Článek
Téma energetiky bylo v Norsku dlouho stejně atraktivní jako jednací řád Evropského parlamentu, složené úročení či rozmnožování jednobuněčných organismů. Člověk si sice uvědomuje, že kdyby to nebylo, tak by bylo zle, ale těžko odolává (mylnému) pocitu, že by to bylo pořád lepší než to muset studovat… Pak se ovšem na konci roku 2021 sešlo několik ošklivých a skoro bych řekl až zlých, zlých, pane řediteli, nepěkných věcí, a lidé po celé Evropě zjistili, že za elektřinu se fakt platí. A že když na to přijde, částka může dokonce celkem významně zakrojit do rodinných i firemních rozpočtů.
Jen tak abychom nevyšli ze cviku, zopakujme si všechny ty již všeobecně známé nepěkné věci: cílené zdražení emisní povolenky, sucho ve Skandinávii, série neobvykle dlouhých bezvětří, 57 % francouzských jaderných reaktorů na marodce a uměle vyvolaný nedostatek plynu. Za to poslední sice vskutku vděčíme řezníkovi z Petrohradu, dopady by však nikdy nebyly tak ničivé, kdyby Němci nezaložili svou Energiewende právě na levném ruském plynu a kdybychom se v celé Evropě úplně nevybodli na výstavbu jaderných elektráren.
Kdo umí trochu sčítat, tomu vychází, že na vrcholu krize hořela koudel (nebo spíš nehořela?) nejen notorickým dovozcům, ale i energetickým velmocem, které jsou tradičně soběstačné v naprosté většině energetických disciplín.
Pak se situace zdánlivě uklidnila. Přesněji řečeno, ona se objektivně uklidnila dost zásadně, vždyť roční kontrakt na elektřinu na burze v Lipsku je dnes desetkrát levnější oproti kritickému srpnu 2022! Nicméně my, kdo sledujeme energetiku pečlivě, přesto cítíme, že to v ní pořád nějak není „vono“. A vskutku. S loňským podzimem se vrátily velmi podobné patologické jevy, jakých jsme byli svědky za „pravé“ krize. A přestože se oproti ní objektivně „nič zvláštného nestalo“, vysoké ceny energií pravidelně dopadají i na energeticky a surovinově nejbohatší země. Krize není, všude mír (teda až na tu nepovedenou třídenní operaci), ale situace přesto zašla tak daleko, že i uhlazený norský ministr energetiky v půlce prosince hovořil o „zas***** situaci“.
Energetický profil Norska, to je na první pohled něco jako kohout na víně, padesátiletý koňak nebo vychlazená dvanáctka po patnácti kilometrech ostrého běhu. Prostě slast. Fantastických 26,7 GW v přehradních vodních elektrárnách, dalších 7 200 MW v průtočných a 5 100 MW ve větrnících, to je při průměrném zatížení 15 100 MW celkem slušná záruka stabilní, dostupné i ekologické výroby elektřiny. A kdyby bylo nejhůř, v záloze čeká ještě 480 MW v zemním plynu.
Výroba elektřiny v Norsku - instalovaný výkon
Díky tomu všemu je norská elektřina obnovitelná z 98,84 %, má druhou nejnižší uhlíkovou stopu na světě (30 gCO2/kWh) a pyšní se velice často bronzovou medailí v lize evropských exportérů.
Dokonce ani když se do hodinových řezů zahledí energetický hnidopich, jako jsem já, nenachytá Nory v nedbalkách. Nadějně vypadala neděle 4. února 2024 ráno, kdy v norské síti chybělo dobrých 7 500 MW, tedy 43 % zatížení. Ha! Že by vám přeci jen došla voda, Vikingové?
Výroba elektřiny v Norsku 4.2.2024
Samá voda. Doslova. Při podrobnějším hnidopišení jsem pochopitelně zjistil, že výroba chyběla naprosto správně, protože silně foukalo, a Švédové, Britové, Dánové i Němci si potřebovali někam „odložit“ celkem výživné přetoky. Což Norsko ochotně přijalo, protože ceny mu rázem zejména na jihu spadly k nule (ne že by tedy za normálních okolností byly nějak vysoko, ale nepředbíhejme).
