Článek
Když ráno vstanu a půjdu na autobus, je dost pravděpodobné, že jím i odjedu. Uklouznu-li však po cestě na ledu a zlomím si nohu, řekneme obvykle – smůla. Vloudila se tam jakási těžko předvídatelná okolnost a z ní vyplývající, pro mne poměrně nepříjemný, důsledek. Tuto zlomeninu pochopitelně nezpůsobila sama „náhoda“, nýbrž onen led na chodníku, tempo mé chůze, délka kroku, došlápnutí, způsob pádu, dopad a spousta dalších věcí. Kdyby celou cestu někdo přesně zachytil a zaznamenal, tak by mi při pozdějším pečlivém rozboru jistě mohl sdělit jednotlivé příčiny mého pádu a následné zlomeniny. Jednalo by se ovšem o jakési „makropříčiny“. Bohužel to, že všech příčin by se mohla vyjmenovat téměř nekonečná řada, a to od mého narození a působení v tom či onom místě, kde se neudržují chodníky, až po severní zvlněnou studenou frontu, je otázka jiná.
Hodí-li hráč kostkou a padne mu třeba číslo dvě, a ne šest, je na vině jen hráč sám, poněvadž prostě nedokázal hodit kostku tak, aby mu oněch šest padlo. To, že naše ruka není schopna fungovat s takovou „rozlišovací schopností“, je čistě náš problém. Koneckonců na této neschopnosti ruky, je celá hra v kostky postavena. Představte si, jaká nuda by pak musel být bowling. Vraťme se ale zpět k pokusu s kostkou.
Při opětovném záznamu a rozebrání situace, by pozorovatel mohl konstatovat to, že přeci nic jiného padnout nemohlo, protože kostka byla takto hozena, tak dopadla, tak se odrazila, dopadla atd. Inu po bitvě je každý generál. Kdybychom se ale přesunuli do laboratoře a vytvořily přesné podmínky (pro zjednodušení bychom použili vakua, abychom odstranili tření vzduchu), házeli strojově přesně stejně, se stejnou silou, ze stejné pozice atd., budou nám padat stále stejná čísla? Vezmeme-li si na pomoc jednoduchou logiku, tak nejspíš dojdeme k závěru, že když něco dopadne jinak než při prvním pokusu, bylo to jednoduše jinak hozeno. Můžeme tedy z počátečních podmínek určit konečný výsledek? Je v nich předem dán? Lze tak náhodu chápat jako soubor téměř nekonečné řady proměnných, které principiálně nelze do predikce zahrnout, nebo narážíme na otázky deterministického pojetí předem daných scénářů.
Uvažujeme-li o příčinách a chceme-li zahrnout opravdu všechny příčiny, tak bychom museli do našeho experimentu s mechanickým vrháním kostky, zahrnout například pozici Měsíce, který, ač nepatrně, svou gravitací v daném čase na kostku působil. Takto bychom mohli pokračovat k momentálnímu rozložení hmoty v celém vesmíru a jejímu vzájemnému gravitačnímu působení, jakožto i veškerým zdrojům záření. V čase by ovšem nešlo o momentální stav vesmíru, nýbrž rozložení hmoty v době předcházející hodu, přímo úměrné jeho vzdálenosti od kostky. Sama potencionální interakce se šíří prostorem rychlostí světla, resp. rychlostí šíření gravitačních vln. Jedná se tedy o jakýsi momentální stav hladiny vesmírného oceánu gravitace.
Jinými slovy, pro naprosto přesné napodobení podmínek z předcházejícího hodu, by bylo nutné vrátit zcela a absolutně vše v prostoru do původního stavu před hodem. S tím by ovšem mohla klesat i entropie vesmíru. Entropický čas by tak mohl couvat a tím se celý pokus vracet do stejného časoprostorového bodu. To by pochopitelně znamenalo porušení termodynamických zákonů.
Za těchto podmínek lze stanovit výsledek na vyhodnocení počátečních podmínek pouze za předpokladu absolutní znalosti stavu celého časoprostoru. Tímto ovšem otázku neřešíme. Pouze ji posouváme do rovin pro nás prakticky neřešitelných.
Z hlediska deterministického, a tedy předpokladu předem daných scénářů by na druhou stranu bylo možno uvažovat pojem abstraktního supervědomí, jenž by dané příčiny a z nich logicky plynoucí důsledky nastavilo a všechny potencionální proměnné v celém časoprostoru od elementárních struktur po megastruktury vnímalo. Toto hypotetické supervědomí by pochopitelně muselo růst v čase spolu s vesmírem a jeho složitostí, nebo prostoročas principiálně převyšovat. Z pohledu tohoto supervědomí by pak byl svět determinován. Takový hráč v kostky by před hodem vyhodnotil komplexní stav vesmíru a hodil tak, aby mu padlo požadované číslo. Jak nazvat takovéhoto hráče je asi zřejmé. Naštěstí ten, podle Einsteina, v kostky s vesmírem nehraje…
