Článek
Pokud budeme nad tématem války uvažovat, bylo by dobré shodnout se na tom, co to vlastně válka je. Je zřejmé, že pojem válka lze popsat v základních rámcích jako mezinárodní či vnitřní ozbrojený konflikt mezi dvěma stranami. Stejně tak v obecné rovině lze hovořit o střetu idejí a snahou o udržení status quo nebo jeho změny i za cenu přijetí krajnosti tlaku v ozbrojeném konfliktu, přičemž tento střed lze popsat i jako snahu prosazení otřesu, potažmo odpor k němu. A jak potom chápat studenou válku či konkurenční anebo politický boj? Všechny tyto pojmy plní pojem ideologického střetu, nicméně bez krajnosti totální mobilizace. V tomto duchu si lze vypomoci pojmem souboj, který na rozdíl od války negeneruje nepřítele, ale protivníka. Platí to ovšem pro studenou válku? Kde přesně leží rozdíl mezi protivníkem a nepřítelem? Bezesporu zásadní rozdíl tkví v rozdílném pohledu na válečníka a bojovníka. Válečníka lze chápat jako položku válečných sil. Nemá minulost ani budoucnost. Je teď a tady, vytržen z bytí dne, z bytí práce a růstu a uvržen do bytí noci, masové zkušenosti smrti, totálního ohrožení a fronty. Ona naprostá redukce smyslu a pravdy na bytí teď a tady vede k hlubokému otřesu jedince na obou frontách, kterou Patočka označuje jako Solidarita otřesených, která svazuje jak spoluválečníky, tak nepřátele ve společném vytržení ze dne míru.
Historie dvacátého století nabízí mnoho pohledů na válku i mnoho paradoxů z ní plynoucí. První světovou válku je možno vnímat i jako střet snahy o zachování status quo ze strany Rakouska-Uherska s cílem udržení monarchie stejně jako touhu po změně daných věcí za každou cenu, v podobě necelých padesáti let fungující Německé říše, která si toužila vydobýt nové a silnější postavení v mezinárodním společenství spojené s koloniální politikou. Obě tyto entity se však sešly v koalici centrálních mocností. Stejně tak Velká Británie, tak jak se na hegemona doby sluší, sice chápala nutnost změn, ale požadovala na ně mít svůj neopomenutelný vliv. Paradoxně carské Rusko, jako asi největší udržovatel stavu věcí, svou účastí na první světové válce urychlil své vlastní vnitřní změny. Fakt, že tato válka skončila nevýhrou, lze popsat jako proběhnuvší otřes bez jeho všeobecného přijetí, což otevřelo prostor pro válku druhou a celé meziválečné období chápat spíše jako příměří.
I zde Německo touží po totálním otřesu a změně základního řádu bytí. Ovšem tuto nutnost si uvědomují i všechny ostatní strany. Hledání nového stavu je tak všeobecné a naprosté. I pojem míry oběti, kdy Hitler je ochoten položit na oltář své války celý národ i ochota spojenců dojít až do cíle za každou cenu, je vybičována strachem z dalšího zlomu bez přijetí, a tím i nestability.
Po těchto děsivých zkušenostech první a druhé světové války a s uvědoměním praktické možnosti totálního ukončení dějin, pojem války nezmizel. Střet ideologie přetrval bez změny, nicméně se přesunulo těžiště tlaku. Pojem války již není přímý boj, ale generátor strachu směrem dovnitř. Je tedy spíše pojmem rétorickým, s cílem stimulace společnosti k výkonu a ospravedlnění nepopulárních opatření. Do značné míry se jednalo o soutěž ideologií, o konkurenční boj, ale to pouze navenek. Uvnitř, a to zejména v sovětském bloku, stále existoval nepřítel. Byl to nepřítel vnitřní. Skutečná válka se tak odehrávala směrem k vlastnímu obyvatelstvu, a to ve formě gulagů, politických procesů, pracovních táborů pro politické vězně a principiálním potlačováním opozice a kritiky. Nechyběly ani vnitroblokové mezinárodní konflikty v podobě potlačení maďarského povstání či Pražského jara. Nicméně strach z konfliktu mezi oběma hlavními tábory dokázal přetavit původní dogma bolševické celosvětové revoluce, prosazované Leninem, na revoluci vnitroblokovou, tj. revoluci v Rusku a definované sféře vlivu prosazené Stalinem. Tento strach zabránil i potlačení odklonu Titova a vlastního pojetí diktatury bez sovětského vlivu, či korejskou válku a kubánskou krizi.
