Spasí EU elektrická supersíť? Zatím neumíme spojit ani sever a jih Německa

Rube Goldberg byl americký karikaturista židovského původu. Proslavil se tím, že kreslil absurdně složité stroje typu „parní mlátička“, a utahoval si tak z americké posedlosti technologiemi. Jako držitel Pulitzerovy ceny se přitom zapsal dost výrazně nejen do dějin žurnalistiky, ale také do vývoje amerického jazyka a myšlení. Jeho seriál o vynálezech vycházel neuvěřitelných 50 let a dal vzniknout zábavným soutěžím i zlidovělému pojmu „Rube Goldbergův stroj“ pro nesmyslně komplikované mechanismy a konstrukty. Říkám si, kdyby Rube žil v současné Evropě, to by se teprve vyřádil…

Po „Internetech“ a „vocapech“ už nějakou dobu koluje obrázek svědčící o celkem zdařilé Rubeho reinkarnaci. Jako laický energetik se tedy nemohu zbavit dojmu, že v pravé části chybí plyn nebo jiný dobře řiditelný zdroj, ale jako karikatura německého odchodu od jádra, proč ne.

Slyšeli jste někdy o tzv. redispečinku? Dobře, uznávám, že tímto češtině dávám trochu világoš a že teď jsem to tím hungarismem moc nevylepšil (à propos, víte, kdo bojoval u Világoše?). Tak zkusme místo toho einspeisemanagement, to sice taky není úplně echt český výraz, ale ausgerechnet v článku o Německu by to mohlo být celkem v richtiku.

Zjednodušeně řečeno jde o obezličku, která řeší situace tohoto typu: Fouká, jako kdyby nebylo žádné zítra, na severu v Kielu máme přebytek elektřiny, na jihu v Mnichově nedostatek. Nejlepší by bylo tedy poslat z Kielu do Mnichova pár set megawattů, ale bohužel není kudy, kapacita v síti je vyčerpaná. Tak uděláme kouzlo. Na severu vypneme větrnou farmu a na jihu zapneme paroplynku. Voilà! Teda vlastně: Da haben Sie es!

Je to tedy nástroj, jakými provozovatel přenosové soustavy krátkodobě v místě A omezuje jeden zdroj, který umí vypnout, a v místě B startuje či „túruje“ jiný, pochopitelně takový, který startovat či túrovat lze. Cílem je předcházet lokálnímu přetížení sítě, případně zabránit lokálnímu nedostatku elektřiny. Legrace je to pochopitelně velmi drahá, protože v nejnáročnější variantě musíte za prvé oželet elektřinu s téměř nulovými variabilními náklady, za druhé odškodnit vypnutého výrobce a za třetí královsky zaplatit toho nuceně zapnutého.

A protože, jak už jsme si ukázali mnohokrát, instalovaný výkon solárů a větrníků v Německu roste rychleji než preference AfD (ovšem všeho do času…), stoupá i využití redispečinku či, chcete-li, einspeisemanagementu. Nenechte se zmást, poslední sloupeček grafu je neúplný a chybí v něm ten nejvýživnější poslední kvartál. Interpretace je poměrně jednoduchá: Tak třeba v roce 2023 si situace na trhu vynutila „zaříznutí“ výroby v celkové výši 19 TWh (to je třetina české spotřeby!) a naopak spuštění neplánovaných 15 TWh.

Co to znamená v řeči peněz? V roce 2022 museli provozovatelé německých sítí zacálovat výrobcům v přepočtu 105 miliard korun za nevýrobu či nucenou výrobu. O rok později to bylo 77,5 miliard korun. Opět se nenechte zmást, problém se nezmenšuje, ale zvětšuje – to jen náklady na jednotku vyrobené či nevyrobené energie byly v krizovém roce mnohem vyšší než v tom následujícím. Obzvláště výživné bylo první čtvrtletí roku 2023, během kterého muselo dojít k omezení čtvrtiny výroby z německých mořských větrných elektráren.

Trochu kuriózní alternativou k redispečinku je jakýsi mezinárodní bypass. V průběhu roku lze vysledovat období (a není jich zrovna málo), kdy k nám z Německa teče přes severozápadní hranici zhruba stejné množství elektřiny, jaké zároveň míří přes tu jihozápadní zpátky. Typicky jde o situaci, kdy v Severním moři zaduje tak vydatně, že to není schopné zužitkovat sever Německa, ale ani Česko, takže elektřina takovým podivným způsobem přeci jen šťastně doputuje do bavorských fabrik. Podobně si Německo vypomáhá bypassem přes Benelux.

