Článek
Na konci období dnes nazývaného „za bolševika“ triumfovali svazáci z jedné nejmenované uhelné elektrárny v soutěži Reflektor mladých díky úspoře valutových prostředků. Dosáhli jí tím, že vypínali v noci odvod spalin přes tkaninové filtry z dovozu, čímž prodloužili jejich životnost. Elektrárna ale samozřejmě i v nočních hodinách vyráběla…
Největší britská uhelná elektrárna Drax s instalovaným výkonem 4 000 MW přešla na biomasu. Od té doby místo neekologického uhlí pálí každý rok 7,5 milionu tun ekologické biomasy, což odpovídá 25 000 km2 lesa. Protože Sherwood (ten pravý, ne ten před pražským hlavákem!) má jen 4,2 km2, musí se dovážet naprostá většina dřevní hmoty dieselovými loděmi přes oceán.
Do třetice, v roce 2025 Francie poztrácela jen na tzv. modulaci při příliš vysoké výrobě obnovitelných zdrojů 33 TWh jaderné elektřiny. Zatímco provozovatel sčítá dodatečné náklady a spotřebitel dodatečné poplatky, přínosy této dvojnásobné dekarbonizace pro planetu i elektrizační soustavu zůstávají utajeny.
Do diskuze o energetice navrhuji zavést nový termín: energywashing. Víte, co tím mám na mysli? Takové to: „Vymyslel jsem super jednoduchý trik, jak vyrábět čistou energii – fosilní baroni mě budou nenávidět! Ups, trochu jsem to nedomyslel.“ K novému termínu bychom pak mohli zavést i celoevropskou anticenu udělovanou za nejvýznamnější počin v oboru. Mohla by se jmenovat třeba Timmermansova cena („Uršulina cena“ nedoporučuji kvůli podobnosti s úplně jiným termínem z moravského dialektu).
Horkými kandidáty na zisk této trofeje za rok 2025 by byli tvůrci britské energetické politiky, kteří dopustili, že jejich energetika se ubírá velmi podobným směrem jako ta německá. Chybí už jen jeden krok, ale ten radši ani nebudu vyslovovat nahlas (vzpomeňte, jak to dopadlo, když Kuchta radil Sadílkovi, jak kopnout roh).
O co jde? Zůstaneme-li u fotbalové metafory, britští dispečeři řežou větrníky jako Chelsea své protivníky v letošním ročníku Premier League. Ne, protože by je to snad bavilo, ale prostě kvůli tomu, že nemají jinou možnost. Kdyby to nedělali, hrozilo by přetížení sítě či dokonce blackout.
Když jsem o tomto fenoménu psal před rokem, čertil jsem se nad tím, že v roce 2024 Britové pokrátili dohromady 8,3 TWh větrné elektřiny a britského spotřebitele to stálo v přepočtu minimálně 35,5 miliard korun. Zpětně vidím jasně, že jsem se rozčiloval zbytečně. Měl jsem si počkat na další rok, kdy objem krácené výroby opět dramaticky vzrostl a s ním i náklady na řízení sítě…
Větrná farma Gordonbush Ext na severu Skotska má kapacitní faktor 13 %, tedy horší, než by měl větrník v Prokopském údolí. Jak ukazuje diagram za prosinec 2025, když nefouká, vrtule se netočí (kupodivu), a když fouká, tak většinou taky ne. Navzdory mimořádně příznivým povětrnostním podmínkám zde tak větrníky plní spíš estetickou funkci (poplatek za sarkasmus uhrazen).
Krácení výroby - větrná farma Gordonbush Ext
Dalo by se samozřejmě namítnout, že rekordní ztráta výroby ve výši 66,7 % zrovna u tohoto malého parečku s instalovaným výkonem 38 MW nemusí britskou energetiku tolik pálit, protože ročně to dělá jen pár desítek GWh. Velmi podobně si však počínají i skotští obři – Viking (440 MW) na Shetlandských ostrovech, dvě farmy v zálivu Moray Firth (806, respektive 895 MW) a nebo můj oblíbený Seagreen (1 073 MW) u pobřeží Angusu. Jen tyto čtyři lokality přišly vloni o 6 885 GWh elektřiny!
Krácení výroby na velkých britských farmách
Mimochodem u toho Seagreenu je obzvláště fascinující kumulativní graf výroby a nevýroby. Hustý, co?
Kumulativní krácení výroby - Seagreen
Co se to proboha v té britské síti děje? Nic, co bychom už neznali z Německa. Skotsko a zejména pak jeho severní část či přilehlá moře jsou mimořádně atraktivními lokalitami pro větrné developery, protože na jednu stranu disponují luxusními klimatickými podmínkami a na druhou nízkou hustotou osídlení (takže proti výstavbě protestují tak leda jeleni, orli a vydry). Proto naprostá většina slovutné britské větrné flotily roste právě tady.
