Článek
Cílem tzv. Hodiny Země je ušetřit něco málo elektřiny a emisí, a symbolicky tak poukázat na boj se změnou klimatu. Pro energetickou síť to ale není zrovna příjemná událost, a jejím výsledkem může být paradoxně i krátkodobé zvýšení emisí.
Byla sobota 25. března 2023 a na hodinách svítil čas 20:30. V Paříži zhasla Eiffelova věž, v Londýně zase London Eye. V Česku třeba hrad Grabštejn na Liberecku. A společně s nimi další vybrané památky, podniky i domácnosti po celém světě. Že by blackout? Kdepak, jen mezinárodní akce Hodina Země, která se koná už přes 15 let s cílem upozornit atraktivní formou na změny klimatu. Vloni se jí dle oficiálních údajů zúčastnilo přes 400 tisíc lidí z téměř 190 zemí světa.
Cožpak o to, symboly jsou v globální politice hrozně důležité a často mohou vést i k přijetí závazků, které by jinak neměly šanci. Taková Gréta Thunbergová by mohla vyprávět. Když se ale na Hodinu Země podíváte očima energetika, najednou nevíte, jestli se máte smát nebo brečet. Dobře myšlená akce má totiž potenciál uštědřit energetické síti brzy po sobě dvě zákeřné rány. Tu první zasadí systému hromadné shození vypínačů a skokové snížení zatížení a druhou opětovné hromadné nahození vypínačů a skokový nárůst zatížení. Netřeba zdůrazňovat, že skokové změny výroby či spotřeby jsou pro energetickou síť asi podobně příjemné jako skokové změny teplot pro zdraví lidí.
Sluší se přiznat, že dle tvrdých dat se Hodina Země na samotné spotřebě zatím skoro neprojevuje. Když se podíváte na weby ČEPSu, Agora-Energiewende či Energy-Charts, výsledky jsou přinejmenším neprůkazné. Ve větších zemí se onen skok pravděpodobně pohybuje jen v řádu stovek, maximálně tisíců megawattů. Situaci jistě napomáhá i rozdělení do časových pásem – jen Evropa má čtyři. Na druhou stranu energetický dopad je nesporný.
Z pohledu energetiků jde o předvídatelnou událost, která vyžaduje regulaci. Jak to vypadá v praxi? Sedí v každé řiditelné elektrárně kníratý operátor, a když mu pípnou hodinky čas 20:30, otočí čudlíkem trochu doleva? Kdepak, to by bylo příliš pomalé a nepřesné. Tady jde o zlomky vteřiny a první regulaci vůbec neprovádí člověk ani automatické systémy, nýbrž fyzika.
A to je přesně ten detail, v němž se skrývá ďábel. Tuto fyziku totiž reprezentují tzv. točivé hmoty a do soustavy ji dodávají pouze elektrárny s velkými turbínami, tedy uhelky, plynovky a jaderky. K uregulování jednotky výkonu přitom potřebujete několikanásobný (uvádí se až desetinásobný) výkon v tzv. točivé rezervě. Kolik zdrojů se kvůli Hodině Země musí spustit po celém světě navíc a kolik CO2 vyemitují, to asi nikdo nespočítá. Ale již tento argument poněkud bourá předpoklad organizátorů, že díky hodinovému zhasnutí se (byť symbolicky) sníží uhlíková stopa celé zeměkoule. Nesníží a těch paradoxů je víc. Uvědomme si, že Hodina Země apeluje mimo jiné na vypnutí fosilních elektráren, tedy přesně těch, které zachraňují situaci při hromadném mačkání vypínačů.
A teď si představte, že v následujících letech se akce stane po celém světě tak oblíbenou, že se jí nebudou účastnit statisíce, ale stovky milionů lidí. Napadá vás příměr k situaci, kdy všichni na světě vyskočíme a způsobíme zemětřesení? No, tak zle snad nebude, energetika toho vydrží fakt hodně. Ale dovedu si představit, že na Hodinu Země se budou brzy energetici připravovat podobně jako na zatmění Slunce.
To samozřejmě vůbec nic nemění na faktu, že klimatická změna probíhá a že bychom měli co nejrychleji snižovat emise skleníkových plynů. Pokud nám k tomu pomáhají symbolická gesta, podporujme je. Ale nezapomínejme při tom na zdravý rozum.
Letos vychází Hodina Země na sobotu 23. března 2024 mezi 20:30-21:30, bude tedy nízká spotřeba. To by mohlo být celkem v pohodě, jdu do toho!
