Žaloba proti rozšíření těžby v Severním moři může paradoxně zvýšit emise

Historka č. 1, Duhou proti jádru

Respekt, 12. 7. 1993

„My jsme z Duhy a jsme proti Temelínu. Tady máme letáčky a tady petici. Jestli jste proti, tak se podepište.“

O 31 let později: Kdybychom žádný Temelín nepostavili, měli bychom už dnes výrobu elektřiny v brutálním výkonovém deficitu (v roční bilanci odhadem 20 % čistého dovozu) a o rychlém konci uhlí bychom si mohli nechat leda tak zdát. Naopak kdyby měl Temelín čtyři bloky, jak se původně plánovalo, polovina uhelné flotily už by byla dávno pod drnem (a kolik uhlí by pod tím drnem reálně zůstalo!).

Historka č. 2, Energie(w)ende

ČTK, 22. 5. 2011

Někteří ochránci životního prostředí podle agentury AP tvrdí, že energetické firmy úmyslně provádí údržbu jaderných reaktorů ve stejné době, aby pomocí obav z výpadků proudu ovlivnily debatu o odchodu Německa od jaderné energie. „Obáváme se, že energetické společnosti by mohly úmyslně vyvolat výpadek proudu, aby ovlivnily lidi v debatě o opuštění jaderné energie,“ uvedl Jochen Stay z protijaderné organizace Ausgestrahlt.

O 13 let později: Po odstavení posledních jaderných bloků se Německo stává notorickým dovozcem elektřiny, a to nejspíš na dlouhá léta. Analýzy přitom ukazují, že nebýt jaderného phase-outu, uhlíková stopa německé elektřiny by byla čtyřikrát nižší a podobala by se té francouzské.

Historka č. 3, Prunéřov potápí Mikronésii

Idnes.cz, 15. prosince 2009

Mikronésie, ostrovní stát v Tichém oceánu, napsala českému ministerstvu životního prostředí. Bojí se, že česká uhelná elektrárna Prunéřov po chystaném rozšíření vyrobí tolik skleníkových plynů, že to přispěje ke zvýšení hladiny oceánů a souostroví zmizí pod vodou. Chce se proto zapojit do připomínkového procesu EIA.

O 15 let později: Ve zpětném zrcátku jasně vidíme, že obstrukce zdržely modernizaci elektrárny o několik let. Vzhledem k tomu, že součástí investice bylo i podstatné zvýšení účinnosti zdroje, a tedy úspora paliva a emisí oxidu uhličitého, lze protest zpětně označit za poněkud kontraproduktivní. Vzhledem k nemalému množství zbytečně vypuštěných emisí je s podivem, že Mikronésie zůstává stále nad vodou.

A už dost. Teď vážně.

Ochrana přírody a životního prostředí se v posledních letech a dekádách stala jednou z nejdůležitějších hodnot naší společnosti a klíčovým parametrem v rozvoji všech motorů civilizace, s energetikou na prvním místě. To není stížnost, ale vlastně pochvala. Svědčí to totiž o naší vyspělosti, zodpovědnosti a zdravém hodnotovém systému. Na druhou stranu si nelze nevšimnout, že přibývá případů, kdy ve snaze planetě pomoci planetě naopak ubližujeme. Většinou to tak přitom na první pohled nevypadá a negativní důsledky vyplynou až z důkladné analýzy zpracované bez ideologických předsudků.

Když už zpětně zjistíme, že se to fakt stalo, není vůbec na místě se za to někomu posmívat, neřku-li jej za to slovně (natož nedej bože neverbálně) bičovat. Je to prostě jen další důkaz, že energetika a její dopady na životní prostředí reprezentují příliš komplexní téma na to, aby umožňovala jednoduchá řešení. A hlavně, aby tato řešení byla zároveň ta správná.

Nejnovější příběh se odehrává na britských ostrovech, přesněji řečeno u nich. Britská vláda udělila stovky licencí na těžbu ropy a zemního plynu v Severním moři. Cílem je posílit energetickou nezávislost, snížit ceny paliv, a protože součástí má být i zařízení na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS), britská vláda mohla bez zardění hovořit i o podpoře udržitelného rozvoje. Nakonec jí to ale bylo platné jako solár za polárním kruhem.

Rozhodnutí o vydání 31 licencí totiž napadla organizace na ochranu mořského prostředí Oceana UK. Podle ní ministři nedostatečně zohlednili dopad investic na mořský život. Může být, moře dostávají celosvětově „zahulit“ zdaleka nejen kvůli černému zlatu, ale také kvůli plastům a do budoucna i offshore větrníkům (byť připouštím, že dosud neexistuje studie, která by věrohodně prokazovala negativní dopady na životní prostředí).

Druhá linie argumentace proti rozšíření těžby už je ale poněkud problematická. Oceana UK totiž horuje i za snížení emisí CO2. Spolu s dalšími členy Oceánské aliance proti vrtům na moři napsala britskému ministru energetiky Edu Milibandovi dopis, v němž uvádějí mimo jiné toto: „Uznáním žaloby může vláda splnit sliby dané veřejnosti a dát najevo jasný odklon od pokračující závislosti na fosilních palivech, kterou prosazovala předchozí vláda.“

Velká Británie už sice není v Evropské unii, má ale úplně stejný klimatický cíl stát se do roku 2050 ekonomikou s nulovými čistými emisemi uhlíku. Již předcházející vláda přijala za tímto účelem strategie Net Zero Strategy a Powering Up Britain. Výbor pro změnu klimatu však už vloni při svém pravidelném hodnocení klimatické politiky zapochyboval o splnění byť jen střednědobých cílů.

