Článek
Pro začátek by ale bylo dobré si pojem svobody definovat. Ačkoli definicí by mohlo být spousty, pro tuto chvíli se můžeme spokojit s tím, že svobodu budeme chápat jako možnost volby dle vlastního přesvědčení.
Pokud, jak bylo uvedeno dříve, je jedinec ten, který svým vnímáním a interakcí určuje směřování dějin, dává jim děj, tak dějiny formují jedince, jeho subjektivní vývoj i časově-prostorovou trajektorii. Svoboda ducha (svoboda vnitřní, subjektivní) je tak „pokřivena“ dějinami. Neexistuje něco jako nezaujatý divák mimo dějiny. Svobodu nelze chápat jako absenci omezení, ale jako schopnost jednat omezením navzdory.
K posunu dějin je v první řadě nutné ze strany jedince, formulování vize jako produktu svobody vůle. Dějiny se pak posouvají promítnutím vize do společnosti a její interakcí s touto vizí. Další nutnou podmínkou je tak svoboda společenská (objektivní). Sebelepší vize nebude v nesvobodné společnosti nikdy všeobecně sdílena, a tím méně realizována za předpokladu neodsouhlasení uzurpátorem svobody. Dějinnost myšlenky ovšem není podmíněna její realizací. I myšlenka, která neotřese dějinami, se stává její součástí třeba jen tím, že poukáže na nemožnost jejího prosazení ve společnosti. Ani myšlenky Sokrata či Husa se v daném čase neprosadily, ale staly se jiskrou budoucího plamene. Lze tak hovořit o síle (dějinnosti) jedince a vize, daném společensko-dějinném klimatu a mírou tlaku udržující nesvobodu stejně jako o přerodu od člověka – poddaného k člověku – občanovi.
Je zcela zřejmé, že ne všechny vize se dlouhodobě dají označovat jako svobodu umocňující. Nicméně v samém zárodku, kdy byla vyžadována interakce se společností, se tak jeví a je formulována každá, a to včetně největších diktatur. Ty se v čase vyznačují tím, že míru svobody sice umocňují, ale pouze úzké, vybrané skupině, a to na základě preferencí držitele moci (politického názoru či rasy) a na úkor zbytku.
Naproti tomu také platí, že svobodu nelze realizovat bez konfliktu. Pokud uvažujeme dva zcela svobodné jedince, musí v rámci jejich světonázoru být body neshod s potenciálem střetu. Nelze si totiž představit dva natolik shodné jedince, kteří by svobodně vyjádřili zcela stejné stanovisko na všechny otázky. Střed v tomto ovšem nemusí být destruktivní. Ve fázi rozebírání, argumentování, zdůvodňování, tj. diskuzi, se dané téma dále rozpracuje a prohlubuje, což nese nové otázky. Do jisté míry tak lze prohlásit, že čím intenzivnější je diskuze či střet světonázorů, tím více svobody ve společnosti. Diktatura totiž diskuzi nepřipouští.
Tímto jde Patočka proti Platónovu tvrzení, že nejlepší pro obec je konsensus co nejširší části obce nad daným tématem, viz (Platon, 1993). Tato myšlenka vychází z pojmu filozof – vládce, a tedy představy o osvíceném vůdci, který jediný chápe důsledky rozhodnutí a úlohou obce je tyto přijmout a naplňovat. Patočkovo pojetí je v tomto otevřenější ke společnosti, jelikož chápe potenciál dějinnosti jedince i to, že schopnost otřesu není podmíněna postavením, nýbrž silou vize, vizionáře a okamžiku v dějinách.
Společnost však v procesu formování dějin má také svou nezastupitelnou roli. Ona je to, co ne/musí s vizí interagovat. Bez této interakce nelze žádnou vizi celospolečensky přijmout. Schopnost kritického a etického vnímání společnosti lze považovat za měřítko její vyzrálosti stejně jako možnost kritiky za míru její svobody. Zde je zřejmé, že stupeň a intenzita společenské diskuze, tedy míra vnitřního konfliktu společnosti, dává vizi, obstojí-li, vyšší hodnotu. Vize, která projde ohněm celospolečenské diskuze, z ní vyjde silnější.
Každou formovanou vizi lze vnímat v mnoha úrovních či rozměrech. Ať již mírou dopadu na společnost, inovativností či, a zde bych se rád pozastavil, mírou etiky a mravnosti. V dějinách lze spatřovat mnoho opravdu radikálních vizí se celospolečenským dopadem, které však, co do etiky, představovaly zkázu. Bezpochyby lze jmenovat nacismus, komunismus, či, pokud bychom zašli hlouběji do historie, například hon na čarodějnice. Asi není náhodou, že všechny tyto uvedené temné kapitoly dějin principiálně vedly ke kumulaci moci v rukou menšiny a snižování možností kritiky, diskuze a v neposlední řadě svobody většiny.
To, co tyto režimy přetavilo v dějinné epochy, bylo jejich plné akceptování společností. Nejprve ve formě aktivní podpory a později ve formě strachu či apatie, kdy společnost přestává vnímat nesvobodu. Míra svobody se dá označit jako čistě subjektivní společenský stav. Do určité míry ji lze měřit nepřímými metodami jako neměnností vládní garnitury či možností kritiky. Nicméně subjektivně svobodný se může cítit i poddaný.
Základní rozdíl mezi diktaturou a svobodou lze tedy spatřovat ve fenoménu změny. Sama svoboda či totální svoboda nemůže být univerzální cíl. Je pochopitelné, že strnulost diktatury vede ke strnulosti jejího vedení, jenž je umocňováno v čase. Diktátor, neochotný opustit svou pozici, cítí snižování vlastního výkonu oproti okolí v důsledku stárnutí, což vede k paranoi a k dalším opatřením vedoucím proti svobodě. Na druhou stranu přemíra svobody vede k chaosu a nekonzistentnosti ve směřování. Každá společnost musí mít nějakou míru hierarchie. Vždy musí být řídící a řízení. Svoboda ovšem zajišťuje jednak možnost kritiky, podíl na ovlivnění řízení ze strany řízených, a to, že se tyto dvě roviny mohou volně prolínat.
Svoboda zajišťuje jedinci to, že může historicky zvažovat více alternativ svého konání. Tím pochopitelně roste i dynamika celé společnosti. Daní za to je vyšší míra odpovědnosti za své kroky a obtížnější řízení společnosti. Nicméně svobodná společnost se právě chápáním vlastní odpovědnosti za sebe, a tím mimoděk i za dějiny, stává uvědomělejší, schopnější samostatně rozhodovat a v konečném důsledku silnější.
Svobodu, ostatně stejně jako pravdu, nelze mít, ale je třeba ji nést, neboť není právem, nýbrž schopností a ochotou klást si otázku kritického uvažování a přijetí důsledků svých činů. Historie, jak uvádí Patočka (Patočka, 2007) „Heidegger je filosofem primátu svobody a historie v jeho očích není divadlo, které se odvíjí před našima očima, nýbrž odpovědná realizace vztahu, kterým je člověk. Historie není pohled, nýbrž zodpovědnost.“ Odpovědnost k našim činům, konaných ze svobodné vůle, nás tak činí odpovědnými i za dějiny.
Bibliografie
Patočka, J. (2007). Kacířské eseje i filozofii dějin. Praha: Oikoymenth.
Platon. (1993). Ústava. Svoboda - Libertasd.