Jenomže na severu chybí odběr, protože průmyslu se víc líbí v Londýně či Manchesteru (podle mě hlavně kvůli fotbalu). Takže když vítr fouká jako na spirometrii u alergologa, elektřina se valí na jih jako Francouzi v srpnu na Azurové pobřeží a sítě jsou rázem podobně přetížené jako francouzské dálnice. Nejčastější „úzká hrdla“ jsou mezi skotskými distribučkami a přenosovou soustavou a také na hranicích mezi Skotskem a Anglií. Někdy může být problém lokální (třeba oprava vedení), jindy systémový (celkové přesycení).
Přetížení sítí ve Velké Británii
Kdyby dispečer ve Wokinghamu (jo, fakt tam a ne v Londýně, taky jsem se tomu divil) za této situace jen znuděně točil palci a sledoval ve večerní špičce Liverpool, přenosovka by se mu velmi rychle přetížila a nejspíš by musel být přerušen i samotný zápas, protože by na Anfield Road ze záhadných důvodů zhaslo umělé osvětlení…
Proto musí síť hlídat a pravidelně přistupovat ke krácení výroby větrníků po každé, když začne některé z vedení „svítit“ více, než by bylo zdrávo.
Jenomže to je jen první část problému, a to dokonce ta levnější, jak se za malou chvíli ukáže. Vzhledem k tomu, že ani denní trh v Británii v rámci jedné obchodní zóny nebere ohledy na topologii sítě, kapacitní omezení, úzká hrdla, odstávky vedení či jiné fyzikální „banality“, nepočítá ani s krácením větrné produkce a prostě vyrovná celonárodní nabídku s poptávkou. Až potom si k provozu sedne dispečer a spráskne ruce nad tím, co mu to ten obchod zase vymyslel.
Z výše uvedeného vyplývá, že když někde na severu zaříznu 2 000 MW, bude mi to někde jinde chybět. Nejčastější situace je, že původně nominované větrníky ze severu nepustily na trh plynovky na jihu. Dispečer proto musí tyto plynovky dostat do hry v mimotržním režimu, takže ve finále dělá běžně dvě věci na jednou: vypíná větrníky a zapíná plynovky. Tomuto kouzlu se říká ošklivě „redispečink“ a provozovatelé zdrojů jej podstupují zcela dobrovolně a zdarma, protože jim záleží na stabilitě soustavy a spokojenosti spotřebitele.
A příště zase třeba o Sněhůrce… Ve skutečnosti patří redispečink mezi ty nejdražší nástroje, jaké má dispečer po ruce, když potřebuje stabilizovat soustavu. Ale nepředbíhejme.
Než začneme počítat peníze, napřed se podíváme na ryze energetický rozměr problému. Obojí přitom najdeme v čerstvé analýze společnosti Montel.
Graf krácené výroby po měsících podle mě obsahuje klasickou chybu, jaké se běžně dopouštím sám, a proto se zdržuji výsměchu (příště se něco podobného „povede“ zase mně): Místo jednotky MWh má být zcela určitě GWh. K obrázku, který jinak mluví sám za sebe, doplním jen dvě stručné poznámky: 1) Krácení připadá z 98 % na skotské větrníky (v některých měsících na severu Skotska dokonce vypínají až 50 % výroby). 2) V některých měsících stoupá celkový objem ztráty nad 1 000 GWh.
Krácení výroby po měsících - Velká Británie
Když posčítáme tu poslední část, dostaneme objem 10 060 GWh nevyrobené elektřiny za rok 2025. Což jednak reprezentuje nárůst o 22 % oproti roku 2024 a jednak to skutečně odpovídá celoroční spotřebě všech londýnských domácností! Titulek zcela mimořádně nekecal.
Jinými slovy: V roce 2025 mohli Londýňané pouštět pračku či dobíjet elektromobil z veřejné sítě s opojným pocitem, že veškerá elektřina pochází z čistého skotského větru. Jenomže na ten pocit mohou zapomenout, protože z těch 10 060 GWh se na jih nedostala ani Watthodina. Ba co hůř, ona se nedostala vůbec nikam, protože vůbec nevznikla.
