Volná tvorba neprofesionálů pro veřejná média

Motto: Život generuje příležitostí k seberealizaci. Kdo zaváhá….

Tento autorský článek je vyhodnocením zkušeností, získaných osobní autorskou tvorbou, jejíž (bezplatné) zveřejnění umožňuje portál Seznam Médium. Ti z vás, kteří surfují po zahraničních zdrojích veřejných informací se možná už setkali s médiem stejného typu, které provozuje americká Quora.

Týká se to také Seznam Médium? Příklady?

Co to je, když šéfredaktor schvaluje články svých redaktorů? Co to je, když editor rozhoduje o tom, které příspěvky laických (ba dokonce anonymních) autorů pustí do veřejného mediálního prostoru, tak zvaně „na hlavní stránku“?

Můj názor?

Jakákoliv forma produkce informací pro veřejnost by měla být objektivní, slušná a realistická. Nesmí se z toho stát nekorigovaná smršť osobních názorů. Kromě toho autor musí respektovat pravidla daná editorem.

Příklad z vědy?

Co to je, když prezentaci výsledků výzkumu ve vědeckých časopisech schvaluje (nutně závislá) vědecká rada?

Není to cenzura v pravém slova smyslu. Je to hodnocení kvality a vhodnosti témata článku pro to konkrétní médium.

Co to je, když se objeví vědecký časopis, v němž autoři mohou psát téměř všechno, co chtějí, protože si zveřejnění zaplatí? To jsou ony tzv. predátorské časopisy (jejich seznam lze dohledat na internetu).

MOJE otázka pro VÁS?

Svoboda slova a tisku znamená, že kdokoliv může veřejně, často dokonce anonymně, prezentovat svoje názory. Jak chápat tento fakt při pomyšlení na nějakou formu osobní odpovědnosti?

To by byla role sympatičtější. Tento pojem však ještě není přesně definován a zatím je používán především v tzv. pomáhajících profesích. Je to osoba s velkou profesní kvalifikací a odbornou erudicí, která dohlíží na toho, kdo vykonává nějakou činnost a pomáhá mu zlepšovat se.(zdroj: https://www.supervize.eu/supervizori/kdo-je-supervizor/)

Přemýšlím o tom, zda je supervize v podobě rozhodování editora o zveřejnění autorského článku současně cenzurou. Myslím, že určitě.

Shrnutí výsledku mého zamyšlení?

Editor má odpovědnost za to, co „pustí do veřejného prostoru“. Nemýlím se?

Existují dva druhy cenzury: osobní (individuální, tedy autorská), vyžadující osobní odpovědnost, a „nadřazená“, neboli editorská.

V současném světě nikdo nezůstane dlouho prorokem ani ojedinělým inovátorem. Každý další se inspiruje svými předchůdci. Je to řetězová reakce. To, jak se výsledek inovace liší od původní formy, je věc druhá. Mnohdy to naneštěstí jsou falzifikáty.

Dalším důsledkem opisování je UNIFIKACE TÉMAT

My autoři se inspirujeme navzájem. O tom jsem psal v jednom ze svých článků o inspirujících médiích.

Přirovnání? Každý typ auta (značka) je jiná. Liší se typem pohonu i výbavou. Přitom však všechna auta jsou principiálně stejná.

Jaké mám zkušenosti a jaké pocity?

Volná tvorba pro veřejná média je šance prezentovat vlastní názory, případně nabídnout čtenářům užitečná doporučení. Je to ovšem něco zcela jiného, než psát odborné nebo dokonce vědecké články. Jiné formou, stylem i cílem. Mám radost, že jsem dostal šanci psát články, které mohou (a budou) nabízet produkty mého mozku v podobě konkrétních analýz a rozumných závěrů, případně dokonce doporučení. Měl jsem očekávání, že uplatním svoje vědomosti a zaujmu jimi veřejnost a dokonce jí možná v něčem pomohu.

Jak to dopadlo?

Některé články, především ty, jejichž obsah se trochu blíží bulváru, mají vysokou čtenost, články svým způsobem odborné nebo filosofické, případně „doporučující konkrétní procesy“ jsou většinou propadáky.

