Článek
Hlad a fronty
Není pravda, že by v „prodejnách s jídlem nic nebylo, regály byly prázdné.“ Hlad nikdy nebyl. Základních potravin bylo dost, výběr byl malý, ale nic jiného jsme neznali. V zelenině byly v zimě k dostání kromě základní zeleniny jablka a konzervy, někdy kubánské pomeranče. Ale to bylo pro nás také normální. Fronty byly, pokud někdy přivezli nedostatkové zboží, to bylo většinou na Vánoce. Na Vánoce u nás v obchodě také připravili pro každou rodinu balíček s oříšky, kakaem a dalším zbožím, které běžně nebylo.
Bydleli jsme v pohraničí, jižní ovoce bylo, když se u nás pořádalo Mistrovství světa ve skocích na lyžích. Tam jsme nejezdili na skoky, ale pro ovoce. U nás v továrně bylo mnoho polských pracovnic, ty nám pravidelně vozily věci z Polska.
V 80. letech jsme měli doma lednici s mrazákem Calex i automatickou pračku Tatramat Rodeo. To vše bylo přes „známé“, nic z toho v obchodech běžně nebylo. Já měl doma gramofon, těch bylo dost, dostal jsem i kazeťák z Polska. Později přišla i barevná televize. Nejprve ruská, která měla zajímavou vlastnost, že si barvy vybírala podle vlastní nálady. Tu jsme vrátili, a pak jsme opět přes známé sehnali za 16000 Kčs i dobrou českou. Zde opět cituji oblíbené: „Nikde nic není, ale všichni všechno mají“.
Životní prostředí
Bydleli jsme v Jizerkách, zdejší lesy byly v 70. a 80. letech zcela zdevastované kyselými dešti z chemiček v severních Čechách a z elektráren v NDR a v Polsku. Možná si někdo vzpomene na demonstrace v Teplicích.
Za naším panelákem tekla říčka. Ta měla barvu vždy podle toho, co zrovna vyráběli v továrně nad námi.
Nezaměstnanost
Ta nebyla, každý musel být zaměstnaný, populární bylo heslo: „Lidi předstírají, že pracují a stát předstírá, že je za to platí“. Produktivita práce podle toho vypadala. To, kolik se za průměrný plat nakoupilo tehdy a teď, je velmi snadné si vygooglovat. To, co se silně dotovalo, jako například energie nebo nájmy, bylo samozřejmě levnější.
Touha po změně
Lidi nadávali jenom doma nebo v hospodě. Doma nám rodiče říkali: „Komunisti jsou ….. a vedou to od 10 k 5, ale nesmíš to říkat ve škole“. A takhle to bylo ve většině rodin, i u členů KSČ. Že někteří učitelé učí něco jiného, než si myslí, bylo zřejmé, když se prokecli.
Lidi se uzavírali do nějakých ulit a tam žili spokojeně. Někdo měl chatu nebo chalupu, já měl ulitu fotbalovou, kromě rodiny jsem tam trávil většinu času. I na to se vzpomíná dobře, naše Stará garda se schází dodnes.
Kultura
Samozřejmě vycházely pouze knihy, které prošly. Knihy byly v prodejnách ve čtvrtek ráno, a když vycházelo něco zvláštního, tvořily se fronty. To samé bylo ve čtvrtek odpoledne v Supraphonu, když párkrát do roka vycházely nějaké licenční desky. Byli lidé, kteří si ve čtvrtek brali dovolenou.
U desek to bylo lepší, protože se daly sehnat na černém trhu obvykle za 300 Kč. U platu kolem 2000 - 2500 Kčs měsíčně to bylo hodně drahé, ale nedalo se nic dělat. U knih to bylo horší, tenkrát jsem neuměl anglicky.
U nás v malém městě byl i klub, kam jezdili písničkáři a skupiny ze „šedé zóny“. Naše městečko měl v oblibě kritik Jiří Černý.
Nekvalitní potraviny
Normy na potraviny byly, ale jelikož jsem se v té oblasti pohyboval, věděl jsem, jak se dodržují, málokdy se to hlídalo. Pro ilustraci, když se v masokombinátu vyráběly vinné klobásy, málokdo dokázal chodit rovně. Na vlastní oči jsem viděl, jak obsluha do masného prátu plivala i dělala horší věci, kontrola žádná
„Z mého života“
Jako kluk jsem hltal dobrodružné knihy, hlavně od Maye a Vernea a toužil jsem se podívat, kde se to odehrávalo. Měl jsem spoustu těchto knih po dědovi. Proto jsem měl rád mapy a válel jsem se v nich, ale nikdy mě nenapadlo, že se to někdy změní.
V zahraničí u moře jsem byl s rodiči jednou, v červenci 1968 v Jugoslávii. O několik let později to už nešlo, nedostali jsme tzv. „devizový příslib“. Do Bulharska a Rumunska ani na Balt se rodičům nechtělo. Asi třikrát jsme byli v polském pohraničí, na zájezd to šlo. Pěšky to bylo horší, na tzv. Cestě československo – polského přátelství v Krkonoších byli polští spřátelení vojáci se samopaly.
A pak přišly devadesátky
Svoboda, knihy, po kterých jsem toužil, desky, které jsem nemusel shánět načerno, cestování. Nemuseli jsme mít strach, že se naše děti nedostanou na školu jako já v totalitě (můj táta byl v padesátkách odsouzený).
Udělal jsem si školy, naučil se jazyky a díky tomu jsem se prosadil v práci. S manželkou jsme se dohodli, že nechceme dům, ani chatu, stačí nám byt. Děti s rodinami byly zabezpečené. Začali jsme cestovat a postupně jsme projeli téměř vše, co jsme chtěli (ne pláže). Byl by za to nový dům, ale zastávám názor, že vzdělání a cestování jsou nejlepší investice. Víme, jak se žije jinde a jsme vděční za to, že můžeme žít ve skvělém Česku, ať je u vlády kdokoli. Jenom se nechceme vrátit do totality.
Teď v důchodu už se nám nechce přes oceán, jezdíme po Evropě a v Česku navštěvujeme místa, které jsme procestovali za totality.
Tohle je můj pohled na svět, každý má právo na ten svůj.
U lidí je to podobné jako u zvířat. Některé je spokojené u boudy na řetězu, hlavně že má kost a misku se žrádlem, některá se narodila v ZOO a jsou spokojená, protože nic jiného neznají. Některá chtějí volnost a obživu si najdou sami.
Já chci svobodu a volnost, živobytí jsem si zajistil sám.
