Zemní plyn? Po 24. únoru 2022 už není jedno, od koho nakupujeme

Jednak jsme se tak docela neodstřihli, protože nezanedbatelné množství ruského plynu putuje do Evropy nadále (zadními vrátky přes LNG), a jednak složení alternativních dodavatelů budí z geologického i ekologického hlediska přinejmenším rozpaky. Odkud se tedy bere a bude brát plyn pro evropské paroplynky, fabriky, kotle a sporáky?

Na první pohled bezproblémový zdroj. Norové mají jednu z nejzelenějších energetik na světě a kromě toho zachraňují Evropu intenzivní těžbou ropy a zemního plynu v Severním moři, tedy daleko od obydlených končin. Do některých ložisek navíc už mnoho let úspěšně ukládají oxid uhličitý z průmyslu, čímž zabíjí dvě energetické mouchy jednou ranou – snižují emise a intenzifikují samotnou těžbu. Ponechme stranou fakt, že norští ekologičtí aktivisté mají problém i s tímto velmi ekologickým přístupem. Neřešme ani to, že Norové vyhlásili ambiciózní cíl dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2030 – ono se jim to asi podaří, protože naprostou většinu ropy a zemního plynu vyvážejí a mezinárodní legislativa jasně říká, že za emise skleníkových plynů zodpovídá země, v níž vznikají (čti: v níž se spalují fosilní paliva, ať už jsou odkudkoli). Jediný problém spočívá v tom, že norská ložiska nejsou nafukovací a celou Evropu prostě při nejlepší vůli neutáhnou (nehledě na to, že planetě je trochu jedno, kde se ten plyn ve finále spálí).

O poznání horší varianta. Do Mexického zálivu je to přeci jen trochu dál než někam ke Stavangeru a ta doprava je taky poněkud komplikovanější. Zatímco americký plyn se musí napřed zkapalnit na LNG, převézt tankerem přes Atlantik, pak zpětně odpařit, ten norský putuje tlakovým potrubím rovnou k zákazníkům. Ale proč v tom hledat problém, když USA jsou naším geopolitickým i ekonomickým přítelem? Jeden důvod by se přeci jen našel. Například v Texasu se totiž z velké míry těží zemní plyn z břidlic pomocí frakování, tedy metody, která je tak ekologicky problematická (jen namátkou: obrovská spotřeba vody, nebezpečí znečištění podzemní vody chemikáliemi, nutné řešení odpadní vody, geologická rizika), že jsme si ji v Evropě pro jistotu několikrát zakázali. A sluší se připomenout, že z Texasu plují lodě i do „českého“ terminálu v nizozemském Eemshavenu.

Když už je řeč o Eemshavenu (mimochodem slyšeli jste o tomto městě dřív, než zde byl vybudován LNG terminál?), nedávno se objevila zpráva, že do českého potrubí se přes tento klíčový uzel dostává plyn dokonce až z Jižní Ameriky. Nebude ho sice moc, ale pohled na mapu či spíše na glóbus napoví, že v tomto případě nejde zrovna o nearshoring…

Na podzim loňského roku podepsala Česká republika dohodu s Katarem o hospodářské, obchodní a technické spolupráci a začala jednat o dlouhodobých smlouvách na dovoz zemního plynu. Zní to skvěle, vždyť Katar je největším světovým exportérem zkapalněného plynu (LNG) a má třetí největší zásoby na světě! Na druhou stranu v zemi neplatí tak docela svoboda slova, homosexualita je trestná, zahraniční dělníci jsou považováni za nevolníky a o svobodných volbách si tam mohou nechat jen zdát.

Podobný případ, jen jednání o dlouhodobém kontraktu proběhla o pár měsíců později. Asi nemá cenu podrobně se pídit po stavu demokracie v Ázerbájdžánu. Stačí si vzpomenout na letošní září, kdy tento stát vojenským způsobem uzmul Arménii zbytek Náhorního Karabachu.

Věděli jste, že evropské embargo platí pouze na ruskou ropu, ale nikoliv na ruský plyn? A Rusové toho s gustem využívají. Zatímco potrubím proudí do Evropy naprosté minimum této suroviny, prostřednictvím LNG to bylo od letošního ledna do července o 40 % víc než ve srovnání se stejným obdobím v roce 2021 (tedy před válkou). Odborníci sice odhadují, že i tak se podíl ruského plynu v Evropě pohybuje v jednotkách procent, ale s ohledem na to, co se děje na Ukrajině, zůstává tento fakt i tak poněkud zarážející.

Na závěr stojí za to se ještě podívat po světě, jaké máme další možnosti. Plynaři tvrdí, že zemního plynu je dost, a mají pravdu. Jenomže ani náhodou se všechen nenachází v demokratických či Západu nakloněných zemích. Za vyloženě přátelské dodavatele lze považovat Norsko, Nizozemsko, Velkou Británii, Kanadu, Spojené státy či Austrálii. V první desítce největších těžařů plynu však figurují Rusko, Írán, Čína, již zmíněný Katar, Saúdská Arábie či Alžírsko (a v druhé desítce následují Nigérie, Spojené arabské emiráty, Uzbekistán či Turkmenistán…). Argument, že je jedno, od koho nakupujeme, hlavně když dodává, po 24. únoru 2022 neobstojí.

Tento článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.