Článek
Účast Andreje Babiše na vzpomínkových akcích (jako ta u budovy Českého rozhlasu) k výročí srpnové okupace roku 1968 není projevem upřímného respektu k obětem, nýbrž cynickým cvičením v politickém marketingu.
Dítě nomenklatury a bezstarostný odlet
Zatímco statisíce rodin v Československu v srpnu 1968 prožívaly šok, strach z budoucnosti a postupně propadaly do šedi normalizačního útlaku, mladý Andrej Babiš vyrůstal v zázemí, které mělo k tehdejší realitě obyčejných lidí velmi daleko.
Jako syn vysokého úředníka ministerstva zahraničního obchodu disponoval výsadami, o nichž se drtivé většině jeho vrstevníků mohlo jen zdát. Zatímco tehdejší režim ničil lidské životy, jeho rodina těžila z výhod socialistické nomenklatury.
Kritika jeho přítomnosti na pietách proto není projevem pouhé politické malichernosti, nýbrž hlubokým morálním apelem. Jak může k pietě za oběti sovětských tanků stanout člověk, jehož rodinné zázemí a kariérní start byly úzce spjaty se strukturami, jež o rok později normalizační očistu plně podpořily? Výroky jako „Kdo to byl, nevím. Lidi říkali, že přišli Rusáci.“ nejsou jen historickým sémantickým selháním. Jsou odrazem naprosté vnitřní prázdnoty vůči tragédii, která na desítky let zlomila páteř české a slovenské společnosti.
Historická amnézie jako volební strategie
Politický styl Andreje Babiše je založen na permanentním přizpůsobování se aktuální poptávce voličů. Na pietních místech se tváří jako státník, ale jeho skutečný vztah k historické paměti definuje utilitarismus. Účast na událostech 21. srpna pro něj dávno ztratila pietní rozměr – stala se pouhým bodem v harmonogramu PR týmu, povinnou položkou v kalendáři, kterou je nutné odškrtnout, aby se zakryla vlastní minulost v komunistické straně a svazcích StB.
Když dnes z úst politického hegemona zaznívají slova o odsouzení okupace, zní to falešně z úst člověka, který proti totalitnímu režimu nikdy nebojoval, naopak z jeho výhod profitoval a jehož rodina našla komfort v zahraniční diplomatické misi v době, kdy zde lidé skláněli hlavy.
Morální bankrot pietních míst
Pietní akt by měl být prostorem tiché úcty, sounáležitosti a morální čistoty. Pískot a protesty části veřejnosti, které Babišovu přítomnost pravidelně doprovázejí, nejsou projevem neslušnosti, nýbrž zdravého občanského instinktu. Jsou zoufalým křikem těch, kteří nezapomněli, že srpnovou nocí neskončila jen svoboda roku 1968, ale začala éra zbabělosti, s níž se česká politika dosud nedokázala vypořádat. Dokud budou politickou scénu opanovat lidé, pro které je historie jen marketingovým nástrojem, budou tyto rány na těle společnosti krvácet dál.
Otázka, zda má některý politik právo účastnit se pietních aktů, je předmětem dlouhodobých a často emotivních společenských debat.
Na jedné straně se objevují názory, že uctít památku obětí totalitních režimů a historických tragédií, jakou byla sovětská okupace v roce 1968, by mělo být otevřeno každému, bez ohledu na jeho osobní minulost či politické působení. Pietní místa, jako je budova Českého rozhlasu, jsou vnímána jako prostor pro celospolečenskou vzpomínku a sjednocení v odmítnutí bezpráví.
Na druhé straně silně rezonuje kritika ze strany části veřejnosti a pamětníků. Ti účast politiků s komunistickou minulostí nebo rodinným zázemím silně spjatým s tehdejší nomenklaturou vnímají citlivě a často ji označují za pokrytectví. Argumentují tím, že lidé, kteří byli spojeni s tehdejším režimem nebo z něj velmi profitovali, ztrácejí morální nárok stát v čele takových vzpomínkových akcí, což se v minulosti projevovalo právě zmíněnými protesty nebo nesouhlasným pískotem přítomných občanů.
21. srpna 1968
Události z 21. srpna 1968 představují zlomový okamžik novodobých dějin, který zásadně poznamenal osudy milionů lidí. Postoj veřejně činných osob k tomuto období bývá často zkoumán skrze prizma jejich tehdejších životních kroků a zázemí.
Zatímco oficiální vyjádření představitelů moci na adresu okupace bývají ve shodě s demokratickým uspořádáním kritická, veřejnost citlivě vnímá, nakolik jsou tato slova podložena osobní integritou a konzistentním postojem v průběhu let.
Pudy a emoce, které se k výročí srpna 1968 pojí, ukazují, že rány spojené s normalizací a cizí intervencí nejsou v české společnosti stále plně zaceleny a vyvolávají ostré střety mezi politiky a občany.
Vojtěch Filip (KSČ) jednou v rozhovoru pro britský deník The Guardian tvrdil, že invazi do Československa v roce 1968 neřídili Rusové, protože sovětský vůdce Leonid Brežněv byl z Ukrajiny a hlavní silou invazních armád byli také Ukrajinci. Na tuto teorii reagoval tehdejší a dnešní premiér Andrej Babiš slovy:
„Já jsem se jasně vyjádřil, že okupace Československa je v naší historii jeden z nejvíc negativních jevů za sto let a že to byla invaze. Kdo to byl, nevím. Lidi říkali, že přišli Rusáci, to je všechno.“
