Patočkův fenomenologický proces

Sám se zabýval pojmem a hloubkou pojmu pravda a jako nejvyšší hodnotu v tomto pojmu, považoval stav žití v pravdě. Jeho životní příběh je jasným odkazem na jeho vlastní filozofii, kdy on sám umírá jako první mluvčí Charty 77, po nekonečném maratonu výslechů STB.

Jan Patočka navázal na Fenomenologické učení Edmunda Husselra a dále je rozpracoval do třech stádií:

1. Zakotvení

2. Pohyb

3. Dějinnost

Ukotvení

Je základní stav spojený s dětstvím, nikoli však ve smyslu věku, nýbrž ve smyslu stavu ducha. Jedná se o fázi domova, bezpečí a podpory. Cílem tohoto stádia je ukotvit se v životě oproti referenčnímu bodu, který představuje svět zastoupený základními potřebami, sociálními a kulturními normami, jazykem či samotným vnímáním světa. Jedná se o jednoduchý svět jistot, účelovosti, pravidel a základního učení. Lze jej popsat jako svět mechanického bytí, bez snahy o kladení otázek.

V kontextu s Platonem by se dalo hovořit o člověku v jeskyni, kterému je přehrávána stínohra na stěnu. Skutečný svět je daleko od něj a sám o něm má (jestli vůbec) jen pramalé tušení. Sleduje jen jeho odrazy.

V této fázi jedinec duchovně dospívá a začíná se tázat, pochybovat a hledat pravdu. Pohyb tímto vede k existencionálnímu neklidu. Na scénu přichází vlastní zkušenosti a zvědomění, hledání smyslu a sebereflexe. Jedná se o stav překročení vlastního horizontu a hledání odpovědí i mimo sama sebe. Nejde však již o Husserlův čistý, redukovaný fenomén, nýbrž o dynamické, rozvíjející se vědomí s horizontem zkušenosti, kde se tázáním a pohybem snažíme k čistému fenoménu dopracovat.

Lze toto uvést na příkladu, kdy při pohledu na strom pozorovatel nevnímá strom, ale odražené fotony, které po dopadu na jeho sítnici následně v mozku vykreslí obraz stromu. Podobně nevnímáme hudbu, nýbrž vibrace přenášené vzduchem. Nicméně jedinec ve fázi pohybu jde dále, ptá se a hledá.

Z pohledu Platonovy jeskyně se jedná o člověka, který vyšel z jeskyně na cestu, vnímá a zkoumá reálný svět všemi smysly i duchem. Podle něj tento člověk může být filozofem, jelikož si již klade otázky.

Jedná se o stav překračující poznávání světa i sebe sama jistou formou vytržení, kdy naplněný jedinec odloží vše a zůstane jen čisté bytí. Nikoliv však nihilistické popření, ale existencionální čistota jedince bez tlaků a idejí. Patočka tento stav vykresluje na vojákovi, který čeká v zákopech na povel ke zteči. Ví, že nejspíš zemře a je jen sám se sebou. V daný okamžik vše ztrácí smysl a je jen teď a tady.

V tomto stavu lze sebe nahlédnout z vnějšku a vnímat čistou pravdu bez ovlivnění vlastní osobností. Jedinec je tak podle Patočky připraven nebýt pasivní a, podobně jako Patočka sám, jednat ve jménu něčeho většího, než je on sám, i za cenu oběti. Nikoli však oběti patetické či romantické, ale vědomě čisté.

Tito jedinci, kteří překročí sami sebe, podle Patočky tvoří dějiny.

Mezi oběma stavy dochází k procesu transformace. Patočka uvádí, že pohyb do další fáze je iniciován otřesem. V první transformaci lze hovořit o pojmu narušení zažitých pravidel, nutnosti reagovat na zcela nové a hluboké podněty a zlomení automatismů.

Otázkou však zůstává, jestli je otřes to jediné, co je nutné pro pohyb k vyššímu stavu. Nelze si představit, že lze životem projít bez otřesů. Smrt, nemoc či rozličná životní dramata zkříží každou životní dráhu. Ale jsou díky tomu všichni jedinci ochotni toto přijmout a vystoupit z jeskyně stínů?

