Článek
Do místa, kde kvůli zvráceným touhám představitele jednoho národa a jeho přisluhovačů, musely najít smrt stovky tisíců příslušníků národů jiných, včetně mých předků. Do okolí nenápadného městečka, ležícího na jihozápadě Polska přibližně 50 kilometrů od Krakova, do Osvětimi.
Zde, ve 24 blocích z cihlových domů opuštěných kasáren polské armády, se dne 27. dubna 1940 na příkaz Heinricha Himmlera začala psát děsivá historie koncentračního tábora pod názvem Auschwitz-I. I když zde bylo krutě zavražděno zastřelením zezadu, před tzv. Zdí smrti, až pět tisíc nevinných lidí, teprve když bylo o rok později rozhodnuto zrealizovat plán totálního vyhlazení Židů, Romů a dalších skupin obyvatelstva tehdejší Evropy, proběhly v bloku 11 první pokusy s použitím nechvalně známého Cyklonu B. Tehdy se tábor začal zapisovat do dějin i jako vyhlazovací.
Díky „úspěchu“ těchto pokusů byla roku 1942 zahájena stavba nového, téměř přilehlého tábora Auschwitz-II – Birkenau, podle nedaleké obce Březinka. Tento tábor se měl stát opravdovou továrnou na smrt v nejhorším smyslu tohoto sousloví. V jeho 200 blocích s cihlovými a dřevěnými baráky s příšernými a nedůstojnými podmínkami při dvacetkrát(!) větší rozloze, než tábor Auschwitz-I, prožilo poslední dny nebo týdny svého života až 1,5 milionu lidí. Jeho plynové komory a krematoria pak dokázala sprovodit ze světa až 5 000 lidí denně!
S chodem tábora a organizováním lidí posílaných na smrt pomáhali i samotní vězni, takzvaná Sonderkomanda. Skupině těchto vězňů se v roce 1944 podařilo zničit jedno z krematorií, zabít několik členů SS a zakopat svědectví o vzpouře pro pozdější využití při takzvaných Norimberských procesech.
Díky postupující Rudé armádě a zprávám o této vzpouře byla na Himmlerův rozkaz již o měsíc později demontována zbylá krematoria a tábor se měl evakuovat. Dne 17. 1. 1945 odešli vězni na pochod stejně smrtící, jako pobyt v Osvětimi. Sedm tisíc pochodu neschopných vězňů nalezla ve zuboženém stavu Rudá armáda o deset dní později přímo v táboře.
Jako zarážející pak může působit informace, že ani v době největší vytíženosti plynových komor a krematorií v táboře nepadla na ně ani jediná spojenecká bomba, přestože velení spojeneckého letectva o zvěrstvech, která se zde děla, vědělo. Tito velitelé však svorně prohlašovali, že bombardování tábora by znamenalo odklon od plánu ničit cíle, jejichž likvidace přímo pomáhá ochromit fungování Třetí říše. Lidé v táboře se tedy mohli jen marně ptát sami sebe, proč na ně svět zapomněl.
Návštěva obou táborů nutí člověka i po osmi desetiletích k zamyšlení nad lidskou existencí, příčinách zrodu tak silné nenávisti a zároveň i neuvěřitelnou lidskou silou a odhodlání přežít i v takových podmínkách, jaké zde panovaly. Můžeme jen doufat, že historie se nebude znovu opakovat.