Rube Goldberg by zaplesal. Přitom se s takovými taškařicemi v německé síti původně vůbec nepočítalo! Vždyť plán zněl jasně: Stavět OZE a akumulaci, vypnout jaderky a ještě předtím vybudovat severojižní vedení. Jenomže dopadlo to podobně jako s tím nebohým mužem s koženou brašnou…

Požadavek na propojení severu a jihu Německa vysokonapěťovým stejnosměrným vedením vyplývá už z plánu rozvoje elektrické sítě z roku 2012. Od té doby se záměr několikrát upřesňoval, až ho v listopadu 2021 „semaforová“ vláda finalizovala ve formě tří „politicky vysoce prioritních“ projektů, které musí být „co nejrychleji spuštěny“.

Nejprofláklejším a asi i nejdůležitějším severojižním kabelem je Suedlink, který má vést ze severoněmeckého Šlesvicka-Holštýnska do jihoněmeckého Bádensko-Württemberska a celkově na trase překonat šest spolkových zemí. V řeči metrických jednotek 700 km, v řeči těch finančních v přepočtu 250 miliard korun (jako nové Dukovany v overnight variantě). Datum dokončení? Původně stanoveno na rok 2022, který už podle mě byl. Aktuálně se počítá s rokem 2028, ovšem i tento termín považuje sám investor za ambiciózní.

SuedOstLink tvoří takové dva v jednom, jedna linka o délce 538 km vede do Bavorska (konkrétně do rozvodny odstavené jaderné elektrárny Isar) ze Saska-Anhaltska a druhá o délce 758 km označená jako „plus“ až z Meklenburska-Předního Pomořanska. Celkové náklady za SuedOstlink a SuedOstlink+ činí v přepočtu 275 miliard korun. Harmonogram původně očekával dokončení opět v roce 2022, ale i v tomto případě do něj promluvilo významné zpoždění. Podle aktuálních předpokladů má být SuedOstlink hotový v roce 2027 a SuedOstlink+ v roce 2030.

Další kabely na holení? Ultranet spojující 340 km dlouhou trasou Severní Porýní-Vestfálsko a Bádensko-Württembersko využije do značné míry stávajícího vedení, takže má být hotový už v roce 2026. O rok později by měl být s Ultranetem přímo propojen A Nord, který do Severního Porýní-Vestfálska napojí 300 km dlouhou odbočkou Dolní Sasko. Ve fázi projektu či možná zbožných přání je Korridor B ze Šlesvicko-Holštýnska do Severního Porýní-Vestfálska, 710 km, hotovo teoreticky na začátku 30. let. Investičně by to všechno znamenalo dohromady 250 miliard korun navíc, takže celkově 775 miliard korun.

Dovolte mi ještě jedno jazykové okénko. Němci označují všechna tato nová vysokokapacitní stejnosměrná vedení speciálním pojmem „Stromautobahn“, tedy proudová dálnice. Původně měla samozřejmě vést klasickými nadzemními koridory, jenomže zvedla se proti tomu doslova tsunami odporu, při níž si projekt vysloužil daleko horší názvy, například Monstertrasse nebo dokonce „vražedná trasa“. Proto politici rozhodli, že kabely musí v naprosté většině dotčené krajiny vést pod zemí.

A teď si bez příkras přiznejme, o jaké stavbě se to celou dobu bavíme. Zatímco běžná dálnice je široká 27,5 metrů, podzemní koridor vyžaduje „štráf“ minimálně o šířce 40 metrů, v extrémních případech však taky 1000 metrů. Kabely půjdou do hloubky 1,3 – 1,5 metru, v některých úsecích však také 200 metrů. Křižuje-li trasa železniční tratě, silnice nebo řeky, bude nutné použít speciální metodu vrtání. Termín Stromautobahn tedy celkem sedí. A teď si ty „štráfy“ představte po celém Německu v délce přes 2200 km…

Na druhou stranu Němci přeci chtějí stoprocentně zelenou energii a rychlou dekarbonizaci, tak potřebu těchto megastaveb chápou, nebo ne? Nebo ne. Všechny projekty od samého začátku provázejí demonstrace, protesty, petice, a dokonce i soudní spory. Například bavorský Marktredwitz se bojí o pitnou vodu. Zemědělci napříč Německem poukazují na to, že kabely budou „vytápět“ ornou půdu na 35 až 40 stupňů Celsia, což zejména v letních měsících může mít dost zničující účinky na její kvalitu. Nejbojovněji naladěn je pak dlouhodobě Norimberk, který volá po změně myšlení směrem k decentralizaci. NIMBY jako z učebnice.