Další nutnou podmínkou je tak schopnost projít skrze otřes a dál za něj. Zásadní pojem proto musí být i sebekázeň, kdy otřes jako negativní vektor spouští destrukci s protichůdně směrovanou sebekázní, která spouští nový konstruktivní proces z destruovaných dílů. Transformace je tak vnitřní rekonstrukcí. Velmi zajímavým způsobem popsal transformaci Frank Herbert ve svém románu Duna:

Litanie proti strachu

„Nebudu se bát.

Strach zabíjí myšlení.

Strach je malá smrt, která přináší naprosté vyhlazení.

Postavím se svému strachu.

Dovolím mu, aby prošel kolem mě a skrze mě.

A když odejde, obrátím své vnitřní oko, abych spatřil jeho stopu.

A tam, kam strach odešel, nezůstane nic.

Zůstanu jen já.“

První transformaci lze do jisté míry popsat i jako smíření se s údělem práce, kdy pojem práce je chápán jako aktivní transformace vnitřní i vnější, jejímž smyslem je prospěch jedince. Při tom platí, že i vnitřní rozvoj jedince či aktivní hledání pravdy je prospěchem. Jak uvádí Patočka: „Pravda není cosi, co se děje. Je to to, co se musí nést.“

Přijetí údělu práce lze chápat i jako formu vnitřního dobrovolného otřesu. Jedná se o formu, jak sebe sama promítnout do vnějšího i vnitřního světa. Být spolutvůrcem.

Druhá transformace – průlom do pravdy je podmíněn sebenaplňující prací. Je jejím přirozeným vyústěním. I zde Patočka hovoří o nutnosti hlubokého otřesu. Ale ani v tomto případě se nemusí jednat o jedinou nutnou podmínku. Zároveň s otřesem se musí dostavit i pochopení a přijetí vlastní smrtelnosti, smíření s ní a její překročení. Jedná se o stav, který do značné míry připomíná budhistické popření vlastního ega, naplnění duše prázdnotou. Lze jej například pozorovat u některých lidí, stojících na samém prahu smrti, a to ve formě syndromu posledního vzepětí umírajícího.

Patočka uvádí, že lidé, kteří jsou schopni v průběhu života přejít do dějinné fáze, dějinami skutečně pohnou, často však za cenu vlastní oběti. V historii lze jistě hovořit o Ježíši Kristu, Janu Husovi, Janu Palachovi nebo i Janu Patočkovi. Cesty jsou rozličné, ale cíl stejný. Ať se jedná o cestu náboženské víry, víry v pravdu, zoufalství či filozofii, podstatné je naplnění jak duše (psyché), tak i ducha (pneuma), tedy toho, co naplňuje, i toho co nás vede.

Intuitivně chápeme, že proces naplnění je vázán k pozitivním hodnotám. Nicméně je zřejmé, že vše, co je uvedeno, lze chápat i obráceně. Kromě lidí disponující vnitřní silou pohnout světem ve jménu víry, či pravdy, narážíme v dějinách i na ty s opačným znaménkem. Ať se jedná o Adolfa Hitlera, Anderse Breivika či střelce z filozofické fakulty. I tito lidé dokázali svým způsobem dojít do fáze dějinnosti, nicméně naprosto zvráceným způsobem.

Otázkou tak zůstává, kde se v rovnici vzala ona mínus jednička. Obsahoval ji již v základní genetický kód? Vznikla v první fázi zakotvování (dětství) či ve fázi pohybu (učení)? V této úvaze lze odmítnout biologický determinismus jako neakceptovatelný alibistický naturalismus. Oblast zakotvení však otevírá otázky. Spočívá-li dějinnost v prolomení do pravdy, je její negace prolomení do lži? A lze zakotvit ve lži?

Ve fázi pohybu je možno prohlásit, že z relativistického pohledu směr pohybu neubírá. Z pohledu etiky však ano. Je-li dle Platona filozof ten, kdo opustil jeskyni a vědomě hledá odpovědi na otázky, jakým směrem vyrazí? V tomto může zakotvení ve lži, či nenávisti, do značné míry determinovat mnohé. Lze tak konstatovat, že pravda a láska může být i víc než filozofie.

Herbert, F. (2006). Duna. Praha: Beronet a.s.