Článek
Následující text je osobní reakcí na článek Michala Pohanky „Cítím se diskriminován články o seniorech. Proč někdo nenapíše taky o střední generaci?“.
Pokusil jsem se připojit diskuzní příspěvek, ale nedaří se mi to, tak jsem článku poslal srdéčko. Níže se pokusím popsat, jak vnímám jeho kvalitu a obsah.
Článek je špičkou produkce, tvořených amatérskými komentátory aktuálního dní ve společnosti a politice. Logicky neobsahuje všechna klíčová témata, to by z toho bylo filosofické pojednání, které by bylo neúnosně dlouhé a většina čtenářů by ho nedočetla nebo obtížně zpracovávala. Už v této podobě je dlouhý. Zahrnuje mnoho oblastí. Autor mimo jiné zmiňuje „zlé“ články o seniorech. Má (smutnou) pravdu.
Také píši články o seniorech, ale z pohledu seniora, patřím dokonce do řad věkově pokročilých. Obsah mých článků je jak na houpačce – jeden optimistický, další ironický ve snaze zaujmout (ukázalo se, že marně), další ve stavu zklamání z toho, co pozoruji na veřejnosti, dokonce už se mi podařilo napsat článek obsahově depresivní.
Měl bych dodat, že jsem si uvědomil, že významně mnoho (vnímáno subjektivně) seniorů není v módu „přívětivá babička/dědeček“, kteří šíří moudrost a lásku ke společnosti a ke světu a mladším lidem, snad s možnou výjimkou citů k vnoučatům.
Stejně jako autor komentovaného článku jsem frustrován z aktuálního vývoje dění jak po stránce technologické, tak politické. Nesdílím jeho „mírný optimismus“ co do životního prostředí, ani geopolitické situace. Ono totiž jde o život, dokonce o lidskou existenci. To co zde píšu je důsledek toho, co čtu na internetu. Není to můj vrozený pesimismus, nýbrž realismus.
Díky komentovanému článku a praxi s psaním vlastních článků jsem pochopil, že čtenost zajistí jen kontroverzní celospolečenská témata. Jsou jimi chudoba, nespravedlnost, skandály, předváděčky vlastní existence ze strany „osobností“. Nechybí politická témata, o válkách nemluvě. Nechybí články o těch, kdo mají problémy s existencí ve společnosti a tudíž překážejí, protože prý „žijí na úkor společnosti“, konkrétně její části ve středním věku, prostě vydělávající generace.
Autor se tudíž cítí přehlížený veřejností, jejíž existenci „dotuje“ vlastní prací. No dobře, je-li tomu tak, má možnost přispět z řešení svého pocitu osobní aktivitou, případně nějakým tvůrčím způsobem. I když…on to vlastně dělá. Tak o co jde?
Už dávno je většině dobře informovaných spoluobčanů jasné, že v médiích nejsou hojně sledované dobré zprávy, ale ty, které popisují výsledky dění, daného lidskou podstatou, rozuměj – charakterovou bipolaritou. Mám na mysli konflikt dobra se zlem. Zlo zdá se převažuje a většinou vítězí. Střídá se se sporadicky vyskytujícím dobrem, aby nad ním (z)vítězilo. Říkejme tomu reálný život. Přesný opak původních pohádek.
Od toho ty pohádky byly – prevence depresí a úzkosti z reality a blízké budoucnosti. Tedy, pravda, až na výjimky, napadá mne třeba Andersen. To má důvod! Hororové pohádky saturují podvědomí člověka, inklinujícího ke zveličování obtíží a vytváření obav. Možná to je generováno temnou podstatou lidské existence.
České filmové pohádky jako vzorná ukázka dobra?
Jak skončily, že? Totiž, mnohé dobře, ale – všeho moc škodí, hlavně v případě přibarvených kýčů, postavených na zkresleném popisu historie. Možná se dostanu k autorství moderní pohádky, kde dobro vítězí nad zlem. Například půjde o situaci, kdy lidská mysl předčí umělou inteligenci. Bude to opět souboj, v tomto případě hodné a zlé umělé inteligence.
I když, pravděpodobně to bude interakce mezi umělou inteligencí a (téměř nesmrtelným) kyborgem. Možná budu psát o návratu do minulosti, do doby, kdy existovala klasická lidská identita, v níž muž je mužem a žena ženou. Ještě lepší bude pohádka, v níž všichni aktéři mají implantovaný čip, generující jen dobro, přesídlili na planetu v paralelním vesmíru, kde vše je v pohodě, nehrozí žádné konflikty, prostě Eden. I když to už tady v podobě moderní pohádky bylo a je. Jak by řekl oponující komentátor – prostě nuda. Ostatně, stačí se porozhlédnout po knižních formách sci-fi, třeba Ostrov nesmrtelnýchod Ondřeje Neffa. Nebo si poslechnout podcasty s egyptologem prof. Miroslavem Bártou.
Tak co vlastně chceš člověče středního věku? Chcimír. Co budeš dělat, když nebudeš muset pracovat? Co budeš dělat, když už nebudeš schopen pracovat? Možná zmutuješ do „anděla“, abys tady mladším nezacláněl.
Co chceš teenagere (dorostenče a juniore)? Být mazlíkem rodičů v rámci milionářské rodiny? Bezohledným influencerem? Frustrovaným závislákem?
Přeháním? Víte co? Já nevím. Uvítal bych stručný, leč výstižný článek od „reprezentantů“ generací teenagerů a produktivních. Přemýšlím nad tím, že by bylo super, pokud by se našel někdo, kdo by dal dohromady všechny diskuzní příspěvky pod každým hodně čteným článkem a v podobě rešerše je zde publikoval.
Mějte se, jak chcete hlavně v případě, že nebudete překážet sousedům. Z uvedeného vyplývá, že se podle vaší představy dobře mít nebudete, protože vašim sousedům určitě vadíte. Prostě, je tady tlačenice.
