Allan Hills 84001 - celý svět na okamžik zatajil dech

Svět na několik minut přestává téměř dýchat. Do zpráv neproniká politický skandál ani ekonomická krize, ale zpráva z úplně jiného světa: Nevíme to jistě, ale možná nejsme ve vesmíru sami.

Ten den uspořádala NASA jednu z nejznámějších tiskových konferencí v dějinách. Tým astrobiologa Davida McKaye na ní předstoupil před úžasem ztuhlé novináře a ukázal jim fotografii z elektronového mikroskopu. Byla na ní nepatrná struktura zprvu připomínající rozbitého červíka – mikroskopický tvar sto tisíckrát menší než tloušťka lidského vlasu. Podle NASA šlo o zkamenělou fosilii mimozemské bakterie.

Oním domnělým ‚svatým grálem‘ nebyl nikdo jiný než šedozelený šutr o velikosti větší brambory, známý pod sterilním kódovým označením ALH 84001.

Jeho cesta k lidským rukám trvala přes čtyři miliardy let a skládala se z neuvěřitelných náhod.

Před 4,1 miliardami let na mladém Marsu tuhne magma. Vzniká hornina, do jejíchž prasklin zatéká voda. Usazují se v ní mikroskopické kuličky uhličitanů. Před 17 miliony let do Marsu naráží obří planetka. Výbuch je tak drtivý, že vymrští kus rudé planety do chladného vesmíru. Před 13 000 lety, po milionech let bezcílného bloudění Sluneční soustavou zachytí balvan zemská přitažlivost. Proletí atmosférou a dopadne na bílé plochy Antarktidy. 27. prosince 1984 vědkyně Roberta Score projíždí na sněžném skútru oblastí Allan Hills. Na modrém ledu si všimne neobvykle zelenkavého kamene.

Když McKayův tým v roce 1996 publikoval své zjištění v prestižním časopise Science, neměl v rukou jen divný tvar na snímku. Předložil kompletní detektivní řetězec. Vědci našli uvnitř šutru organické molekuly (PAH), podivné krystaly magnetitu identické s těmi, které na Zemi vyrábějí magnetotaktické bakterie, a minerální složení odpovídající teplem modifikované vodní lázni.

Svět zachvátila mánie. Prezident Clinton toho dne vyhlásil, že pokud se nález potvrdí, půjde o nejúžasnější vhled do našeho vesmíru, jaký kdy věda získala. Prahnutí po odpovědi na věčnou otázku „Jsme tu sami?“ dostalo nečekaně hmatatelný rozměr.

Jak už to ale ve vědě bývá, mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy. A ty se postupně začaly hroutit.

Během následujících let podrobily meteorit zkoumání stovky špičkových laboratoří po celém světě. A skepse vítězila na celé čáře. Ukázalo se, že domnělé ‚mikrofosilie‘ jsou stokrát menší než jakákoli známá pozemská buňka – prostě by se do nich nevešla ani základní genetická informace (DNA).

Krystaly magnetitu i organické látky navíc dokáže chemie vytvořit zcela bez pomoci života, pouhou reakcí vody, oxidu uhličitého a horniny za vysokých teplot a tlaků. A korunu všemu nasadila zjištění, že část organických látek nasákla do kamene přímo z antarktického ledu.