Článek
Zůstaneme-li věrni patočkovskému pojetí, tak pojem přírody nelze oddělit od člověka. Je základní složkou bytí, která jej v základu umožňuje. Nelze ji ovšem přirovnat k pouhému plátnu, na která jsou jsoucna promítána. Není pasivní. Jedná se o soubor jsoucen se vzájemně prostupujícími rytmy, svázány jejich konečností, ale také nekonečnou řadou potenciálních možností. Nejedná se o výtvor člověka, ale jeho výtvory jsou její součástí. Je to prostor pro neustálou transformaci v mezích stanovených zákonů.
V rámci vývoje přírody lze pozorovat růst komplexity jsoucen, které, alespoň pro člověka, vyvrcholily v něm, jakožto nejsložitější struktuře, kterou jsme schopni pozorovat. Patočka hovoří o tom, že člověk je autorem dějin, neboť je to on, kdo dokáže přijmout a reagovat na fenomén vlastní vůlí. Člověk, na rozdíl od světa animálního, žije v pravdě, ne proto, že by zvířata žila ve lži, ale proto, že může pravdu vědomě potlačit, čímž ji vymezuje. Člověk může konat i ve vlastní neprospěch. Pravda se tímto stává volbou a břemenem, neboť právě člověk, na rozdíl od zvířete, může žít v nepravdě, což mu dává zcela jinou možnost volby a otevírá novou oblast pro pochybnost, hledání, dotazování a abstrakci. To jsou hlavní ukazatele na cestě z říše animální do říše dějinné.
Ono Enkiduovské putování od přírody do města lze popsat jako slet otřesů. Ze stavu bezprostřední jednoty čistého souladu a střetávání se s přírodou povstane bytost ideálu, nesená na křídlech jazyka a pojmenování. Právě tyto se staly základním prvkem abstrakce, čímž se vedle světa reálného rodí svět vyprávěný, svět idey a teologické transcendence. Tato se nejprve navazuje na přírodu jako fenomén, který ve vnímání člověka je tím přesahujícím, a tím, co nad ním má moc. Je chápána jako prostor, v němž lze realizovat bytí člověka, prostor, do kterého je člověk promítán a na němž je plně závislý. Člověk je zakotven v přírodě a přijímá dary lovu a sběru.
Teologicky lze hovořit o víře v zázračno, v to, co je za zrakem, není vidět, je mimo pozorovatelný svět. Spiritualita je roztříštěna v subjektivní výklad skupin zastoupený šamany, stařešiny. Víra je objektivizována rituály, symboly či posvátnými předměty, zvířaty či přírodními objekty. Celá teologie vychází a plně respektuje přírodní rytmy dne a noci, ročních období, počasí…
Následný otřes je spojen s transformací k pohybu, v posunu k práci. Člověk přestává přijímat dary ve formě sběru a lovu, ale v potu tváře vydobývá živobytí ze země. Doslova sehne svá záda k ní, pečuje o ni a sklízí její dary, které však sám zasadil a opečovával. Idea tak ve spojitosti s prací vede k plánování, k projektu a systematizaci práce. Tímto se otevírá prostor pro akumulaci přebytků a Enkidu tak může vejít do města. Rodí se městská společnost, tedy polis. Bytost se působením politiky mění na občana, ovšem i nevolníka či otroka.
Zkrocením přírody v okolí polis dochází částečně k její deteologizaci, nicméně teologie sama se doposud neosvobodila z pout mýtu. Nejsou kladeny otázky, jsou pouze přejímány narativy minulosti. Polyteismus postupně teologicky spojuje obec pod jeden rituální vzorec. Ideálem se stává rolník, krotitel přírody a dárce obživy. Éra fetiše doposud nebyla překonána, nicméně vedle ní, díky dostatku a uspokojení základních potřeb, roste nová, kterou je filozofie. Ta dokáže ideu ještě více rozšířit a prohloubit a otevřít nový prostor ideje nad ideou, tedy uvažování o myšlence, což vede k rozvoji intelektuálních konstruktů.
Nástupem monoteismu však nastává teologický zlom. Celý teologický svět je kompletně vytržen z přírody a transponován v ideu. Příroda se tak stává objektem práce, zkoumání, ale nikoli uctívání. Tímto se příroda stává zdrojem, a i její samotné zkoumání má motivaci ve zvýšení efektivity jejího využití. Nicméně ani monoteismus se zcela neoprostil od fetiše. Kromě svatých ostatků, ikon či symbolů, které již neslouží jako uctívané předměty, ale jako pojítko, zprostředkovatel komunikace mezi člověkem a bohem, se posvátným a uctívaným stává slovo.
V křesťanství se vztah k transcendenci stal vertikálním. Již ne člověk a příroda kolem, ale člověk a bůh jako jediná přesahující a vše zahrnující entita, jako jediná hodnota a jediný smysl, otevírá cestu k nihilistickému popření přesahu světa a závazku k němu. Příroda ztrácí svou posvátnost, tu zastupuje výhradně bůh sám, jako stvořitel všehomíra. Patočka k tomu uvádí:
„Jiným křesťanským pramenem nihilismu je podle téhož autora (Karl Löwith) vztah k přírodě jako oboru věcí, který je dán člověku k dispozici, aby jím vládl a spravoval jej. Myšlenka, jež původně znamenala pečování o věci člověku svěřené, stává se v moderní době doktrínou vlády a vykořisťování klenotnice přírody beze všeho ohledu nejen k přírodě samé, nýbrž i k budoucímu lidstvu.“ (Patočka, 2007)
V moderní době postupně nastává kolaps teologické transcendence, ale horizontální vztah k přesahu přírody se nevrací v původním pojetí. Ale kde dnes hledat transcendenci? Co je člověku dnešní doby absolutní hodnotou? K čemu směřuje? Samotný pojem přírody se mu rozšířil nad veškeré myslitelné rámce minulosti. Lze ji tak možná vnímat nikoli v přírodě, ale v universu, k němuž přicházíme, proměněni vlastními dějinami, s větším pochopením pro jeho nekonečný potenciál a nekonečnou šíři fenoménu co do hloubky i šířky, s vědomím, že na cestě dál za obzor čeká jen další obzor.
Citovaná literatura
Patočka, J. (2007). Kacířské eseje o filozofii dějin. Praha: Oikoymenth.