Konec studené války lze, v souladu s všeobecným tvrzením, přisoudit ekonomickému bankrotu východního bloku, nicméně toto není jediná příčina, respektive toto lze vnímat jako důsledek jiných příčin. Fakt, že potlačení opozice a kritiky vede krátkodobě ke stabilitě, která se však postupně mění v zatuhlost a paranoiu, je bezesporu jednou ze zásadních příčin. K této však lze dosadit i další. Je-li veden tlak proti vlastnímu obyvatelstvu, je-li vytrhováno z dne díla na vlastních životech a tlačeno ideologií k noci násilí a boje, není-li možná změna status quo dle vlastních smyslovostí jedinců, jsou-li potlačovány úchylky od silou prosazovaného řádu, dojde růstem tlaku na jedince k postupnému zdvihu vnitřního otřesu. Tento se postupně proměňuje v solidaritu otřesených, což vyvolá Platónovo spojení se polis nad daností ve formě společného prožitku noci a následnému směřování k dějinnému zlomu. Jinými slovy, systém, který svou energii vyčerpává na potlačení otřesu, je tento schopen pouze oddálit.
Samotné vyvrcholení studené války je však možno chápat i jako velice zvláštní a v rámci dějin vysoce vzácný jev, kdy došlo k přijetí otřesu bez krajnosti totální mobilizace. Strach z rozsahu oběti v atomové době, a tím i nemožnost výhry tohoto střetu, se stal katalyzátorem dobrovolného přijetí otřesu, a tím i změny daností a rozpadu silou držených hodnot. Z trosek tohoto zlomu tak povstal nový systém, který, jak už to v dějinách bývá, míří k dalšímu otřesu.
Současný stav, definovatelný jako snaha o potlačení jednou přijatého otřesu pádu východního bloku a snaha o jeho navrácení, nelze chápat jako návrat k starému status quo. Dějiny se neopakují. Nelze se v nich vracet, jelikož nový stav, nová konstrukce dějin je zcela jiná. Snaha o její otřes vyžaduje zcela nové formy tlaku a případná destrukce přinese prvky pro naprosto odlišnou konstrukci. Ovšem základní prvky působení tlaku zůstávají stále shodné. Jde o tlak na obyvatelstvo, nátlak formou strachu a ohrožení, ospravedlnění násilí a formulování ho jako jediného řešení. K tomuto stejnou měrou přispívá pumpování strachu z represe systému, likvidace opozice, kritiky či úchylky od prezentovaného dogmatu, vytěsňování z veřejného prostoru či přímo ze země, věznění či pády z oken. Tento motor, stimulovaný ekonomickým strádáním a pocitem, že není co ztratit a vše zastřešující ideologií a neutuchajícím marketingem, se stává běžícím pásem měnícím občana ve válečníka. Smyslem tohoto a svatým grálem držitele totální moci je přijetí danosti jako osudu, přeměna občana na Orwellovského proléta. Tento tlak ovšem vždy vyvolá solidaritu otřesených, která jen čeká na míru tlaku, který již nebude společnost ochotna akceptovat. Může se jednat o neúspěch konkrétní akce, stále se zvyšující ekonomický tlak či nenazření a stálé oddalování definovaných cílů. Následné semknutí polis nad společnou tragédií přivádí na scénu dějinný zlom a bude jen záležet na držiteli moci, jakou míru oběti bude ochoten položit na oltář zachování status quo.
