Článek
Oknem se linulo měkké světlo přicházejícího svítání. Vstal, spát již nemohl. To byl strašný sen, ale o čem vlastně byl? Jediné, co si vybavoval byl starý dům a hudba…
Chvíli bloumal domem. Chtěl si odechnout od města, ale takhle si odpočinek nepředstavoval. V domě se cítil stísněný. Vyšel ven a zhluboka se nadechl. Chladný a vlhký vzduch ho osvěžil a nechával zapomenout na noční můru. Prošel loukou směrem k nedalekému lesu. Rosa mu zmáčela boty. Procházel pod prvními stromy, kde ucítil vůni tlejícího listí. Paleta podzimních barev ho očarovala. Klidně procházel a jen dýchal vůni lesa, poslouchal tichounké zvuky probouzející se přírody a šustění listů pod jeho kroky. Les v ranním oparu, který dává vyniknout prvním zlatavým paprskům slunce, tichounce ševelil. Kráčel dál a ani si neuvědomil, jak ho pomalu ovíjí závoje mlhy.
Muž se zastavil na malém paloučku. Kudy teď? Udiveně se rozhlížel kolem, ale viděl sotva na pár metrů. Uvažoval o tom, z jaké strany přišel, ale neměl tušení. A tak prostě vyrazil. Šel pomalu a opatrně. Z ničeno nic před ním z mlhy tiše vystouply tmavé obrysy. Přiblížil se. Ale co to! To je ten dům z jeho snu! Polekal se a couvl. Nakonec si ale dodal odvahy, vzal za kliku, otevřel dveře a vešel.
Dům byl rozlehlý. Muž pomalu procházel místnostmi. Jediné, co je vyplňovalo, byla hudba tak krásná, tak nádherná, že mu tlukot vlastního srdce připadal jako rušivé, disharmonické bušení. V jednu chvíli jej dojímala k slzám, aby vzápětí ve výtrysku radosti tančil. Jednou neurvalá, prudká, drtivá ho tlačila k zemi jako skála, aby se v ní za okamžik vznášel s lehkostí vůně květin. Každý tón byl plný obrazů a vjemů. Každá pomlka mezi nimi propastí ticha.
Tóny již nevnímal sluchem, ale celým tělem. V každé z místností k němu mluvila hudba jiným jazykem a on každému dokonale rozuměl. Náhle se zastavil u velkých, prosklených dveří. Ze zámku vyčníval malý mosazný klíč. Otočil jím a bezmyšlenkovitě jej vsunul do kapsy. Otevřel dveře a vstoupil do zahrady. V jediný okamžik se veškeré okouzlení rozplynulo a zmizelo jakoby nikdy ani nebylo. Muž strnule stál na místě a vytřeštěně zíral na výjev před sebou.
Na silných větvích trčících ze suchého stromu visel člověk. Každou nohu přivázánu k jedné z větví. Visel hlavou dolů a vedle něj se skláněl jiný, který mu pomalu a pečlivě, odřezával jednotlivé uzounké proužky kůže. Z visícího pomalu kapala krev. Kap – kap – kap… Schla na kamenech pod ním a měnila barvu ze světle rudé do tmavé a černé. Křik, jekot, sténání, příšerné kvílení visícího, muži drásaly uši i duši. Všechny ty nádherné tóny se najednou proměnily v smrtelný řev a muži se podlomila kolena. Rukama se snažil zakrýt uši, ale trýzeň neustávala. Neschopen pohybu ani slova si všiml postavy sedící na velkém kameni vedle něj – starce, podpírajícího si bradu v dlani.
„Kdo… to… je?“ vypravil ze sebe muž chvějícím se hlasem.
„To je Marsyas, největší hudebník,“ odpověděl klidně stařec. „Žil pouze pro tóny své hudby. Jen skrze ně vnímal krásu světa a v nich ji dokázal zachytit.“
„A co provedl?“ ptal se nevěřícně muž.
„Uzavřel sázku s Apollonem. Tvrdil totiž, že hraje lépe než on… a prohrál,“ odvětil stařec.
„Ale to je přeci nepochopitelně kruté a nespravedlivé!“
„Kruté?“ podivil se stařec a zadíval se mu do očí. „Nejvyšší umění nese i nejvyšší oběti a největší bolest. Něco dává, ale i něco bere,“ řekl stařec, vstal a napřímil se.
„Nespravedlivé?“ pokračoval. „A kdo jsi ty, že můžeš mluvit o spravedlnosti. Lidem nepřísluší soudit svět, ale žít v něm. Soud – odměna či trest, požehnání či msta nenáleží lidem, nýbrž bohům.“
Náhle vše potemnělo a muž cítil, jak kamsi padá.
Muž se s výkřikem prudce posadil na posteli. Byl celý propocený, rychle a hluboce dýchal. „To byl ale hrozný sen,“ pomyslel si a vstal. Sáhl pro kalhoty přehozené přes židli. Oblékl je. Co to je? Sáhl do kapsy. Do dlaně mu vklouzlo něco chladného a kovového.
