Článek
Ten jazykolam jako název má evokovat zamyšlení nad jednoduchou složitostí pravdy. Co je to pravda, a kdo ji má? V historii jsme byli svědky, jak různé režimy a organizace se snažily prosadit svou pravdu jako jedinou správnou. Církev v procesech s Giordanem Brunem či páterem Koniášem a jinými usilovala o nepochybování o svatých knihách a toto trestala nebo totalitní režimy, které pronásledují jakoukoli odchylku od totalitou propagovaných dogmat. Principiálně cítíme, že touto monopolizací pravda spíše trpí a samo právě pochyby představují onu cestu za pravdou.
Jeden z mých učitelů říkal: „Pravdivost tvrzení není podstatná, protože ve značné míře jej stejně nejsme schopni reálně ověřit. Podstatné je, kdo z daného tvrzení má prospěch.“ Pokud například z lékařské studie vyplyne, že pití kávy je vysoce prospěšné a zjistíme, že k tomuto závěru došli vědci z Brazilské univerzity, lze snadno dovodit prospěch pro ekonomiku země, která je jedním z největších exportérů kávy na světě. Bohužel, ne všechna tvrzení jsou tak očividná.
O poznání jednodušší je práce s pravdou v oblasti vědecké. Například v matematice jsou pravdy jasné, dokazatelné a nezvratné. Lze říci, že u značné míry matematických operací je jeden správný výsledek a nekonečné množství špatných. S přibývající složitostí výpočtů se však může stát, že výsledek je rozprostřen, a ne již zcela jednoznačný. V oblasti fyziky je pak nahrazování starých pravd novými již v podstatě systém práce. Příkladem pak může být Newtonovský gravitační model, který ve dvacátém století nahradil model Einsteinovský. Nicméně již samo slovíčko model poukazuje na fakt, že se jedná o zjednodušení reality, a tedy jen o těsnější přiblížení k pravdě.
S výjimkou základních tvrzení například v oblasti matematiky je dle mého názoru velmi obtížné hovořit o naprostých pravdách. Lze hovořit spíše o stupni pravdivosti výroku. Například pokud prohlásíme, že list papíru je čistě bílý, bude toto platit pouze do určité míry. Při dostatečném zvětšení zjistíme na každém listu nepatrné příměsi nečistot jiných barev.
V dnešní době sledujeme zcela opačný stav než v minulosti. Informací je tolik, že ověřovat plošně jejich pravdivost je v podstatě nemožné. Libovolný výrok je pak ještě třeba uvažovat i v kontextu jedince a jeho víry či světonázoru. Pro většinovou společnost je představa ploché Země spíše směšná, a i přes to existují lidé, kteří tento výrok považují za pravdivý. Otázkou je pak proč i přes jednoznačné důkazy, fotky a přímá svědectví tak tvrdošíjně obhajují svou pravdu.
Pravda je totiž jakýmsi svatým grálem, o který se vede spor či lépe řečeno boj. Ve sporech a tím více v boji každý nerad prohrává. Uznat prohru pro člověka přináší i částečný rozvrat v jeho hodnotách, což může být nadmíru obtížný proces.
S růstem složitosti otázek roste i složitost jejich plného pochopení a s tím i určení pravdivosti odpovědí. Pravda se v drtivé většině výroků nedá jednoznačně určit napříč všemi. Pravda nefunguje jako 1/0. V díle J.R.R. Tolkiena například vidíme dvě soupeřící strany se zcela jasně definovanou pravdou. Čtenář je pak příběhem provázen výhradně z jedné strany. V celém příběhu neexistují mosty mezi těmito dvěma stranami. Zajímavé by bylo celý příběh vidět z druhé strany. Takový příběh (mohl by se jmenovat například Pád prstenů) by ukázal opačnou tvář a veškeré pravdy Pána prstenů by postavil do zajímavého kontrastu. Tento kontrast do značné míry poukazuje na relativitu pravdy na základě vnímání světa.
V roce 1994 vydala česká punková legenda Visací zámek album Jako vždycky. Zde zazněla píseň Dezinformační exploze. S odstupem času se lze jen pousmát nad rozsahem té exploze. Dnes jsme svědky dezinformačního průmyslu, svědky zpochybňování či relativizování téměř každého výroku. V řetězových mailech a na sociálních sítích jsou přeposílány a sdíleny terabajty nepravd či účelově překroucených polopravd, které se šíří jak požár stepí. Za pomoci těchto dezinformací jsou plánovaně formovány názory celých skupin lidí.
Dá se s tím něco dělat? Za mě jediné. Komunikovat a mluvit s lidmi, stále dokola předkládat argumenty a poukazovat na zjevně nepravdivé informace. Je to boj a člověk mnohokrát uslyší i urážky a nadávky, pakliže protistraně dojdou argumenty. Já ale toto chápu jako příznak toho, že se v diskusi narazilo na dřeň a dosáhli jsme právě oné úrovně základních hodnot. Z tohoto pohledu platí: Za pravdu je nutno bojovat, pravda někdy bolí.
Nicméně s postupem času se dnes složité otázky stanou jednoduššími a jejich dokazatelnost snazší. Nakonec se stanou nezvratnými jako základní matematické funkce. Pravda sama o sobě není proměnlivá. Mění se pouze náš úhel pohledu na ni a nástroje, jimiž ji lze zkoumat a uchopit. Podobně jako u Ludolfova čísla, jehož přesnou hodnotu nelze definovat, ale lze ji stále zpřesňovat. V tomto spočívá síla pravdy. Síla člověka pak naopak v jeho kritickém myšlení a ochotě znovu a znovu hledat cestu k dalšímu poznání.
