Článek
Úvod
Tento článek jsem pojal jako psychoterapeutický selfservis. Psychoanalýza stylem sám si vařím, sám si peru. Přece nebudu platit nějakému psychiatrovi, že.
(Můj) Život aktuálně
Zkouším stát se sám sobě psychoterapeutem. Četl jsem o tom mnoho (různých) rozumů na internetu. Realita? Nebaví mne to, flákám to a jsem z toho na palici.
Co si myslím o životě
Přemýšlím o tom, jak a čím škodí životu jedince život jako takový. Je člověk dostatečně evolučně adaptovaný na aktuální život? Jak zvládne neskutečně rychlý vývoj technologií a zkrotí umělou inteligenci?
Tak dost! Dělám si zbytečné starosti, protože tohle už nebude můj problém!
Nevím, jak žít a čeho se vyvarovat, abych si neúmyslně život nezkrátil. Zatím si ho zkrátit nechci, přestože už to není procházka růžovou zahradou. Přemýšlím o tom, zda mi život nezkrátí někdo, kdo se mne nebude ptát.
Tuším, že tím, jak žiju, si život zkracuji. Přitom se snažím. Hodně. Netuším, jak to vyřešit.
Tomu neuvěříte! Dělám, co můžu, přesto každý rok mám narozeniny s vyšším číslem.
Už jsem nastudoval, jak žít stylem anti-aging (proti stárnutí) a jak dosáhnout longevity (dlouhověkosti). Zjistil jsem, že na to nemám. Myslím peníze. Mezi námi? Mouder na internetu je dost. Už jsem napsal pár článků na toto téma s použitím svého rozumu. Nějak se to neujalo. Ale jde to, no fakt!
Pokouším se vymyslet, jak žít v situaci, kdy život má snahu mi život zkrátit.
Pochopil jsem, že to je proto, že můj život určuje to, jak žijí druzí. Protože mnozí jsou drzí a chtějí žít na úkor druhých. To je frustrující. Posledních pár let mám nepříjemný pocit, že život je něco jiného, než bych rád, aby byl.
Začíná mi vadit to, co jsem dřív nevnímal jako problém nebo obtěžování nebo životní komplikaci.
Třeba nákup v supermarketu. Jdu tam mimo špičku (nemyslím svoji, ale nákupní) a připadám si jako na hromadném zájezdu důchodců. Vlastně, správný výraz není důchodce, ale senior a není to zájezd, ale nájezd. To nejhorší? Jsem jeden z nich.
Posledních pár let se sebou nemohu vydržet, dochází mi se sebou trpělivost.
Nikoho nezajímám, většinou překážím nebo jsem neviditelný.
Všechno mne zajímá poté, co mám hodně volného času. Naneštěstí mi to leze na mozek. Dochází mi princip mnoha složitých problémů. Začal jsem však nenávidět technologie. Už jim nerozumím. Mám hodně znalostí a životních zkušeností, ale nikdo o ně nestojí.
Co si myslím o životě tady a teď?
Bojím se to prezentovat, protože se toho sám leknu. Ale nedá mi to….jsem přecitlivělý?
Protože:
Mám dojem, že všichni se skrytě nesnášejí.
Všichni mají správný, protože vlastní názor, a ještě ke všemu ho mohou veřejně prezentovat.
Mám pocit, že dnes už jsou chytří i ti hloupí.
Uvědomuji si, že bezohlednost a chamtivost jsou důležité osobní atributy úspěchu.
Zdá se mi, že všechno je dovoleno, že život je v podstatě zápas MMA.
Vnímám, že všichni chtějí vyniknout na úkor druhých.
Všichni jsou přesvědčeni, že mají právo být bohatí.
Všichni si myslí, že stát je od toho, aby je hýčkal.
Všichni mají velká auta, v některých rodinách je těch aut víc. Už jich je tolik, že se nevejdou na silnice. Všichni pak nadávají na ceny benzínu a zácpy. Všichni nadávají na všechno a na všechny.
Všichni za každou cenu jezdí v létě a v zimě na dovolenou.
Pochopil jsem, že si všechno to, co jsem popsal, moc beru. Musím se na to vybodnout. Dělat, že nic.
To pozitivní? Ulevilo se mi a ušetřil jsem za psychologa. No co, když každý psycholog potřebuje psychiatra.
