Článek
Potkali se dva. Jirka, kluk ve středních letech. Žil na menším městě. Byl úspěšný a přímý. Dokázal věci řešit. Tonda byl podobně starý a žil ve velkém městě. O věcech přemýšlel a zabýval se jimi do hloubky.
Oba pluli životem bez významnějších zaškobrtnutí. Jak už to bývá, znali dlouho, ale potkávali málo. Po čase zase jednou přijel Tonda za Jirkou. Seděli venku na verandě u vína a povídali dlouho do noci.
„Ta Evropská unie je fakt úplně na houby,“ řekl Jirka.
„Proč?“ podivil Tonda.
„Vždyť se na to podívej, kde je nějaká spravedlnost? Celý ten konstrukt vytvořili jen proto, aby silní měli ještě víc. Proč má Němec víc než třeba Čech?“
„A za to může Unie? Nebylo by to tak i bez ní? Nejsme prostě jenom chudší stát, který po čtyřiceti letech ekonomické stagnace pod vedením KSČ je prostě ekonomicky pozadu?“ na to Tonda
„To jo, ale Unie se rozhodně nesnaží ten rozdíl snižovat!“ odpověděl Jirka.
„No a pokud by nebyla, tak by to bylo lepší? Co by se asi stalo? Nejspíš obchodní válka v podobě cel a daní? Nechránily by si snad všichni svůj trh proti cizím? A neprohlubovaly by se snad tím ještě více rozdíly mezi jednotlivými státy?“
„Ale vždyť to se stejně děje“ na to Jirka. „Ti přeplácení úředníci v Bruselu, co už ani neví, jak vypadá normální život, řeší jen nesmysly. A nakonec stejně rozhodují ve prospěch silnějších. Prostě silnější pes…“
„To ano,“ usměje se Tonda. „Ale pravidlo silnějšího psa neplatí jen v přírodě. Ovšem ten pes ví, co musí udělat. Aby tu po něm zbyla jeho genetická informace, musí zesílit. To je jeho jediná možnost. Stejně to platí v mezilidských i mezinárodních vztazích. Pokud chceš, aby tě někdo poslouchal, musíš mít co říci a dost silný hlas. A my nejsme tak malá země. Co do počtu obyvatel asi na desátém místě. Osobně jsem přesvědčen, že máme co nabídnout.“
„A proč by nás měli nechat? Už si někdy viděl, že by Francouz nebo Holanďan někdy někomu něco dali? Ne, ne ty jejich slavné dotace… vždyť si je přerozdělují podle toho, jak se jim chce. Proč třeba vinař v Itálii nebo Francii nemá stejnou dotaci na litr jako my? Kde je pak ten volný trh? Jak může vinař z Moravy konkurovat dotované ceně ve Francii? Už dneska sem vozí dotovanou vinnou břečku z Francie a tady se zavírají sklepy… To není volná soutěž. To je soutěž s handicapem“ říká Jirka.
„Proč by měl Holanďan nebo Francouz něco dávat? Myšlenka Unie spočívá v tom, že Evropa jako celek je silnější. A čím jsou silnější její jednotliví členové, tím je silnější celek.“, řekl Tonda, upil ze sklenice silné červené a pokračoval.
