Tímto tempem dosáhne Česko uhlíkové neutrality nejdříve v roce 2080

- „A jak jste v celé věci daleko?“

- „Pane redaktore, jsme poměrně blízko.“

Tento přiblblý, ale velmi univerzální a výstižný dialog mám opravdu rád. Lze ho totiž použít k okomentování všeho, co ještě skoro ani nezačalo, ale už se po tom chce, aby to bylo hotové. A takové něco chodí kolem v dnešní hektické době každou chvíli. Patříte-li mezi opravdové fajnšmekry staré dobré devadesátkové televizní zábavy, jistě jste poznali, že hláška pochází z bizarní satiry Dvaadvacítka.

Že „poměrně blízko“ jsme, ať se nám to líbí nebo ne, i v oblasti dekarbonizace ekonomiky, to tak nějak všichni intuitivně cítíme. Abychom však zjistili, jak rychle postupujeme a zda máme vůbec šanci splnit ambiciózní klimatické cíle, na to nám intuice při vší úctě nestačí. Na druhou stranu kvalifikovaný odhad zvládneme i bez Dany Drábové, bude nám k tomu stačit obyčejné pravítko. Ale nepředbíhejme.

O změně klimatu víme dlouho. Hodně dlouho. Zapomeňme na nějakou Paříž, ba i takové Kjóto. Vždyť základní myšlenku, že část slunečního záření z nějakého důvodu celkem ochotně zabředává v atmosféře, pojal na konci svého života již Joseph Fourier! Francouzský matematik a fyzik, který ve svých 21 letech zažil Velkou francouzskou revoluci… Že s tím zabředáváním má něco společného oxid uhličitý, to napadlo už v roce 1856 americkou vědkyni a bojovnici za práva žen Eunice Newtonovou Footovou.

Klíčovou roli vodní páry v celém procesu pak o pět let později vysvětlil irský fyzik John Tyndall, který na fotografii (či spíše daguerrotypii) vypadá jako mladší brácha Abrahama Lincolna. A tím bylo už vlastně vymalováno – vědecký závěr, že s koncentrací CO2 v atmosféře nutně musí růst i teplota (především v návaznosti na vyšší produkci vodní páry) tedy známe už 163 let! Jinými slovy, když šly v roce 1882 v Londýně a New Yorku do provozu první uhelné elektrárny navržené nějakým Thomasem Alvou Edisonem, teoreticky už na ně dávno měla být uvalena emisní povolenka…

Do konce století páry stihl švédský fyzik Svante Arrhenius první výpočet, o kolik naroste teplota, když se koncentrace CO2 zdvojnásobí oproti předindustriální hodnotě (vyšlo mu, že o 4 °C, a dodnes to v podstatě sedí). A teprve v roce 1957 někdo konečně trefně shrnul, co to tady na Zemi v průmyslovém věku vlastně vyvádíme: „Lidské bytosti nyní provádějí obrovský geofyzikální experiment takového rozsahu, k němuž by nemohlo dojít v minulosti, ani ho nepůjde zopakovat v budoucnu. Během několika staletí vracíme do atmosféry a oceánů koncentrovaný organický uhlík uložený v sedimentárních horninách stovky milionů let.“

Pak už vlastně nepřišlo nic extra převratného. Jen spousta měření a modelů a díky technologickému pokroku se do výpočtů místo kníratých vědátorů začaly čím dál tím víc pouštět výkonné superpočítače. Odpověď na základní otázku života, klimatu a vůbec však zněla pořád stejně jako před sto lety a obávám se, že ani v budoucnu vynalezená bistromatika, v níž čísla závisí na pozorovatelově pohybu v restauracích, k ničemu významně odlišnému nedospěje.

