Článek
Pokud se zeptáte dítěte, co jsou dějiny, odpoví vám něco jako: „To, co se stalo.“
„Skvělé…,“ odpovíte mu. „Všechno, co se stalo? Takhle foukal vítr, tudy letěla moucha?“
„To ne,“ zarazí se. „Jenom to důležité.“
„No jo, ale co je to důležité? A jak se dozvíme, že se to stalo tak či onak a proč?“
Nakonec možná zabřednete do otázky, co jsou to vlastně dějiny a jaký mají smysl. Lze uvažovat o dějinách bez člověka? Měly by takové dějiny smysl? Obracíme se tím zpět k antropickému principu, k principu pozorovatele a fenoménu. Má událost smysl bez pozorovatele? A jak jednu událost definují dva pozorovatelé?
Dějiny lze bezesporu definovat jako řetězec příčin a následků, nicméně smysl jim dává až člověk, který je jejich pozorovatelem i tvůrcem. Již samo slovo smysl, předpokládá pojem mysl, tedy vědomé směřování. Sama příroda toto slovo nezná, má „pouze“ vývoj. Ať již vývoj druhu či prostředí. Naproti tomu člověk, ač inherentní součást přírody, představuje v tomto vývoji složku s vlastním záměrem, přičemž tento záměr určuje směřování, a tedy děj.
Otázkou tak je, jak dějiny chápat. K tomu nestačí pojem paměť, ale hledání smyslu, a to v kontextu pozorovatele dané doby. Příběh dějin se tak v konečném důsledku nedá plně pochopit, jelikož každý pozorovatel v něm hledá nové (jiné) polohy a významy. Tak, ačkoli čas lze vnímat jako lineární tok, události, které posouvají dějiny, představují zlomy (historické skoky). Tato nerovnoměrná dynamika dějin spočívá ve vrcholech dějinných zvratů, jimž předchází období zrání.
Smysl chápání dějin tak nacházíme v trpělivém hledání kontextu právě v období zrání s cílem poznání souvislostí a logických vazeb v toku času, které vedly k dějinnému zlomu. Nicméně je zřejmé, že plné pochopení a odhalení všech časových bodů a logických spojení není možné, stejně jako plné potvrzení pravdivosti či přesné souslednosti jednotlivých událostí. V konečném důsledku tak lze kacířsky prohlásit, že není důležité, co se přesně stalo, jelikož úplný děj nelze nikdy přesně ověřit, ale spíše fakt, že danou událost vůbec hledáme, vykládáme a utváříme si k ní vztah či postoj ze svého úhlu pohledu. Nejde o to popřít fakta, ta jsou nositelem informace, její základní podmínkou, ale o to k nim zaujmout stanovisko v kontextu pozorovatele své doby. Jinými slovy, jde nejen o to, co se stalo, ale obsahem pravdy je i to, jaký význam tomu přikládáme.
Konec dějin, či spíše dějinnosti, nastává v jediném případě, v okamžiku uspokojení, kdy přestáváme hledat a prohlásíme konečnou a nezpochybnitelnou pravdu. Smysl dějin se tak do značné míry skrývá právě v neustálém hledání tohoto smyslu. Dějiny tak žijí s otázkou stejně jako tvůrčí člověk.
O cestě neustálého hledání hovoří Jagjú Munenori, když ve své knize Rodinných tradic válečného umění píše o nutnosti neulpívání mysli na jednom místě. Ani bojovník, zasadí-li úder, nesmí setrvávat myslí v tomto okamžiku, nýbrž nově přehodnotit souboj a znovu zaujmout postavení. Stejně i při výkladu dějin či čehokoli jiného je nutné stále znovu a znovu se ptát a hledat další interpretace. Neustálá bdělost, otevřenost, schopnost přehodnocovat a v neposlední řadě ochota hledat, neuzavírat se a odmítnout absolutnost v pravdě a vždy alespoň trochu pochybovat jsou klíče k cestě dál.
Otázkou je, kolik nám k tomuto dává dnešní doba možností. Současné hlavní informační toky jsou postaveny na prudkém vybičování emocí bez přítomnosti hlubšího vjemu a bez otázek. Okamžité lajkování, hejtování či uzavírání se do bublin souhlasů a utvrzování jsou projevem čisté emotivní domněnky, přičemž samy algoritmy nás v tomto podporují.
Změnu pohledu na historii si lze ukázat na výroku Francise Bacona Scientia potentia est. Tímto výrokem na přelomu 16. a 17. století Bacon mínil nabytí vědomostí o přírodě a získání moci nad ní. Masaryk tentýž výrok vnímal z etického pohledu, kdy hovořil o vědomosti jako o bytí v pravdě a o moci vlády sama nad sebou v orientaci etické a mravní. Dnešní pohled by se však dal vyjádřit jako bytí ve vědění – kritickém uvažování a moci nad rozpoznáním lži, polopravdy či manipulace.
Lze tedy říci, že základní hodnotou je připravenost veškeré hodnoty měnit, žádnou pravdu nechápat absolutně a neměnitelně, stále hledat vědění a odmítat domněnky. Smyslem je každodenní, byť malá práce – pohyb. Hezky to charakterizuje citát, jehož autora bohužel neznám. „Dokonalost je sice nedosažitelný stav, ale je promarněn každý den, kdy o ni neusilujeme.“