„Za mě osobně není ani tak problém ve výši dotace do jednotlivých odvětví ekonomiky. Asi bychom našli jiné odvětví, kdy by si mohli stěžovat právně Italové nebo Francouzi. Přerozdělení dotací je do značné míry věcí národní vlády. Ta volí priority dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Někdo má levné víno a někdo lepší toastový chleba…“
Oba usmáli. A Tonda pokračoval:
„…Já problém spatřuji v samotném faktu dotace. Podle mě jsou principiálně špatně. Vždyť je to jen další přerozdělení kapitálu. Na to, aby se mohl kapitál ve formě dotací přerozdělit, je třeba jej vybrat ve formě daní. Každá dotace ohýbá trh. Každé přerozdělení generuje práci pro úředníky, která nepřináší přidanou hodnotu. Každé rozhodování o přesunu společného kapitálu vytváří potencionálně korupční prostředí. Jinými slovy. O co bude ve Francii nebo Itálii levnější víno, o co bude v Čechách lepší výkupní cena na řepku, o to bude méně dálnic a železnic. O co bude dotace na jedné straně větší, o to bude nutno vytvářet větší daňovou zátěž. A tak se stane to, že levnější víno si lidé jednoduše předplatí ve svých daních.“
„No tak co nás v Unii ještě drží?“ na to Jirka. „Pokud jsou dotace jen přerozdělováním kapitálu, o kterém rozhodují lidé s vlastním zájmem? Nedělám si iluze, že u Francouzů a Italů jsou lidé na rozhodujících pozicích s výrazně poctivější něž v Čechách. Proč se dotací tedy nezbavit úplně a z Unie nevystoupit?“
„Ano lidé budou všude ve velké měřítku stejní. Každý člověk je jiný ale lidé – lidé jsou stejní. Míra zkorumpovatelnosti je dle mého názoru podobná všude ve světě. Je tu ale jistý rozdíl. Ten spočívá v systému kontroly a s ním spojenou zkušeností. Zkrátka je vysoce pravděpodobné, že v jiných zemích již jednoduše mají éru korupce za sebou. Zde již úředníci dostali přes prsty a ti další potom mají vyšší strach se chovat korupčně. A proč v Unii zůstat? Protože jsme malá proexportní ekonomika.“
„Počkej, počkej, počkej!!!“ zamával Jirka rukou v odmítaném gestu. „Před chvílí jsi říkal, že nejsme tak malá země v unii a teď zase mluvíš o malé ekonomice!!!“
„Ale platí obojí. V kontextu evropských zemí jsme země s nadprůměrným počtem obyvatel. V kontextu my versus Unie jsme malou exportní ekonomikou. Pokud bychom z unie vystoupili, budeme my ti, kteří budeme tahat za kratší konec. A pokud bychom chtěli s Unií obchodovat, budeme potřebovat dohodu o volném trhu. Jak by to asi dopadlo, kdyby bylo na naše výrobky a produkty uvaleno clo? Kdyby proti nám byla zahájena obchodní válka?“
„Odpověděli bychom stejně“ reagoval Jirka. „Zavedli bychom clo na dovoz, přestali vyrábět na export a zbylo by více pro naše lidi. Přestali bychom platit do Unie. A ty dotace na řepku? Ty stejně nepotřebujeme. Proč to funguje ve Švýcarsku?“
„No to by se asi proexportně orientovaným firmám moc nelíbilo… Podle mě je ekonomika jako kolotoč plný dětí. Musí se točit. Když se točí pomalu, tak děti nadávají, že je to nuda. Pokud se točí hodně tak se dětí jásají a smějí. A pokud příliš, tak se bojí a je jim špatně. Unie stojí na základě volného trhu a o to jde. Aby se kolotoč točil, nesmí mít žádné překážky. Každý spor či konflikt, clo, daň, nebo norma je brzdou,“ řekl Tonda.
„Ale vždyť volný trh stejně není volný. Pokud jsou některé sektory ekonomiky v jednotlivých zemích dotovány více něž jinde, nemůže přeci jít o volný trh. Tak ať jsou všude podmínky stejné. Ať jsou dotace všude stejné nebo žádné. Když volný trh a konkurence, tak úplně. Když rovné příležitosti tak pro všechny. Ať se ukáže silnější pes. Takhle je to jen prázdné slovo,“ řekl Jirka
Tonda se na okamžik odmlčel a souhlasně pokýval hlavou.
„Máš naprostou pravdu. Ale obávám se, že by to znamenalo vyšší vliv unie do interních záležitostí národních států. Pokud by měla unie rozhodovat o alokaci dotací…“
„Počkej“ Přerušil Jirka Tondu a zvedl se z křesla. Prošel kolem a podal druhou lahev červeného. Se zručností sommeliera ji otevřel a nalil. Tonda si zapálil doutník a pohodlně se usadil ve svém křesle. Kluci pak mluvili dál dlouho do noci a probrali mnoho jiných témat.
A čím je tenhle příběh zajímavý? Možná právě tím, oba spolu dokázali mluvit i přes zjevné neshody na spoustu věcí. Buďme jako Jirka s Tondou… nepřestávejme spolu mluvit. Jiný názor není konec diskuse, ale její začátek. Přesvědčujme se, bavme se spolu, poslouchejme se, přemýšlejme o jiných úhlech pohledu o argumentech, respektujme se… Nemůžeme se ve všem shodnout a vlastně je dobře. Různí lidé, různé názory. Synonymem různorodosti může být pestrost.
Rozhádaná rodina, tým, firma, společnost, spotřebovává mnoho energie na zbytečné útoky na druhou stranu. A k čemu? Jako společnost stojíme na ramenech našich předků a jednou poskytneme i ta naše. Snažme se proto zajistit, aby ti, co přijdou po nás, viděli a dosáhli zase o kousek dál.