O to víc je fascinující, že na první politickou reakci na klimatické změny se čekalo až do roku 1988, kdy vznikly Program OSN pro životní prostředí a Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). A to ještě byla klika, že ten rok bylo v Americe fakt vedro…

Od té doby se uskutečnilo 29 konferencí OSN o změnách klimatu (COP), zavedly se emisní povolenky a spousta dalších regulací a globální investice do energetické transformace dosáhly téměř 10 bilionů amerických dolarů. Výsledek? Vyspělý svět v letech 1989-2019 snížil roční emise o 4 %, jenomže souběžně je Indie zvýšila na čtyřnásobek a Čína na čtyřapůlnásobek, takže celkově se nám „podařilo“ navýšit globální roční příspěvek do atmosféry o 65 %.

Ale neklesejme na mysli, vždyť teď se to má teprve všechno pořádně rozjet! Evropská unie, Velká Británie, Japonsko, Austrálie, Brazílie i USA mají být uhlíkově neutrální do roku 2050, Čína a Rusko do roku 2060 a Indie do roku 2070.

A teď nastává ten vrcholný moment pro naše pravítko. Na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu lze vyčíst vývoj českých emisí skleníkových plynů od roku 1990. Je však třeba vzít v úvahu nejen oxid uhličitý, ale i jeho kamarády – metan, oxid dusný a fluorované plyny v podobě jeho ekvivalentu, a zahrnout také sektor s kostrbatým názvem „Využívání území, změny ve využívání území a lesnictví“ (a ještě kostrbatější zkratkou LULUCF). Když tyto hodnoty zaneseme do grafu, vznikne plazící se několikahrbý velbloud. A když do stejného grafu dosadíme hodnoty z aktuálního Národního klimaticko-energetického plánu (NKEB), máme plazícího se několikahrbého velblouda před poměrně strmou skluzavkou. Mimochodem všimli jste si, jak prakticky jakákoliv prognóza v oblasti dekarbonizace vypadá velmi podobně? Až doteď to stálo za prd, ale hned od příštího roku budete koukat…

Neztratili jste to pravítko? Fajn. Tak teď ho vezměte a protáhněte linku od roku 2022 směrem, který lze považovat za reálný vzhledem k dosavadnímu vývoji. Jak to udělat? Buď si nechte poradit od soudruha Kroupy úhel beta nebo si spočítejte průměrnou meziroční změnu emisí v letech 1990-2022. Et voilà, když nám ta dekarbonizace půjde pořád tak jako dosud, budeme uhlíkově neutrální v roce 2080!

Dobře, uznávám, že to nebylo úplně fér. Vždyť v devadesátkách ani na začátku nového milénia nebyla změna klimatu v Česku skoro vůbec tématem. Tak tedy zkusme rýsovat ještě jednou a tentokrát počítejme průměrnou změnu až od roku 2010. Prásk ho, místo roku 2080 máme rok 2200 (to už budeme mít i železnici na letiště a Stadion Martiny Sáblíkové).

Dobře, uznávám, že tohle nebylo fér ještě víc, vždyť právě v těch devadesátkách skončilo nejvíc velkých průmyslových provozů. Takže spíš kalkulujme s prvním grafem.

Vím, co si myslíte. Za třetinu emisí může uhlí. Zbavme se ho a ten první „žuchanec“, co je vidět na modré lince, bude reálný! No jo, ale za plnohodnotnou náhradu lze zatím považovat pouze plyn a vodík bude zjevně ještě dlouho hudbou budoucnosti, takže „žuchanec“ bude spíš tak šestinový (a to ještě kdo ví jestli, protože do bilancí by se měly započítávat i úniky metanu).

Oukej, tak nám jako průmyslové a, přiznejme si to, hodně klimaskeptické zemi to holt nevychází, ale co třeba takové Německo, které je v prosazování čisté energetiky tak nějak ze všech nejurputnější? Nezkoušel tam někdo taky používat pravítko?

Zkoušel a výsledek byl velmi podobný. Nebudu vás napínat – u všech ostatních zemí je to velmi podobné. Solidně nakročeno mají prakticky jen země s významně rozvinutou jadernou energetikou, ovšem ani taková Francie při svém stávajícím tempu dekarbonizace rozhodně nesměřuje k net zero v roce 2050.

