Britská větrná farma kvůli přetížení sítě krátí výrobu o šílených 66 %

Omlouvám se za poněkud jízlivou parafrázi jedné z nejošoupanějších cimrmanovských hlášek, ale když jsem se doslechl o aktuální provozní realitě slovutné britské větrné flotily, nemohl jsem si pomoct.

Na konci března vyšla nejnovější analýza Drax Electric Insights (jo, to je ta společnost, co nahradila v největší elektrárně Spojeného království neekologické uhlí ekologickými lesy z Mississippi). Podle ní musela přetížená britská soustava v loňském roce „odmítnout“ 8,3 TWh elektřiny vyrobené z větru, tedy asi 10 %!

Níže uvedený graf potvrzuje, že problém je poměrně nový a dramaticky se zhoršuje se stoupajícím podílem větru na výrobě britské elektřiny. Dokud se tento podíl držel kolem 20 procent, dalo se hovořit o zanedbatelných ztrátách. Jak se ovšem přehoupl k hranici 30 procent, poněkud se to zvrhlo (dá-li se něco zvrhnout prudce vzhůru). A nic na tom nezměnily ani chvalozpěvy o tom, kterak se vítr stal nejvýznamnějším britským zdrojem elektřiny.

Řeklo by se, to je toho, blbých deset procent. Kdyby to britské spotřebitele nestálo jen vloni v přepočtu 11,7 miliard korun (za nevyrobenou elektřinu - vzpomeňme, jaké bylo u nás nedávno haló kvůli mařičům!). Kdyby vývoj britské energetiky nesměřoval k ještě mnohem významnějšímu plýtvání energií a penězi. A kdyby se za těmi blbými deseti procenty už nyní neskrývalo několik příběhů s mnohem divočejšími čísly.

Než vám je převyprávím, seznámím vás se dvěma grafy, které shrnují základní data britské energetiky. První ilustruje větrný boom, druhý celkovou situaci v loňském roce.

Teď ty slíbené příběhy. Abych ukojil vaši zvědavost vzbuzenou titulkem, napřed vás vezmu do Severního moře k východnímu pobřeží Skotska, kde teprve nedávno vyrostla offshore farma Seagreen se 114 obřími větrníky. S tím „obřími“ to přitom není žádné pověstné chlapské přehánění. Každý z nich má výšku 220 metrů, základ o hmotnosti 4 000 tun a rekordní výkon 10 MW.

Dohromady odsud v „peaku“ může teoreticky do sítě putovat 1 077 MW, což provozovateli bohatě stačí k tomu, aby se na stránkách projektu chlubil titulem největší offshore farma Skotska. Pozastavil bych se však nad slovíčkem „teoreticky“. V praxi se to totiž zejména poslední dobou moc neděje.

Pohleďte níže na krásnou tabulku vyvedenou v námořnické modři. První číslo zleva, tedy těch 4 303,8 GWh, je tzv. potenciální výroba, tedy typická roční výroba vypočítaná na základě reálných i modelových dat. Třetí číslo zleva (možná, že pro vás bude schůdnější první zprava), těch 66 %, to je právě ono krácení výroby pozorované v posledních dvou letech (!) a vyjádřené v procentech potenciální výroby. Číslo uprostřed je očekávaná roční výroba vypočítaná jako potenciální výroba minus ztráty. Na druhém řádku už vidíme pouze nám známý instalovaný výkon 1 076,4 MW a tzv. kapacitní faktor s hodnotou pouze 15,5 %.

Ono to nevyznělo, já to uvedu znovu a v náležitém kontextu: Supermoderní offshore farma v severním moři vyrábí na jednotku instalované kapacity méně elektřiny než staré větrníky v Jizerských horách!

Vidět to Stojan Jakotyč, zahodí svůj balonový plášť a jde vrátit červený diplom… (pokud teda studoval fyziku)

Další grafy ke stejné farmě potvrzují před chvílí zmíněnou hypotézu, že síťové zácpy se dramaticky zhoršily až s novodobým boomem větrníků v roce 2023.

Seagreen mě samozřejmě nezaujala jen tak náhodou. Zatímco všechny ostatní farmy s krácením výroby nad 40 % jsou pobřežní (suchozemské) a skoro všechny docela malé, Seagreen je obří offshore a k tomu ještě čelí největšímu omezování výkonu. Za zmínku stojí ještě Viking na Shetlandských ostrovech (úctyhodný instalovaný výkon i neméně úctyhodná ztráta), Cairn Uish (hitový kapacitní faktor)…

…a taky offshore farma Moray East, která ve výčtu chybí, protože přišla „jenom“ o 38 % produkce. Tato elektrárna je pozoruhodná z toho důvodu, že se nejspíš pokoušela na vynucených odstávkách vydělat víc, než by bylo zdrávo. Úřady v současnosti vyšetřují, zda si za neprovoz neúčtuje nepřiměřené ceny (sorry za ty tři zápory, nechtěl jsem být tak negativní).

Čímž se dostáváme zpět k onomu nepříjemnému ekonomickému důsledku. Provozovatel sice může být vnitřně v depresi z toho, že jeho větrníky se mocnými poryvy takřka ohýbají, a přesto nedodají do přeplněné sítě ani kilowatthodinu. Na bankovním účtu to ale nepozná, protože za nevyrobenou elektřinu dostane kompenzace od provozovatele soustavy. A tomu to zaplatí hádejte kdo? Ekologické organizace, které tak vehementně prosazují co nejpřekotnější rozvoj větrné energetiky, asi ne…

Tento graf už jste před chvílí viděli, já vím, je to nuda, ale zkuste se na něj přesto podívat ještě jednou. Za pouhý rok se podíl omezené výroby zdvojnásobil a zdá se, že pokračuje ve strmém růstu.