Když píšete článek, přemýšlíte, jaká je cílová čtenářská skupina. Píšete to pro ni. Očekáváte, že článek spustí diskuzi. Doufáte, že ta diskuze bude slušná a objektivní, přispěje k pochopení složitosti prezentované problematiky, dokonce nabídne neortodoxní řešení.

Realita je dost jiná. Neděje se to!

Sebekriticky (?) připouštím, že moje tvorba zatím nepřináší očekávaný efekt a to znamená, že to pro mne – autora - není satisfakce. Přemýšlím o tom, když projdu příspěvky jiných autorů a podívám se na „líbí se“ a na počet diskutujících.

Nechce se mi pouštět na tenký led hodnocení ostatních autorů.

Je to stejný problém, jakým jsou mnohé weby, blogy, influenceři, no-name znalci čehosi, dokonce někteří autoři knih, tzv. vědecko-populárních bestsellerů nebo věhlasní poradci ještě věhlasnějších významných osobností.

To, co mne neskutečně vytáčí, jsou autoři udílející jakási doporučení, aby ke konci připojili varování typu „ale pozor, když to přeženete…, a kromě toho připojí ještě upozornění: „nejedná se o oficiální lékařská tvrzení, obraťte se na svého poskytovatele zdravotní péče“.

Jenomže víte co?

Je to projev nejistoty a alibismus! Překvapujícím je, že to samé „páchají“ vědci, když na konci vědecké studie připomenou, že budou nutné další studie.

Příklady?

A/ Pití kávy je prokazatelně zdraví prospěšné, když …blablabla, ale pozor, nesmíte to přehánět. Budete odvodnění, neklidní a nebudete schopní usnout.

B/ Dostatek tekutin je podmínkou zachování zdraví, když…blablabla, ale pozor, jejich nadbytek vás může dokonce i zabít.

Abych nějak uzavřel tuto část textu, připomenu, že jsem ji napsal já, autor, tímto váš poskytovatel definitivně neověřených informací všeho druhu.

Občanská (veřejná všelidová) literární tvorba dle mého názoru slouží autorům jako:

1. Psychický ventil, způsob relaxace, doslova vypuštění páry.

2. Třídění a poté zpracování vlastních myšlenek, formulace osobního názoru a přístupu k řešení.

3. Satisfakce v případě, že autor dosud neměl možnost veřejně prezentovat svoje názory a moudra.

4. Zdroj jakéhosi příjmu, pokud příspěvky mají vysokou čtenost čtenáři klinou na reklamu.

Některé články vyvolají rozsáhlou diskuzi. Tím se – teoreticky – mohou stát specifickým průzkumem veřejného mínění. Často je to šokující.

Což takhle místo názorové pračky hospodského typu zkusit změnit přístup čtenářů k veřejné diskuzi? Ukončit šaškování, švejkování, sarkasmus, dehonestaci a hejtování?

Ale - JAK?

Kdo jsou čtenáři?

Spoluobčané, kteří články neprodukují, zato je čtou a mnozí z nich je komentují. To je pokrok! Do nedávné doby totiž jen pasivně přijímali informace, k nimž se nemohli vyjádřit. Nyní mohou napsat vlastní názor. Dovolím si tento stav nazvat „koncem názorové zácpy“.

Teoreticky – může být nějaké veřejné informační médium kategoricky seriózním portálem? Z internetu se ozvalo: No dovolte? My jsme seriózní! My informace neupravujeme, dokonce svým dopisovatelům nebráníme v prezentaci jejich osobních názorů. Tak jo. V případě Seznam Médium je to pravda.

Na druhou stranu, víte co?

Tak dobře, co by se muselo stát, aby tomu tak bylo v době, kdy každý má právo se svobodně vyjádřit? Věříte, že existují morální imperativy, když čtete bulvár? Jak je možné, že ten ještě existuje, když řádí super korektnost?

Diskuze může posloužit jako specifická forma průzkumu veřejného mínění. Doufám, že to nebude ukázka bezcharakternosti.