Chceme-li se trochu popídit po příčinách, musíme se podívat na to, jak se daří a má dařit jednotlivým dekarbonizačním technologiím. Máte ještě to pravítko?

Jedním z objektivně nejskvělejších vynálezů v oblasti vytápění jsou tepelná čerpadla, která se na rozdíl od solárů či větrníků dost často vyplatí i bez dotací. Bohužel ale i v tomto sektoru zatím zaostává reálný vývoj za ambicemi. Pokud se budou tepelka prodávat v Evropě plus minus pořád stejně, unijní klimatický cíl pro rok 2030 podskočíme o nějakých 15 milionů čerpadel, což by mělo v tu dobu reprezentovat asi třetinu trhu.

S pravítkem si rádi hrají i v Mezinárodní agentuře pro energii (IEA). Při jednom z posledních takových hraní zjistili, že za net zero cíli brutálně zaostáváme i v oblasti elektromobility. A to přitom brali v úvahu celý svět včetně neskonale hladové Číny.

Dobré zprávy nemá IEA ani z oblasti akumulace, co dohánět máme hlavně v oblasti baterií.

A konečně žádná hitparáda to není ani ve větrné a solární energetice, tedy v sektorech, jejichž růst už několik let vnímáme jako utržený ze řetězu.

Můžete namítnout, že celý tento článek je tak trochu blábol (jako skoro všechno, co najdete na Internetu) a budete mít do jisté míry pravdu. Transformace se přeci nevyvíjí podle pravítka, energetice je úplně ukradená nějaká geometrie, stejně jako příroda úplně ignoruje, že jsme si vytkli nějaké emisní cíle ke „kulatým“ rokům.

Na druhou stranu za stávající situace je vysoce nepravděpodobné, že by se nám podařilo dostat významně pod (respektive nad) všechny ty pravítkem protažené přímky, které, ať se nám to líbí nebo ne, odrážejí dosavadní trendy. Prakticky ve všech technologických oblastech, které nás mají dovést k uhlíkové neutralitě, sledujeme aktuálně obrovské problémy (však víte, smělé projekty offshore větrníků se ruší, vodík se odstěhoval do Humpolce, energetické sítě se rozvíjejí příliš pomalu…). A to se ještě vůbec nebavíme o problému „poslední míle“, tedy dekarbonizaci zbývajících 10-15 % ekonomiky, která bude extrémně obtížná (dle vzoru: pasivní dům stojí raketu, aktivní dům tři rakety).

Vyhlídky nic moc, co? Takže se na to máme raději vybodnout a všechny ty miliardy místo toho naprat do filmového průmyslu, fotbalu a gastronomie? Kdepak, bojovat za čistou ekonomiku dává smysl, i když je to nejspíš předem tak trochu prohraný boj. Jen by stálo za to si do budoucna lépe promyslet, jak to dělat co nejefektivněji vzhledem k investovaným prostředkům. V tomto ohledu bych doporučoval nechat si poradit od kanadského vědce českého původu Václava Smila:

„Vyspělé země by mohly významnou měrou snížit svou průměrnou spotřebu energie na osobu a stále si přitom zachovat uspokojivou kvalitu života. Rozšíření jednoduchých technických řešení od oken s povinným trojitým zasklením po návrh vozidel s delší životností by mělo významný kumulativní efekt. Snížením potravinového odpadu na polovinu a změnou složení celosvětové spotřeby masa by došlo ke snížení emisí uhlíku, aniž by se zhoršila kvalita nabídky potravin. Je pozoruhodné, že tato opatření chybí nebo jsou někde dole v obvyklých výčtech nadcházejících nízkouhlíkových ‚revolucí‘, které spoléhají na zatím nedostupné velkokapacitní skladování elektrické energie či na sliby nerealisticky masivního zachycování uhlíku a jeho trvalého ukládání pod zem. Na těchto přehnaných očekáváních není nic nového.“

Já vím, ani tak nejde o nic snadného ani levného. Tak že bychom pro začátek aspoň zkusili postavit to nové jádro?