát si dobrovolně nevypnula jádro, ale o tom zase jindy).

Neklesejme však na mysli, třeba jsme zrovna teď před zlomovým momentem, který posune vývoj úplně někam jinam. Nelze však popřít, že Němci jsou už v polovině závodu ke klimaticky neutrálnímu roku 2050 a nároky na pověstný mocný finiš neúprosně stoupají. Na mysl se vkrádají slova z písně Pavla Dobeše Zapomenutý trumf: Nabral sem vzduch do ňader. A kopnul ho do hader. Řeci: Přidej gizde, zaber, Bo zme poslední.