Článek
Mnoho lidí ji odvrhne s tvrzením, že to je přece zřejmé. Ale zkuste si na ni poctivě odpovědět. Možná první, co si řeknete, je to, že smysl míří do budoucna, a tak trochu mimo. Jaký měla smysl první světová válka? Nejrychlejší odpověď bude asi – žádný. V čem může být smysl zabíjení milionů, navíc, když po ní následovalo jen krátké příměří. Jenže takto se otázka položit nedá. Smyslem války nejsou válečné oběti, ale společenské pnutí, které ji rozpoutá. Pojem smysl je třeba svázat s jedincem, který danému smysl dává. Bez něj by bylo jen střídání příčin a následků.
Smyslem zbraní může být jak akt vraždy, tak ochrany stejně, jako státy zbrojí pro válku i mír. Nicméně pokud si jedinec zbraň pořídí, učiní tak za nějakým účelem. Hrozí mu nebezpečí anebo ho chce vyvolat? Účel na rozdíl od smyslu se dá naplnit. Smysl se nedá dodat zpětně, ale vzniká v uvědomění si jsoucna jedincem a jeho vyhodnocením. Není součástí jsoucna samotného, ale je tvořen jedincem, čímž je jedinečný. Jde o proces fenomenizace jsoucna, v otevřenosti pro něj. Svět je bez člověka či jiné uvědomující a uvažující entity možný, ale smyslu zbavený.
Jsoucno v konečném důsledku může v kontextu bytí generovat nekonečné množství fenoménů. Strom bude pozorovatel vždy vnímat pouze z jednoho úhlu. Nikdy jej nedokáže nazřít ze všech možných úhlů v jeden okamžik. A pohled z jiného úhlu v jiném čase je již pohled jiného jedince. Neplatí totiž já = já. Jedinec je dynamický pojem. Platí, že z mého já1 vyplývá já2. Patočka spolu s Husserlem v tomto hovoří o transcendentálním fenoménu, nikoli v teologickém duchu, nýbrž v duchu přesahu člověka. V tom, že svět se nám otevírá vždy jen z jednoho pohledu a ostatní nám zůstávají skryty.
Před nazřením jsoucna nelze predikovat fenomén, stejně jako ze současného rozložení hladiny oceánu nejsme schopni predikovat tvary, výšky či rozložení budoucích vln. Nazřením jsoucna, potenciální transcendentální fenomén kolabuje s jedincem do daného stavu a stává se historií jak světa, tak jedince. Ovšem nazřením jiným jedincem ve stejný čas kolabuje do dalšího stavu v jeho úhlu pohledu, v jeho kontextu. Lze tak konstatovat, že nekonečnost vesmíru nespočívá v jeho fyzikálních rozměrech, ale v potenciálu možností.
Rozdíl ve vnímání fenoménu jedincem lze spatřovat v hloubce jeho vnímání a zkušenosti. Proces fenomenizace tak jedince stimuluje a tvaruje, čímž se stává akumulátorem fenoménů, které tak tvoří vnitřní konstrukci, kontext jeho náhledu na další fenomény. Smysl v tomto je obzor, ke kterému směřujeme, a to jak ontogeneticky (vnímání smyslu jedincem) i fylogeneticky (smysl celospolečenský). Nejedná se ovšem o cíl, ale o směr, o obzor. Vzhledem k nepredikovatelnosti fenoménu, a tedy našeho budoucího směřování, nelze ani predikovat smysl.
V rámci dějin je zřejmý směr, který však lze vysledovat pouze zpětně, pouze směrem od minulosti do současnosti. Spočívá v rozšiřování, prohlubování a zpřesňování fenoménu. Od soustředění na základní potřeby doby pravěké po pravidla kvantové mechaniky lidstvo postupuje dále a hlouběji. Toto ovšem nelze považovat za smysl, nýbrž cestu k horizontu v dané oblasti, kterou lze doplnit sociálními vztahy, uměním, filozofií a dalšími.
Smyslovost jedinců si lze představit jako vlny na hladině oceánu, které spolu vzájemně interferují. Nakonec dochází k pozitivní interferenci dějinného kontextu postaveného na celospolečenské ideji, ať již teologické, humanistické, ekonomické či jiné. Takto tvořenou společenskou smyslovost lze považovat za směřování. Naproti tomu si lze představit i opak v destruktivní interferenci, kdy jedinec dokáže dějinně vykročit proti smyslu společnosti. Tuto ovšem nelze chápat jen negativně, nýbrž jako kritický proud protiváh. Nicméně ani v tomto oceánu nelze predikovat tvary a směřování příštích vln.
Smysl má shodné rysy s transcendentálním fenoménem, nikdy je nemůžeme plně pojmout (naplnit), lze k nim pouze kráčet, ale nelze jich dosahovat. Oba lze chápat jak z pohledu jedince, tak i společnosti. Smysluplnost konání jedince může být buď ve shodě či rozporu se smyslovostí společnosti. Obraz Patočkova pojmu dějinného člověka tak lze doplnit scénou člověka, který je ochoten i za cenu oběti dojít až k samému okraji horizontu a otevřít nový prostor s novým horizontem.
V tomto lze konstatovat, že konstruktivní dějinnost klade na dějinného jedince nároky ve smyslu nacítění smysluplného směřování společnosti a vlastním smysluplným konáním ji pak posunout. Naproti tomu destruktivní dějinnost je podmíněna dostatečnou silou dopadu jedinečného smysluplného směřování destruktivního jedince. Nicméně trvalou hodnotu dějinnosti lze spatřovat pouze v konstrukci, jíž je ale destrukce nedílnou součástí, jelikož v konečném důsledku poskytne materiál pro zcela novou konstrukci.