Berete-li už do ruky kámen, zase ho hezky položte na kraj prašné cesty. Hodím jím po sobě sám, až půjdu někdy příště kolem. Samozřejmě, že londýnské domácnosti by ani bez krácení nemohly jet pouze na vítr a samozřejmě, že by se ani nedalo fyzikálně rozeznat, která Watthodina byla skotsky větrná a která třeba manchestersky plynová (nemluvě o tom, že bychom se tu taky mohli celé hodiny hádat o tom, zda jsou větrníky skutečně tak čisté). Chtěl jsem prostě jen dát těm deseti tisícům GWh nějaký srozumitelný rozměr, aby bylo zřejmé, že je to fakt průšvih.
A teď to nejdůležitější. Láska? Ne, to druhé nejdůležitější – peníze.
Představte si, že jste větrný baron z Newcastlu, vezmete si úvěr a provozní dotaci ve formě rozdílového kontraktu a postavíte při severním pobřeží Skotska větrnou farmu s názvem Blow Hard…
Po půl roce provozu si vyjedete s paní baronkou na sever pod záminkou romantické plavby kolem Orknejí. Ve skutečnosti však chcete zkontrolovat, jak vám ty větrníky pěkně vyrábějí. Vítr mává s lodí jak emisní povolenka s vašimi kolegy uhlobarony, tak očekáváte, že vrtule budou rotovat jak finalisté v Blackpoolu při valčíku. A pak přijde šok. Větrníky se vůbec nehýbou, jako kdyby se jim nechtělo. „Žádná výroba, žádný prodej, žádná provozní dotace,“ honí se vám hlavou furt dokola, zatímco paní baronka fotí Old Man of Hoy.
Později se dozvíte, že kvůli přetížené síti musel dispečer soustavy vaši větrnou farmu odpojit, aby zabránil destabilizaci sítě. Večer strávíte v palírně a paní baronka nechápe, proč do sebe klopíte mlčky jednu za druhou, zatímco ona vám tak barvitě líčí krásy Yesnaby Castle…
Asi všichni cítíme, že kdyby to bylo takhle, větrníky by ani ve Skotsku nikdo nestavěl a kolem Orknejí by pluly lodě skutečně jen kvůli dobrodružně založeným baronkám. Ve skutečnosti jsou na tom investoři mnohem lépe, možná až moc. Pokud jim totiž provozovatel britské soustavy NESO vypne výrobu, nejen že jim proplatí ušlý zisk z prodané elektřiny, ale rovněž provozní dotaci, na níž by jinak měli nárok.
Za rok 2025 stála tato legrace jen ve Skotsku 9,7 miliardy korun a v celé Británii 10,3 miliardy korun. To je sice o 10 % méně než za rok 2024 (dle Montelu kvůli stoupající konkurenci na vyrovnávacím trhu), ale nezapomeňme, že se pořád bavíme o té méně významné položce. Když kvůli zatípnutí větrníků na severu musí startovat plynovka či baterie na jihu, vytahuje NESO ze štrozoku několikanásobně vyšší obnos za ten start než za to zatípnutí. Zatímco v roce 2024 to bylo 24 miliard Kč, v roce 2025 už 28,9 miliard Kč. Celkový účet za loňský rok tak činí 39,2 mld. Kč. Jen za řízení sítě! Za ty peníze nic nevznikne, nic se nepostaví, nic se nevylepší ani nikam neposune. Je to čistý náklad.
Pro představu: Tato suma už převyšuje odhadované náklady na druhý úsek pražského metra D. Nebo jinak: Za 5-10 let může celková částka bez přehánění odpovídat investici do nového jaderného bloku… Zkuste si představit, že by se příslušný poplatek nejmenoval „systémové služby“, nýbrž „příspěvek na nové jádro“, a poctivě si odpovězte na otázku, zda by vás štval míň.
Sluší se ještě doplnit, že už nyní v Británii existuje i tzv. dobrovolné krácení výroby mimo vyrovnávací mechanismy, ale že zatím není příliš rozšířené, protože naprostá většina stávajících mechanismů provozní podpory k tomuto opatření nijak nemotivuje. Když dostáváte peníze i při nulových či záporných cenách, nedotáhnou vás k vypnutí produkce ani párem volů.
Samokrácení výroby
Na druhou stranu elektrárny připojené v nadcházejících měsících a letech už budou podléhat přísnějším pravidlům a při nadbytku elektřiny nebudou dostávat provozní dotace, takže by měly z vlastního zájmu zastavovat provoz, aniž by je k tomu muselo vybízet NESO.