Není divu, že všechny stavby provází nejen navýšení nákladů, ale také obrovské zpoždění. Prvně se koplo do země na Suedlinku až v září 2023, tedy pět měsíců po odstavení posledních tří jaderných reaktorů…

Nicméně zkusme se na to podívat pozitivně. Co německé energetika získá, až se to všechno podaří vyjednat, vysoudit, vykopat, provrtat, položit, zahrnout a zprovoznit? Počítejte se mnou. SuedLink 4000 MW, SuedOstlink 2× 2000 MW, A Nord 2000 MW, Ultranet 2000 MW a Korridor B 2× 2000 MW. Dohromady 14 000 MW. Máte Billa kartu? A chcete tašku?

Už v roce 2023 měli Němci v severních spolkových zemích a v Severním a Baltském moři nainstalováno ve větru skoro čtyřikrát tolik, konkrétně 54 000 MW.

Do budoucna to bude ještě zábavnější. Respektovaný Fraunhofer institut předpovídá, že za 20 let dosáhne celkový výkon německých větrníků 308 000 MW. Když tedy na severu opravdu zaduje a zafouká vítr jako vlk z pohádky o třech prasátkách, proudové dálnice dotáhnou na jih jen zlomek z této záplavy elektřiny. Jako řešení obří nadvýroby to tedy zrovna nevypadá.

O moc lepší to ale nebude, ani když se podíváme na problém z druhé strany, tedy ze strany spotřeby v jižní části Německa, kam všechny ty kabely vedou. Jen průmyslové Bavorsko potřebuje každou průměrně 9 300 MW, Bádensko-Württembersko dalších 7 600 MW, Porýní-Falc dalších 2 500 MW, Hesensko 1 900 MW, Sasko 2 600 MW, Durýnsko 1 200 MW a Sársko 1 000 MW. Dohromady 26 100 MW, a to, opakuji, v průměru. V zimních špičkách to může být klidně 30 000 – 35 000 MW. I kdyby tedy byly všechny zmíněné kabely rozžhavené doběla (což nebudou), dělá to s bídou polovinu toho, co jižní regiony potřebují.

Pokud máte pocit, že přeháním, protože jih přece pořád bude mít v provozu spoustu elektráren, tak si dovolím oponovat: Nebude, vždyť má postupně kompletně dekarbonizovat a zbydou tam jen soláry, větrníky, bioplynky, elektrárny na biomasu a plynovky spalující čistý vodík! Pokud máte pořád pocit, že přeháním, vynásobte si očekávanou dekarbonizační spotřebu německé elektřiny koeficientem 1,5 či 2…

Čili, ano, severojižní propojení zcela určitě trochu pomůže s odlehčením přesyceného severu a nakrmením hladového jihu, ale nebavme se o tom, že samo o sobě vyřeší kritickou situaci v německé energetice. Navíc by mě docela zajímalo, co těmi slavnými kabely poteče, až zase několik dní nebude foukat, jako jsme to v nedávné době viděli několikrát…

Nejkouzelnější na tom je, že samotní Němci pochybují, že jim Suedlink a spol. dopomohou ke kýženému zlevnění elektřiny, a to právě kvůli astronomickým investičním nákladům na výstavbu všech těchto Stromautobahnen. „Jisté je, že náklady na projekt se po desetiletí přenesou do poplatků za sítě, a skončí tedy u spotřebitelů,“ napsal WirtschaftsWoche.

S ohledem na německou zkušenost bych proto byl velmi opatrný v očekávání, která mnozí po vyhlášení Clean Industrial Dealu vkládají do evropské supersítě. Bude to nákladné, bude to složité, bude to časově extrémně náročné (počítejme s desítkami let) a výsledek se nám možná nebude úplně líbit. Navíc je otázkou, co tomu neotřelému nápadu budou říkat ti, které potřebujeme nejvíc, tedy největší exportéři elektřiny – Francouzi (už teď hrozí speciálními cly), Norové (kvůli cenovým nákazám z Německa se jim nedávno rozpadla vláda), Švédové (nedávno odpískali nový kabel do Německa).

Abych nekončil negativně, považuji za vhodné dodat, že kdyby to úplně všechno klaplo (masivní výstavba dalších OZE, supersítě, DSR, baterie, vodík, biometan,…), tak to třeba dohromady fungovat bude. Ale neznámých je tam fakt hodně a obávám se, že se nebavíme o roku 2045 ani 2050, ale spíš tak 2070, když to dobře dopadne. Což by bylo skvělé, protože by to vyšlo přesně na sto let od úmrtí Rupe Goldberga…