Přeshraniční toky elektřiny v Norsku 4.2.2024
Nezapomínejme však, že Norsko není jen královstvím čisté elektřiny, fjordů, lososů, tunelů, levé nohy Erlinga Haalanda, obou nohou Lasseho Kjuse a okouzlujících harmonických postupů Edvarda Griega. Je to taky království ropy a zemního plynu. Obojího země těží čím dál tím víc a dlouhodobě mnohonásobně víc, než spotřebuje, a do obojího cpe čím dál víc peněz, vloni dokonce v historicky rekordním objemu.
Nevím, jak vy, ale já být Norsko, tak udělám dvě věci. Prostě co nejrychleji elektrifikuji svatou trojici (dopravu, vytápění, průmysl) a ropu a plyn přesměruji ve velkém do zahraničí. Proč? Pohádkově na tom vydělám, budu za hodného i udržitelného, a ještě budu celému světu pokrytecky nadávat, že není schopen dekarbonizovat. Oh, wait, to už se děje. Že bych byl Norsko?! Jenomže fukuyamovský konec norských energetických dějin se nekoná. V posledních letech totiž chytá příběh pozoruhodnou zápletku a ta se kupodivu týká čistě výroby elektřiny.
Nechte na sebe chvíli působit novinové titulky z posledních týdnů a měsíců:
12. prosince 2024
18. prosince 2024
29. prosince 2024
22. ledna 2025:
27. ledna 2025:
No, dobře, v té norštině to tolik nevyzní:
„Silový šok: Šíleně vysoké ceny“
„Elektřina by byla s rekordními cenami mnohem dražší“ (co se člověk v těch norských novinách nedozví, že?)
„Vysoké ceny elektřiny vás mohou stát více, než si myslíte“
„Ceny elektřiny vzrostly o 5500 procent“
„Úraz elektrickým proudem: Velmi abnormální“
„Prudký nárůst cen elektřiny v úterý“
„Energetické společnosti nahlášeny kvůli vysokým cenám elektřiny“
Při prosincové Dunkelflaute došlo k historické události. Nejjižnější region NO2 měl v té nejvýživnější večerní špičce rekordní a v norských podmínkách těžko představitelnou cenu 898,25 eur/MWh.
Norsko - ceny na spotu prosinec 2024
Při lednové Dunkelflaute byl peak nižší, ale zato nevídané cenové vlny zaplavily i nejsevernější region NO4, jehož obyvatelé jsou zvyklí odebírat elektřinu prakticky zadarmo.
Norsko - ceny na spotu leden 2025
Když se podíváme na vývoj průměrných cen na norském spotu, zjistíme, že trend ovládá jednoduché pravidlo: čím blíže na jih, tím větší plíživé zdražování. Rok 2022 vynechme, to byla, jak dobře víme, anomálie nejen v Norsku.
Průměrné ceny elektřiny na spotu v Norsku
Zlatý věk norské energetiky nastal v 90. letech, kdy Norové dobudovali obří flotilu vodních zdrojů. Tak obří, že v roce 2001 jakýsi Jens Stoltenberg (ano, bývalý generální tajemník NATO byl dříve premiérem Norska) prohlásil, že „čas pro rozvoj velkých vodních elektráren skončil“ (a Francis Fukuyama slastně zavrněl).
„Kolem roku 2011 začali norští politici mluvit o Norsku jako o baterii Evropy. Zavládlo šílenství velkého muže. Norská vodní energie měla vyrovnávat energetické potřeby Evropy a dodávat elektřinu v bezvětrných dnech. Když politici používají nabubřelá slova jako ‚doba rozvoje energie skončila‘, ‚přistání na Měsíci‘ a ‚zelená baterie‘, měli by si občané držet peněženky,“ napsal nedávno vlivný ekonomický komentátor Hans Geelmuyden.
