Olomouc jako centrum Velké Moravy a Veligrad že nikdy neexistoval ?

Klíčovým pramenem pro pochopení vojenské struktury státu jsou Annales Fuldenses, které k roku 869 popisují tažení proti knížeti Rostislavovi do nitra země. Kronikář zde hovoří o „nepopsatelné pevnosti“ (munitio illa, quae a priscis temporibus ineffabilis dicitur), do níž se panovník uchýlil. Zatímco jihomoravská centra jako Mikulčice či Staré Město vykazují charakter rozsáhlých aglomerací v nivních polohách, olomoucký skalní ostroh definuje specifický typ výšinné fortifikace. Právě technická náročnost spojení akropole a Předhradí, v Olomouci doložená archeologicky zachyceným mostem, mohla v očích franského pozorovatele vyvolat dojem výjimečnosti přesahující běžné popisy soudobých hradišť.

Význam Olomouce jako primárního strategického uzlu reflektují rovněž orientální písemné prameny, zejména zprávy arabských a perských geografů. Ibn Rusta ve svém díle Kitáb al-A’láq al-Nafísa uvádí, že panovník Slovanů disponuje hrady „pevnými, vznešenými a drahocennými“ (lahu husúnun ma’qúlatun šarífatun ‚azízatun). Tato charakteristika, spolu s perským označením sídelního města Džirávat či Džárváb u Gardízího, koreluje s polohou Olomouce na křižovatce Jantarové a Trstenické stezky. Pro dálkový obchod, jehož aktéry byli právě tito geografové, představovala Olomouc díky kontrole přechodu řeky Moravy a vazbě na severní cesty klíčový emporiální uzel, jehož prestiž potvrzuje i Mas’údího zmínka o stavbách na výšinách a skalách k ochraně před nepřáteli (biná‘ al-husún fí al-amákin al-mušrifa wa-al-šahíqa).

Nejpádnějším argumentem pro výsadní postavení Olomouce v rámci administrativní správy je proces obnovy biskupství v roce 1063. V intencích středověkého kanonického práva byla restaurace biskupského stolce chápána jako navázání na předchozí tradici a existenci významného centra. Skutečnost, že k této obnově došlo právě v Olomouci na Petrském návrší, v těsné blízkosti knížecího sídla, svědčí o hluboce zakořeněné paměti o tomto místě jako o metropoli, která si na rozdíl od jiných center uchovala svou správní funkci i po politických otřesech na počátku 10. století. Studium Olomouce jako stabilního mocenského bodu tak nabízí objektivní pohled na vnitřní strukturu a komunikační strategii moravského státu v 9. století.

V souvislosti s identifikací mocenských center je nezbytné kriticky nahlížet na samotné toponymum Veligrad, které podobně jako dobově nepůvodní termín Velká Morava podléhalo v minulosti romantizujícím interpretacím. Pojem Hegale Moravia, poprvé užitý řekem Konstantinem Porfyrogennetem, v dobovém kontextu primárně neoznačoval „velikost“ ve smyslu rozlohy, nýbrž „vzdálenou“ či „vnější“ Moravu, ležící vně hranic byzantského kulturního okruhu. Analogicky k tomu je třeba vnímat i název Veligrad nikoliv jako unikátní vlastní jméno konkrétního města, ale jako obecné toponymum typu Vyšehrad či maďarský Visegrád. Tento termín, označující „velký hrad“ nebo „hlavní hradiště“, byl pravděpodobně užíván pro více významných center v celém slovanském areálu