Článek
Jeho kořeny lze vystopovat již v antice, ke které se humanisté 14. století hlásili. Stál u počátku novověku, čímž jej lze chápat i jako jeden z impulsů dějinného zlomu mezi středověkem a novověkem.
Humanismus lze vnímat v mnoha rovinách od základního miluj bližního svého po antropocentrické postavení člověka v přírodě. Přitom platí, že základní rovina miluj bližního svého lze považovat za elementární etickou formuli, kterou lze vyloučit mimo čas v tom smyslu, že je platná v dynamice dějin. Toto ovšem neplatí o dalších rovinách pojmu humanismus.
Dějiny jsou to, co dává světu dynamiku a člověk je to, co dává dějinám smysl. Nicméně člověk sám je vždy o krok za dějinami. Vždy je to on, kdo na ně reaguje. Při tom ale samy dějiny neznají pojem etika či morálka, ale pouze staví člověka před výzvy a nechávají na něm jeho volbu. To, jaké kroky jsou učiněny, již jsou svázány s kontextem své doby, tedy ideologií své doby a etikou jedince.
Humanismus v době renesance otevřel nové možnosti a směry rozvoje společnosti, které umocnil nástup knihtisku. Katolická reformace na to uvolňuje i transcendenci teologickou a člověk pomalu směřuje k uctívání člověka a jeho rozumu. Následná protireformace a nástup baroka tento směr přibrzdí a navrátí boha zpět jako jedinou a nezpochybnitelnou autoritu. Toto navrácení k vertikální transcendenci se pochopitelně více prosadilo v katolické části Evropy oproti protestantské, ale i zde je jasný směr ve snaze o zachycení velkoleposti boha jako všezahrnující entity. Nakonec si ale na boha posvítí osvícenství a Nietzsche mu slovy Zarathustry vystrojí pohřeb, ale vzhledem k tomu, že si uvědomuje nutnost nějaké transcendence, nutnosti mít něco, k čemu se lze upínat, dosadí na jeho místo nadčlověka.
Nietzscheovský pojem nadčlověka ovšem nespočívá v pouhém dosazení člověka místo boha, ale v přijetí plné odpovědnosti sama za sebe. Bůh již není nejvyšší autorita, je jí člověk s téměř neomezenou mocí. Nicméně s touto mocí musí přicházet i odpovědnost. Možnosti společnosti rostou úměrně s jejími nabytými zkušenostmi a znalostmi. S nimi ovšem roste i dopad jejich činů, stejně jako míra pochopení jejich promítnutí v čase. Onen konstrukt, který nám umožňuje stimulovat úsilí a předpokládat smysl, nám otevírá možnosti nahlédnutí a navigaci v rozbouřeném oceánu reality současného okamžiku dějin, čímž se jako druh překlápíme do nové role tvůrce dějin. Tento práh jsme překročili tím, že jsme do ruky dostali prostředky k ukončení dějin. S nárůstem odpovědnosti se musí rozšířit i základní rámec vnímání, a to jak v čase, tak i kolem sebe. Už ne scienta potentia est, ale scientia est responsibility – vědění je odpovědnost.
Nastává tak otázka, jak je pojem humanismu nazírán dnes. Nakolik se tato ideologie o nedotknutelnosti člověka stává dogmatem? A nakolik se přetavil v právokracii, nikoli v rovině legislativy, ale oprávnění k činu. Obsahuje onu skepsi ke skepsi, či pochybnost? Převzal s nadčlověkem i jeho odpovědnost a tragičnost samosoudce? Je dnes ochoten přinést oběť pro budoucnost?
Nositelem dějinného směru se stává ideologie, prosazená dějinnou osobností a přijata společností jako skepse pro předešlou ideologii. Nicméně sama v sobě ji musí obsahovat též, jinak se stává dogmatem. Nositelem ideologie jsou vždy jedinci, kteří ji podporují a prosazují. Míra jejich pojetí skepse ke skepsi bude předznamenávat míru střetu, čímž i dějinnou epochu.
Humanismus jako etický pojem již nestačí, jelikož řeší odpovědnost člověka k člověku v přítomném okamžiku, ale naše činy míří do budoucnosti. Strůjcem hodnot společnosti je její vlastní intersubjektivní realita, jako základního rámce společenské shody. Veškeré normy, zákony, peníze, zvyky, působí z minulosti. Nicméně realita světa se posouvá a mění a s ní i podmínky, ve kterých intersubjektivní realita byla udržitelná. Je-li lidské utrpení chápáno jako nejvyšší argument, nelze jej zpochybnit, ovšem pod pojem utrpení je v právokracii chápáno i neuspokojení potřeb či jakéhokoli jiného oprávnění, definovaného intersubjektivní realitou.
Svoboda, která pozbývá odpovědnosti, se stává dlužníkem, přestává odpovídat za své závazky k budoucnosti.
Problém humanismu tak není v jeho etickém pojetí, ale v jeho směřování, jelikož nelze upřednostnit vztah k člověku současnému před člověkem budoucím. Přijetí této odpovědnosti za vlastní rozhodnutí, za vlastní smysluplné jednání s přesahem k budoucnosti a za budoucnost samotnou, vnitřní odmítnutí povýšení teď a tady nad potom a tam, přijetí faktu, že člověk budoucí má stejná práva jako člověk současný, je jedinou cestou k Nietzscheovskému Übermenschen. Pokud bych parafrázoval Zarathustru, tak účet nám nevystaví rodiče, ale děti.