Kladu si otázku, do jaké míry to povede k ochlazení investic do nových OZE, ale možná tomu jenom nerozumím, protože tvůrci analýzy Future Energy Scenarios si stejnou otázku nekladou a rovnou počítají s velmi ambiciózním rozvojem této disciplíny do budoucna. Do deseti let má „dobrovolné krácení“ vystřelit prakticky z nuly k 15 000 – 30 000 GWh. Později buď půjde ještě výš (i v „elektrizačním“ scénáři), anebo díky rozvoji zeleného vodíku spadne zpátky skoro na nulu. Tak si vyberte… Každopádně kdyby to mělo být 45 TWh, už by to odpovídalo spotřebě celého Londýna, nejen domácností. Ovšem příjemné by na tom bylo to, že veškeré krácení by šlo na vrub provozovatelů, spotřebitel by jim nekompenzoval ani penny (natož lidl).
Dobrovolný curtailment do roku 2040
Jen tak mezi námi: Ta představa je poněkud děsivá. Provozovatelé s nainstalovanými desítkami tisíc MW na počasí závislého výkonu se teprve krátce před dodávkou rozhodují, jestli se jim vyplatí vyrábět, nebo ne. To by volalo po kvalitní křišťálovou kouli na každý dispečerský pult! Systém by samozřejmě musel mít přísná pravidla, aby byl rozumně předvídatelný. Nedávná zkušenost z Francie však prozrazuje, že pravidla jsou hezká věc a jejich dodržování často věc úplně jiná, o dost méně hezká.
Každopádně k třetímu čtvrtletí roku 2025 měli Britové ve větrnících skoro 33 000 MW (s poměrem onshorů a offshorů přibližně půl na půl) a ve fotovoltaice více než 21 000 MW. Vládní plán do roku 2030 přitom počítá s výstavbou dalších desítek tisíc MW v OZE, a to nejen ve větrnících, ale i solárech. Pokud se ambiciózní cíle nějakým ekonomickým zázrakem podaří splnit, uvidíme na trhu možná ještě mnohem divočejší krácení výroby, než si dnes dokážeme představit. Kéž by aspoň z větší části bylo dobrovolné.
Co tedy s tím?
O megaprojektu přečerpávacích vodních elektráren ve Skotsku jsem samozřejmě slyšel. Maximalistická varianta 8,4 GW / 182 GWh vypadá hodně zajímavě, byť ochránci přírody a milovníci krajiny kolem jezera Loch Ness by úplně nesouhlasili a byť se bavíme nejdříve o 30. letech. Kdyby se podařila postavit alespoň polovina nádrží, Skotsko by se po značnou část roku přiblížilo k energetickému ideálu v podobě spolehlivých, levných a udržitelných dodávek. Průmyslové Anglii by to však nepomohlo ani trochu.
Britům tedy, zdá se, nezbývá než přiznat si skutečnou příčinu problému, tedy že OZE významně předběhly rozvoj sítí. Takže šup šup, obléknout montérky, zapichovat stožáry a věšet lana? Tak jednoduché to bohužel nebude. Napřed to bude chtít kvádro a kravatu a mnoho let vyjednávat povolení. Vřele doporučuji poradit se o tom s Němci…
Jinak čistě z pohledu investic jsou britské plány na modernizaci a posílení přenosové soustavy naprosto grandiózní. Jen do roku 2030 má do rozvoje síťové infrastruktury zahučet 1,641 bilionu Kč a výhledově pak až vyšší jednotky bilionů Kč. Mapa zachycující budoucí výstavbu potvrzuje, že tyto peníze se neprožerou na chlebíčkových konferencí: Těch chapadel mezi severem a jihem má vzniknout opravdu hodně.
Výstavba nové síťové infrastruktury
Anebo se na to mohou Britové vybodnout, dál stavět OZE a pak se divit, že vůz zapřažený před koňmi nejede. Sítě a flexibilita, to je to, oč tu běží. Rozvoj OZE by naopak stálo za to přibrzdit. Pak už se stačí jen pomodlit a doufat, že bude dobré počasí…
Na úplný závěr si jako stárnoucí muž s nedostatkem fantazie neodpustím dvě středně jedovaté poznámky:
1) Kdyby Britové netrvali na gigantické decentralizaci a významnou část baseloadu vyřešili jádrem, investice do sítí by byly možná řádově nižší. Budiž jim ke cti, že s výstavbou nových jaderných bloků nadále počítají, byť projekty se jim zpožďují a prodražují.
2) V kontextu aktuální diskuze o Hormuzské krizi se skoro každý den objevuje osvěžující myšlenka zbavit se v Evropě jednou provždy fosilních paliv a přejít na OZE. Připomeňte mi, prosím, o co se to tady už přes 20 let marně snažíme? Britský příběh jasně ukazuje, že ani v ekonomicky extrémně silné zemi s optimálními větrnými podmínkami transformace fakt není jednoduchá, bude trvat mnoho let a bude stát hodně peněz. A je otázkou, jestli ten celý cirkus vůbec někdy bude fungovat tak, jak bychom si představovali.