Zpráva Drax Electric Insights z toho viní především „skotské větrné elektrárny, které produkují více energie, než může síť dopravit na jih do Anglie, kde je největší poptávka.“ Fajn, čili nestavme větrníky ve Skotsku, ale u Londýna! Jenomže tam zase nefouká…

Připouštím, že tato úvaha byla poněkud přiblblá, ale prošlo to, tak zkusím ještě jednu. Nejvyšší zatížení britské sítě je 45 GW, nejnižší 15 GW a průměrné 31,4 GW. Už v roce 2023 přitom instalovaný výkon ve větru překonal hranici 30 GW! To znamená, že když fakt zafouká, britská síť může být zaplavena tak nějak celkově, nikoliv jen na několika místech (asi nemusím připomínat, že souběžně s větrníky musí být kvůli stabilitě soustavy v provozu i další zdroje). Ať se to tedy Britům líbí nebo ne, krácení výroby se tak stává naprosto běžným regulačním nástrojem.

Ale třeba je to jen dočasný problém, který se brzy vyřeší. Může být. Jen bych byl trochu skeptický ohledně toho „brzy“. Existují totiž pouze dva způsoby, jak toto vyřešit. První je hrozně zdlouhavý, drahý a složitý z pohledu povolovacích procesů a druhý je hrozně neefektivní,… drahý a složitý z pohledu povolovacích procesů.

Britové musí masivně investovat zaprvé do posílení přenosové soustavy a distribučních sítí a za druhé do akumulace, tedy především bateriových úložišť (věříte-li na vodík, je to vaše věc a dobře vám tak). To první (zadrátovaná Británie tam a nazpátek) by opravdu zabralo, ale bavíme se tak o roku 2050 a být britským spotřebitelem, tak nechci vidět ty účty za elektřinu. To druhé (baterky) mi, ať se snažím, jak se snažím, nějak nevychází. Počítejte se mnou. Největší britské úložiště, skotský Blackhillock, má výkon 200 MW a kapacitu 400 MWh. Ten idylický obrázek skotského venkova níže, to je ono.

Kdybychom do Blackhillocku valili rozdováděnou Seagreen, byl by plný už za dvě hodiny. A pak co? Pak zase krátíme výrobu a odškodňujeme. A v Blackhillock čekají, až přestane foukat, protože do přesycené sítě by to za zápornou cenu pouštěl jen slaboduchý jedinec…

Z pohledu zákazníků je samozřejmě pořád mnohem horší situace, kdy nefouká a britské ostrovy čelí nedostatku elektřiny. To je pak „šťáva“ nejen drahá, ale v některých hodinách dokonce hrozí, že nebude vůbec. Naposledy se Británie ocitla na hraně blackoutu na začátku ledna tohoto roku, psal jsem o tom zde a není to hezké čtení (byť jsem do psaní dal všechno). Od odpojování zákazníků dělil provozovatele soustavy pád jediné elektrárny.

Vy, kdo čtete můj blog pravidelně, důvody znáte. Je to příliš rychlý odchod od uhlí a příliš pomalá snaha jej nahradit. Jestli vám to něco připomíná, tak na to zapomeňte, Británie má vlastní zdroje zemního plynu, takže už vůbec nemá důvod, proč se transformace tohoto typu obávat. Teda vlastně má, plyn je taky fujky, já zapomněl…

Když se britský energetik podívá na bilanci přeshraničních toků za rok 2024, jímá ho hrůza.

Ale jen do té doby, než se podívá na dosavadní průběh roku 2025. Britové v deficitní olympiádě letos drží krok dokonce s neporazitelnými šampiony z Itálie!

Výše uvedené jevy se samozřejmě drasticky projevují i na cenách elektřiny pro koncové zákazníky. Graf níže asi není třeba nijak zvlášť vysvětlovat – a bude hůř, protože ty nové sítě a baterky (o vodíku nemluvě) se samy fakt nezaplatí.

Nemůžu si pomoct, ale mám obavu, že Britové se v energetice vydali velmi podobnou cestou jako Němci. Na té cestě přitom čelí už teď mnohem větším nesnázím než oni, byť jdou přeci jen o dost pomaleji. Tušíte proč? Malá nápověda: souvisí to s geografií.

Jasně, propojení se sousedními sítěmi. Zatímco Německo se v srdci Evropy může opřít teoreticky až o nějakých 30 GW (hlavně z Francie, ale i Nizozemska, Švýcarska či Česka), ostrovní Británie nedá dohromady ze všech svých podmořských kabelů ani 10 GW.

Ale pozor, Britové mají oproti Němcům do budoucna zase jinou (a dost podstatnou) výhodu: Nezbavili se jádra, a dokonce mají silnou motivaci ho do budoucna masivně rozvíjet. S ohledem na platnost tzv. kachní křivky mi sice není úplně jasné, jak tam chtějí těch 24 jaderných GW nacpat, ale to je zatím fakt nemusí trápit. Při tempu výstavby ve stylu Hinkley Point C jde totiž opět o projekty, které něco přinesou opravdu nejdříve ve 40. letech. A do té doby to bude hodně zajímavý boj s cenami a výkonovou nestabilitou.

Naštěstí na kolébku demokracie, plurality názorů, čtvrté velmoci, hlídacího psa demokracie a veřejné diskuze je spoleh. Co byste třeba řekli, že viselo na homepage všech významných britských médií uprostřed tohoto týdne? Ale to byste stejně neuhodli. Británie žila verdiktem Nejvyššího soudu, který rozhodl že označení žena se vztahuje pouze k biologickému pohlaví… Volejte sláva a pět dní se radujte, Británie je zachráněna!