Článek
Pojem kritiky a kritického uvažování je i přes zřejmost vhodné trochu rozebrat. Uvažuji-li libovolné tvrzení, je nutné jej před jeho přijetím podrobit přezkoumání z mnoha hledisek. Z daného tvrzení, jež je nutné vnímat jako fenomén, jedinec vnímá pouze danou část jemu dostupnou a s ním rezonující. Lze si představit celou symfonii tónů, akordů a harmonií, z nichž ovšem pouze část rezonuje s naladěním dané osobnosti. Čím je však toto osobnostní ladění dáno?
Opomenu základní nastavení jedince při vstupu do tohoto světa. Rád bych se ale zabýval otázkou, co a jak formuje hodnotovou orientaci jedince v životě. Jedince lze nahlížet jako uzlový bod fenoménu. Tak, jak je vnímá, zpracovává, vyhodnocuje, tak na ně i specificky reaguje formou dalšího fenoménu. Tímto utváří vlastní hodnotovou orientaci s tím, že další fenomény (vjemy) jsou buď ve shodě, či rozporu s touto orientací. Tím dochází k dalšímu tříbení, utvrzování či destrukci těchto hodnot.
Hodnotová či existenciální struktura jedince se tak dostává pod neustálý tlak. Každá přijatá informace, podnět, fenomén, nás utvrzují (je v souladu) s naší hodnotovou orientací či ji nahlodává. Nicméně svět je dynamickým místem. Jeho hodnoty, ladění se neustále mění. Tím v čase roste pnutí mezi jedincem a světem, který může vyvrcholit vnitřní reformou (otřesem), přenastavením vlastní hodnotové struktury.
Lze si tento proces přiblížit na první transformaci, kdy se zakotvený jedinec odtrhuje od podpory a začíná řešit a vnímat existenciální otázky a podněty. Následné přenastavení vede k prvotnímu otřesu a prolomení do fáze pohybu. Osobnost jedince tak podle Patočky není vnitřní stav, ale vnější projev, který nelze pozorovat v běžných prožitcích, ale právě ve schopnosti přijmout otřes, přehodnocení, změnu orientace. V tomto duchu Patočka vnímá pojem pravdy. Nikoli jako shodu tvrzení s realitou či faktickou správnost, ale jako pojem bytí v pravdě sám před sebou. Přijmout fakt otřesu, ústup z vlastních hodnotových pozic s tím, že vzniklý prostor ponechám k rozvoji nových hodnotových rámců. Spočívá v ochotě vykročit do tmy nejistoty a obětování starých hodnot.
Opakem výše uvedeného je definice lži, která spočívá v nepřijetí otřesu. Je-li svět, respektive dějiny formulován jako principiálně dynamický, tak osobnost takováto není. Jedinec vždy míří ke stabilitě. Tímto rozporem je vnitřní pnutí jevu, kterému se nelze vyhnout. Stále větší rozpor mezi fenomény světa a vnitřním hodnotovým nastavením, dopovaným donekonečna opakovaným utvrzováním vlastních postojů, zákonitě vede ke skepsi či existenciálnímu nihilismu. Tato nihilistická skepse je však zaměřena výhradně mimo osobnost, tedy na vnější svět. Neobsahuje skepsi ke skepsi vlastní osobnosti, což vede k jejímu vykloubení z dějinného směřování. Dochází k popření transcendentálního fenoménu, jsou odmítnuty jakékoli jiné možnosti, za čímž následuje dogmatičnost a ideologie, která je následována snahou ohnout svět namísto sebe sama. V tomto tlaku nenastává otřes, ale zlomení osobnosti, což otevírá prostor pro dějinného jedince se záporným znaménkem.
Skepse, směřovaná k jedincovu nitru, se stává zdrojem vnitřního neklidu, motorem dalšího tahu sebe, a tím i okolí. Bez této vnitřní skepse se v jedinci kumuluje tlak jak na sebe sama, tak i kolem něj. Jako identifikátor směřování do kladných, či záporných hodnot, lze spatřovat ve směřování oběti, kdy jedinec je ochoten obětovat sebe nebo druhé, případně přítomnost za budoucnost. S tímto přichází i pojem odpovědnosti k budoucnosti a druhým jako základní hodnota kladné dějinnosti.
Onen skoro až jazykolam skepse ke skepsi není popření sama sebe, ale přijetí faktu dynamiky dějin s tím, že jsem připraven vystoupit z vlastních osobních pravd a přijmout nové. Jedná se o přijetí své konečnosti, ovšem s možností vlastního pohybu v nekonečnu možností světa. Vlastní vnitřní napětí jedince je potenciál, který nese každý z nás. Bez schopnosti nahlédnout kriticky sama sebe však nejsme schopni jej využít ve prospěch dějin, ale pouze ve prospěch dogmatu, ve kterém jsme uvízli.
