Článek
Jako jednu z hlavních podmínek úspěšného zřízení stanovuje naprostou specializaci obyvatel obce, kde každý občan má provozovat výhradně své povolání (poslání), čímž získá přebytek, který smění k uspokojení svých dalších potřeb. Obec tak jeho slovy vzniká:
„…když každý z nás pocítí svou nesoběstačnost a potřebu množství pracovníků…369b“
A dále pokračuje:
„…především se nikdo z nás nepodobá svou přirozenou povahou druhému, nýbrž že se každý svou přirozeností od druhých liší a je tak uzpůsoben, aby dělal něco jiného.370b“
Následně popisuje nutné obory, které jsou pro fungující obec nutné. Na konci této úvahy navrhuje, dle jeho výkladu nejdůležitější skupinu, kterou tvoří strážci.
„Je tedy nutné, příteli, třeba ještě větší obce, a to ne o málo, nýbrž o celé vojsko…“
„Pročpak,“ řekl on. „Nestačí k tomu občané samy?“
„Shodujeme se snad, pokud si pamatuješ, že je nemožné, aby jeden člověk dobře vykonával více činností.374a“
Platon následně formuluje značné množství výchovných podmětů, zákazů a systému výchovy, které mají zajistit formování etických vzorců, duševních schopností, fyzické síly a vlastně i povahy především strážců, ale i všech občanů. Určuje tak jejich „múzické a gymnastické vzdělávání“. V tomto systému jde tak daleko, že ustanovuje, jaké písně, divadelní hry, oblékání nebo názory budou povoleny. Strážce pak od útlého dětství podrobuje zkouškám zejména etickým, s cílem kultivovat jejich světonázor, aby co nejvíce odpovídal jeho ideálu. Hledá toho, „kdo za všech okolností projevuje správný rytmus a správné ladění.“ Tyto následně stanovuje za vládce a ty, kteří neobstojí, je třeba vyloučit.
V tomto lze u Platona narazit na základní rozpor. Na jedné straně uvažuje o obyvatelích jako o zcela jedinečných individualitách, ale na druhou stranu je unifikuje do přesně definovaných skupin. V těchto skupinách jsou obyvatelé svou rolí v obci, v rámci své životní dráhy, determinováni, přičemž naplňování takto definovaného poslání obyvatel hodlá výchovou dále rozvíjet. V konečném důsledku usiluje o naprostou komunitnost a budování vzájemné závislosti, a to do takové míry, že odebírá děti rodičům s tím, že jsou vychováváni institucionálně. Jde tak daleko, že:
„Úřady podle mého názoru převezmou děti zdatných rodičů a dopraví je do opatrovny k nějakým pečovatelkám, které jsou ubytovány odděleně ve vyhrazené části města.460c“
Tím plně provazuje společnost, jelikož takto rozpouští rodinné vazby. Všichni jsou tak bratři a sestry. Zároveň narážíme na náznaky snah ke šlechtění pomocí řízeného křížení.
„Pověz mi Glaukóne tohle: vídám ve tvém domě v hojném počtu lovecké psi a ušlechtilé ptáky. Věnoval jsi při Diovi, jejich páření a rození mláďat jedné věci pozornost?“
„Které?“ otázal se.
„Především, zda mezi nimi, ač ušlechtilí jsou všichni, někteří nejsou a nerodí se přímo dokonalí?“
„To jsou.“
„Necháváš potom přicházet na svět mladé ode všech stejně, nebo je chceš mít v co největším množství od těch dokonalých?459a“
V konečném důsledku spatřujeme absolutní totalitu pod správou strážců filozofů. Odsud pojem vládce filozof nebo osvícený diktátor.
Ze základního rozporu Platona o jedinečnosti individuality a snaze o uniformitu plyne nepřijatelné zjednodušení pohledu na možný systém. Jedince nelze vnímat uniformovaně. V tomto se Platon dopouští poněkud zkratkovitého pohledu na lidskou povahu a vnímání světa jedincem, u nějž nelze predikovat pocity, postoje, vnímání a zejména chování. Při komplexnosti jedince lze tak hovořit o v podstatě nekonečné různorodosti společnosti. Zároveň s tímto tato pestrost dále roste společně s množstvím podnětů a informací, ke kterým je nutno zaujmout stanovisko či na ně reagovat.
Je zřejmé, že v době Platona, kdy politik (rétor) představoval hlavního iniciátora, formulovatele názorového proudu a který se přímo střetával s názorovým proudem oponentů v rámci fór a veřejných projednání, bylo možno uvažovat o vyšší míře možnosti ovlivnit politický světonázor skupiny jedinců. Středověká církev toto posunula dál a monopolizací vzdělání formulovala teologický světonázor společnosti. S nástupem knihtisku, jakožto motoru katolické reformace, však toto nenávratně mizí. Možnost masového sdílení myšlenek způsobila, že myšlenky bez kontroly a vlivu institucí pronikly do mas a tím rozštěpily názorové proudy. Tyto tendence prudce akcelerovali v době osvícenství, kdy intenzita a šíře informací směřující k masám prudce rostla. V době sociálních sítí nastává takový informační přetlak, kdy jedinec dokáže přeformulovat vlastní světonázor téměř obratem. Na druhou stranu se otevírá, do současné doby nevídaná, možnosti oslovovat a ovlivňovat názory mas.
Zde dostává Platonův příměr stínové jeskyně zcela nový rozměr, kdy lidé „připoutáni v jeskyni za stehna a šíje tak, že zůstávají na stejném místě a hledí pouze dopředu a že pro svá pouta nemají možnost otáčet hlavou.514a“ jsou, jak uvádí Platon už ve své době, „…nám podobní.515a“ Nakolik dnes žijeme spoutáni v jeskyních a hledíme na stíny, které nám přehrávají jiní? A nakolik se dnes lidé sami poutají k promítaným stínům na svých displejích? Rychlost a množství takto zprostředkovaných informací značně komplikuje nabytí skutečného vědění a kritického uvažování. Ono Baconovo a později Masarykovo sienta ponentia est je rozpouštěno návalem dalších a dalších informací. Naše jeskyně již nejsou temné. Jsou přezářeny a pro všechny možné vjemy již nejsme schopni odlišit jedno od druhého. Doba osvícení se změnila v dobu oslnění. Filozofové dnešní doby nechodí z jeskyně objevovat nové a dosud nepoznané, ale hledají vytržení od neutuchajícího proudu a snaží se nořit do hloubek poznání.
Jedinec dneška, který se dnes dokáže odtrhnout od svůdného světa displejů a vystoupit tak z jeskyně, bude na rozdíl od jedince Platonovy éry zírat do tmy. Teprve postupně, až jeho oči uvyknou se mu pomalu začnou zjevovat křivky skutečnosti a postupem času bude schopen vnímat svět kolem sebe vlastním pohledem vědění. Vrátí-li se ale zpět, budou jeho oči září oslepeny a on bude pro ostatní slepý a nevědomý. Platonova jeskyně se tak obrátila. Dnes je třeba najít sílu vystoupit do stínu, abychom se dokázali dotknout světa.
Citovaná literatura
Platon. (1993). Ústava. Svoboda - Libertasd. ISBN 80-205-0347-1
