Článek
Patočka jako fenomenologický filozof, vycházející z Husserla a jeho žáka Heideggera, uvažuje o světě jako projevu jsoucna v bytí prostřednictvím fenoménu vnímaného vždy specifickým jedincem. Tato hrůzostrašná věta se však dá rozklíčovat následujícím způsobem.
Jsoucno je objekt, tedy to, co pozorujeme. Může jít o strom, dům či horu. Zároveň však je objektem i pozorovatel. Naproti tomu bytí je pojem, který umožňuje jsoucnu jeho existenci a vnímání. Jedná se o základní podmínku pro zjevení jsoucna. Jde o prostor, čas a stav, ve kterém se jsoucno nachází, stejně jako světlo, které jsoucno zobrazuje. Zároveň je to ale i kontext pohledu, kdy Patočka uvažuje i o dějinnosti bytí. Stejné jsoucno (věc, ať už fyzická či událost) může být vnímána zcela v jiném kontextu v dějinách. Například strom lze dnes vnímat jako objekt formy života, v době mytické jej mohl pozorovatel vnímat jako vtělení božstva.
Nyní se dostáváme ke klíčovému pojmu fenomén. Jedná se o vnímání jsoucna jedincem. Při tom platí, že každý jedinec jsoucno vnímá jinak, a tedy v kontextu svého bytí. Fenomenologie potom uvažuje o možnosti zachycení čistého fenoménu v jeho surové podobě, tedy bez kontextu vlastní zkušenosti.
Výše uvedená „hrůzostrašná“ věta by tak mohla znít: …o projevu věci nebo činu, v kontextu času, prostoru a zkušenosti pozorovatele… K tomu je třeba uvést, že pozorovaný objekt má dvě kvality (vlastnosti). Jedná se o primární vlastnosti, které jsou na pozorovateli nezávislé. Může se jednat o tvar, rozměr, pohyb či klid, hmotnost atd., tedy o kvality přímo vázané k objektu. Na druhou stranu sekundární vlastnosti jsou dostupné pouze prostřednictvím pozorovatele. Jedná se typicky o chuť, vůni, ale i barvu.
Věda, jako popisná disciplína, se pochopitelně snaží o přesnou definici objektivizovatelných sekundárních vlastností, a tak stanovuje například přesný kmitočet každé barvy či odstínu.
Samostatnou oblastí je potom čas a jeho vnímání. Ten lze vnímat čistě fenomenologicky, a tedy jako vjem jedince. Z tohoto úhlu pohledu se čas může stát relativním nejen ve smyslu teorie relativity, ale i z pohledu jedince, kdy každou vteřinu můžeme vnímat jinak dlouho. Na druhou stranu lze vteřinu definovat jako sumu přesně stanovených a definovaných časových úseků, například Planckovým časem.
Zde se tak překrývají dvě základní pojetí světa. Jde o svět kontinuální (stále se dělící do nekonečna) a atomistický (s konečnou a dále nedělitelnou hodnotou). Kontinuální stranu můžeme zastoupit matematikou, kde lze jakoukoli hodnotu dále dělit. Naproti tomu atomistický svět je zastoupen fyzikou, kde narážíme na konečné a dále nedělitelná jsoucna. Tyto dva pohledy lze ve světě filozofie vnímat i jako pojmy idealismus a materialismus.
Lze v tomto duchu obdobně vnímat i čas? Pokud je čas ideou a lze jej do nekonečna dělit, lze jej i jako ideu vnímat, a tudíž platí fenomén času. Na stranu druhou, pokud jej budeme vnímat atomisticky, lze konstatovat, že každý časový úsek je přesnou sumou menších časových úseků. Nicméně i sama teorie relativity poukazuje na nekonstantnost času.
Patočka uvádí, že v celém procesu bytí – jsoucno, fenomén, pozorovatel – nelze vynechat žádnou z fází. I samotný pozorovatel je jsoucno v bytí a opačně žádný fenomén není bez pozorovatele myslitelný. V podstatě se tak dotýkáme antropického principu, kde svět bez pozorovatele nedává smysl. Vše tak lze vnímat i v pojmu kvantového kolapsu vlnové funkce, kdy interakcí mezi jsoucnem a pozorovatelem prostřednictvím fenoménu jsoucno v bytí kolabuje z potenciálního stavu do stavu reálného, a tedy z budoucnosti do minulosti.
Nicméně lze zároveň konstatovat, že pozorovaný objekt či událost, pozorovaná dvěma různými jedinci, nikdy nebude nahlížena ze stejného úhlu. Pozoruje-li astrofyzik noční oblohu se svým pětiletým synem, jeden vnímá Mléčnou dráhu jako část akrečního disku a druhý jako obří mlhovinu, čímž se bude přibližovat spíše vidění starých Řeků.
Skutečnou celospolečenskou realitou se tak stává to, co lze mezi sebou sdílet a potvrzovat si. Jde tak o realitu intersubjektivní. Paradoxně tak lze tisíc korun chápat jako objektivnější realitu než Mléčnou dráhu.
Lze totiž konstatovat, že míra vhledu do jsoucna je přímo úměrná schopnostem a zkušenostem pozorovatele. Při tom platí, že čistý fenomén, tedy plný přenos všech informací prostřednictvím fenoménu na pozorovatele, není objektivně možný. Šlo by zkrátka o příliš velký „datový tok“. Pozorovatel tak vnímá vždy jen část jsoucna.
Asi nikdy se na sebe a svět nepodíváme cizíma očima, ale možná v tom tkví nekonečnost a krása světa. Každý tak může být jedinečným pozorovatelem i tvůrcem vlastního vesmíru. V tom spočívá naše svoboda, ale i odpovědnost. Je na nás, jaký svět kolem sebe necháme vzniknout, i to, jakou roli bude ten náš vesmír hrát ve společném vesmíru nás všech.