Z Čechovovy pušky se však střílelo až o deset let později, kdy Norové spustili napřed NordLink (1400 MW do Německa) a potom North Sea Link (dalších 1400 MW do Velké Británie). Načasování nemohlo být horší, díky těmto dvěma kabelům si Vikingové „vyžrali“ německou plynovou krizi dosyta.
„Norští politici upřednostnili v energetické politice zájmy státu před zájmy lidí. Nejen to; Také postavili vůz před koně. (…) Základem úspěšného ekonomického rozvoje musí být technologie, trh a nakonec regulace. Pokud obrátíte pořadí, věci se pokazí,“ popisuje Geelmuyden.
Zkraťme to. Aktuální cenové exploze v Norsku mají v zásadě pokaždé stejnou příčinu. Teploty klesnou pod nulu a v Německu nebo i ostatních částech Evropy přestane foukat. Teď v lednu se k tomu přidala ještě dvouměsíční odstávka elektrárny Svartisen (600 MW) na severu země. Nic víc. Tak málo nyní stačí k odbrzdění cenové horské dráhy! Už nejde o anomálii jako při energetické krizi, ale o nový normál.
Když si však uvědomíme, kolika zemím vytváří Norsko vyrovnávací „polštář“, vlastně se není zas tak čemu divit. Norské vodní elektrárny tancují zdvihy i klesy tu podle Dánů, onde podle Britů, jindy zas podle Nizozemců. A nejčastěji samozřejmě podle Němců.
Rychlá vsuvka: Chápeme, proč to tak je? Příklad. Olaf má zrovna v provozu vodní elektrárnu, která vyrábí za 5 zlatých. Agnar by tu svou byl ochoten spustit za 15 zlatých, protože ji chtěl zrovna uvést do pravidelné odstávky. Jenomže v Německu přestalo foukat a Agnar si nakonec dal říct, protože na trhu se objevili Hans, Jack a Magnus s ochotou zaplatit cokoliv. Protože se pohybujeme na stejném trhu, výsledek je takový, že za 15 zlatých vyrábí nejen Agnar, ale i Olaf (protože není úplně blbej). A cena v Norsku roste.
Přestože nám jejich cenová hladina (tím spíš v přepočtu na norskou kupní sílu) může připadat pořád celkem směšná, norští politici přesto bijí na poplach. Sandra Borchová z Norské strany práce upozornila na to, že vodní energie měla zajistit zemi nízké a předvídatelné ceny elektřiny. Podle ní však tato výhoda byla zničena právě napojením na trh s elektřinou v EU. „Ceny elektřiny jsou v jižním Norsku dlouhodobě vysoké. Nyní se šíří i do severního Norska. Dochází nám trpělivost. Takhle už to dál nejde.“
Ještě ostřejší byla v hodnocení situace menší vládní strana, která rovnou navrhla zrušit stávající energetické propojení se Spojeným královstvím a Dánskem a nastavit nové smlouvy o dodávkách elektřiny.
A do třetice, čerstvá zpráva z tohoto týdne zní, že norští politici protestují proti hlubší integraci své země do evropského trhu s elektřinou a zavedení opatření na ochranu klimatu.
Závěr je tentokrát jednoznačný. S norskou energetikou není špatně vůbec nic. Jen se nechala zneužívat sousedy příliš intenzivně a příliš dlouho. Norsko se stalo obří baterií především Spojeného království, Německa a Dánska. Stříhání podmořských kabelů je samozřejmě úplně špatně, vždyť přeshraniční toky jsou naprosto přirozeným a z energetického hlediska většinou i pozitivním jevem. Platí to ovšem pouze tehdy, když všichni dostatečně investují do stabilní zdrojové základny nebo ji aspoň náležitě udržují (třeba předčasně nevypínají celou jadernou flotilu a tak). Obávám se, že dokud nepochopíme, co přesně Nory na onom energetickém manželství tolik štve (například vypnuté německé jádro), pomyslné nůžky budou k podmořským kabelům s každou cenovou vlnou blíž a blíž.