Jedním z důvodů může být paradoxně pošetilá snaha zastavit domácí těžbu fosilních paliv. Cožpak o to, kdyby šlo o pěstování banánů, fungovat by to mohlo. Britové by jich prostě snědli méně. Jenomže když jde o něco tak bazálního jako zdroj energie, je to trochu složitější.

Máte-li z médií pocit, že Britové už jezdí pouze elektromobily a ty nabíjejí offshore větrnými elektrárnami, následující čísla vás nejspíš uvrhnou do klimatického žalu. Přes 70 % veškeré britské energetické spotřeby (zahrnující elektřinu, teplo, dopravu i průmysl) pochází stále z ropy a zemního plynu. Fun fact: fosilní uhlí už sice skoro zmizelo, ale fakticky ho nahradil ne o moc méně fosilní zemní plyn.

Pokud by Britové byli v dodávkách ropy a zemního plynu soběstační, protest proti dalšímu drancování Severního moře by byl pochopitelný. Jenomže těžba z britských vod pokryla v loňském roce jen 47 % britské poptávky po plynu a 57 % britské poptávky po ropě (očištěno od vývozů). Takže Britové sice těží, co se dá, ale zároveň podobné množství dovážejí ze zahraničí, aby pokryli poptávku.

Načrtnutá Net Zero cesta přitom počítá s tím, že ropa a zemní plyn budou i v roce 2050 zajišťovat nezanedbatelný podíl energie – celou pětinu! Emise z těchto zdrojů však budu muset být buď plně kompenzovány (Sherwood bude mít možná tolik stromů jako za dob Robina Hooda! Pokud teda biomasový „otesánek“ Drax nebude moc hladový…), nebo zachytávány a ukládány (nejspíš pod mořské dno právě do vytěžených ropných a plynových polí – technologie se již přes půl století dokonce používá k intenzifikaci těžby).

Jistě, pokud by se Britům podařilo v řádu jednotek let elektrifikovat, „vodíkovat“ či „cécéeskovat“ výrobu elektřiny, dopravu, vytápění i průmysl, bylo by vše sluncem zalité a o nějakém dalším vrtání pod Severním mořem bychom se nemuseli vůbec bavit. V praxi se však zemi zatím zoufale nedaří ani ta elektroenergetika… (britská síť se dostane na hranu už v roce 2028)

V tom případě už zbývá jediná možnost: dramaticky snížit spotřebu. Což neznamená jen zrušit nové těžební licence a postupně utlumovat stávající kapacity a dovoz, ale také méně jezdit auty, méně létat letadly, méně se plavit loděmi, méně vytápět, méně vyrábět v průmyslu. Ono to nevyznělo, tak si tu klíčovou část ještě jednou zopakujme v kontextu: Ostrovní stát (!) by měl omezit leteckou a lodní dopravu. Nevím jak vám, ale mně z toho vychází brutálně zacpaný Eurotunel frontou elektromobilů až někam k Ashfordu.

Tak jsme se pobavili a teď zpět nohama na zem. Pokud bude stagnovat nebo klesat domácí těžba, nevyhnutelně začne stoupat dovoz. Pointa zní, že tento bude mít vždy vyšší uhlíkovou stopu než vlastní výroba. Nejde jen o dopravu překonávající často i tisíce kilometrů, ale v případě plynu třeba také o energeticky náročnou (a dvojitou!) změnu skupenství.

Připomeňme si běžný příběh LNG: V Americe se vytěží břidličný plyn pomocí frakování, které je ekologicky tak problematické, že ho v Evropě vůbec nejsme ochotni praktikovat. Následuje energeticky náročné zkapalňování a čištění a neméně náročná cesta tankerem tisíce kilometrů přes Atlantik. U evropských břehů přijde na řadu návrat do plynného skupenství v odpařovací stanici a pak už hurá potrubím do paroplynové elektrárny.

Podle páté hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) má LNG o 61 až 176 % vyšší emise než třeba plynovod TurkStream. Studie amerického biogeochemika a ekosystémové vědce Roberta Warrena Howartha z Cornellovy univerzity v Ithace pak prokázaly, že zemní plyn může mít za jistých okolností dokonce ještě horší skleníkový efekt než uhlí, a to nejen kvůli zahrnutí úniků metanu, ale právě také kvůli technologii LNG.

V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že pokud Britové problém s ropou a zemním plynem „outsorcují“ do zahraničí, těžko si mohou pohlídat nějaké ofsety či CCS.

Pokud by se tedy aktivistům skutečně podařilo zablokovat nové těžební záměry v Severním moři (mimochodem to samé plánují i ekologičtí Norové - tedy ne blokovat, ale těžit!), velmi pravděpodobně by to vedlo ke zvýšení dovozů, a tedy i emisí. Na druhou stranu nebyl by to první ani poslední příběh o vyhánění klimatického čerta klimatickým ďáblem.