Anatomie precedentu - soud v EU akceptoval právo šaría

A já, nad komentáři k tomuto případu, si náhle vybavuji slova svého profesora Cyrila S. Z přednášek občanského a mezinárodního práva, která tehdy znělá jako dystopické sci-fi – a dnes jako děsivě přesná předpověď.

„Učte se i právo šaría, dámy a pánové,“ říkal nám tehdy s vážným výrazem, opřený o katedru. „Věřte mi – pro tenhle právní systém už ho brzy budete potřebovat znát. Ne jako kuriozitu z učebnic, ale jako realitu, se kterou se setkáte v praxi.“

Tehdy si několik studentů vyměnilo pohledy, některé kolegyně se pousmály, pár lidí si povzdechlo. Profesor přehání, asi čte moc konzervativních médií. To bylo v době, kdy migrace byla ještě jen statistickým číslem v novinách, kdy debaty o integraci ještě nebyly tak vyhrocené a kdy se nikomu nezdálo, že by evropské soudy mohly někdy akceptovat pravidla odvozená z náboženského práva islámských zemí.

Když se nyní prokousávám články a komentáři právních expertů k rakouské kauze, cítím, jak se mi svírá žaludek. Případ sám o sobě vypadá na první pohled nevinně, téměř banálně: dva podnikatelé, oba muslimského vyznání, se dostali do majetkového sporu ohledně obchodní smlouvy. Místo toho, aby šli klasickou cestou k civilnímu soudu, rozhodli se – jak tvrdí soudní dokumenty – „dobrovolně a v souladu se svým náboženským přesvědčením“ předložit svůj spor k rozhodnutí arbitráži, která měla aplikovat principy islámského práva.

Arbitráž rozhodla. Jeden z mužů měl zaplatit druhému 320 tisíc eur. Nezanedbatelná suma, která by dala zabrat komukoli. Poražená strana se pochopitelně proti rozhodnutí ohradila a zpochybnila celý proces. Domáhala se, aby rakouský civilní soud rozhodnutí arbitráže zrušil jako neplatné, protože bylo založeno na právním systému, který není v Rakousku uznáván jako platné právo. Logické. Rozumné. Odpovídající tomu, co by člověk čekal od moderního evropského státu.

Jenže vídeňský soud to vidí jinak

V odůvodnění svého rozhodnutí soud konstatoval, že v zásadě nevidí problém v tom, že rozhodčí arbitráž aplikovala islámské právo, protože – a teď pozor na formulaci – „konkrétní výsledek rozhodnutí nebyl v rozporu se základními hodnotami rakouského právního řádu.“ Soud zdůraznil, že v majetkových sporech je možné si v rozhodčí smlouvě zvolit i jiný právní rámec, pokud výsledek neodporuje základním principům rakouského práva.

Evropský soud, v zemi, která je dědičkou římského práva, která prošla osvícenstvím, která má jeden z nejrozvinutějších právních systémů na světě, právě řekl: je v pořádku, když se na našem území aplikuje šaría – pokud výsledek „není příliš“ v rozporu s našimi hodnotami.

Ale kdo přesně definuje, co „není příliš“ v rozporu? Kde leží ta hranice mezi přijatelným a nepřijatelným? A kdo zaručí, že tato hranice se časem nepřesune dál a dál, postupně normalizujíc prvky právního systému, který je ze své podstaty založen na úplně jiných principech než evropské právo?

Zaprvé: paralelní právní systémy jsou začátkem konce právní jednoty státu. Šaría není jenom šikovný nástroj pro řešení obchodních sporů mezi věřícími. Je to komplexní, všeobjímající systém, který reguluje doslova každý aspekt života muslima – od toho, jak se má modlit, co může jíst, jak má vypadat rodinný život, jak se uzavírají obchody, jaké jsou tresty za různé přestupky, až po strukturu celé společnosti. Je to systém, který nevychází z principu oddělení církve a státu – naopak, šaría toto oddělení explicitně odmítá. V islámském právu neexistuje rozdíl mezi náboženským a světským, protože celý život má být vedený podle Boží vůle tak, jak je zjevena v Koránu a sunny.

Když tedy začneme oficiálně uznávat islámské právo „jen“ v majetkových sporech, otevíráme precedent, který půjde velmi snadno rozšířit. Dnes majetkové spory mezi obchodníky. Zítra možná dědictví – ale co když bude výsledek znamenat, že dcery dostanou polovinu toho, co synové? (Což šaría výslovně stanovuje.) Pozítří manželské smlouvy – ale co když budou zahrnovat podmínky, které moderní evropské právo považuje za diskriminační vůči ženám? Kam až to může dojít? K akceptaci polygamie, protože „všechny strany se dobrovolně dohodly“? K toleranci dětských sňatků, které jsou v některých interpretacích šaríi povoleny?

„Ale to přece nenastane, máme přece základní práva a svobody zakotvené v ústavách,“ možná namítnete. Jenže právě o tom ten rakouský precedent je – soud řekl, že šaría je OK, pokud konkrétní výsledek není v přímém rozporu s našimi hodnotami. Což znamená, že pokud najdeme výklad, který „není příliš“ problematický, může projít. A hranice toho, co společnost považuje za přijatelné, se může velmi rychle ještě víc posouvat.

Zadruhé: koncept „dobrovolnosti“ je v uzavřených komunitách často iluzí. Rakouský soud zdůraznil, že oba muži se dobrovolně rozhodli pro tuto arbitráž. Ale jak moc dobrovolné je rozhodnutí člověka, který žije v komunitě, kde tlak na dodržování náboženských pravidel je obrovský? Kde odmítnutí šaríi může znamenat sociální smrt, vyloučení z komunity, problémy v rodině, potíže v podnikání s ostatními členy komunity? Kde náboženské autority mají enormní moc nad životem věřících?

Ve skutečnosti tento problém není jen teoretický. Ve Velké Británii, kde od roku 2008 fungují desítky těchto rad s určitou mírou právní legitimity (jejich rozhodnutí mají váhu podobně jako civilní arbitráže), se ukázalo, že zejména ženy často „dobrovolně“ přijímají řešení, která jsou pro ně nevýhodná, protože cítí tlak své komunity, rodiny, manžela. Existují zdokumentované případy, kdy ženy odešly od běžných rozvodových řízení u civilních soudů a nechaly se „dobrovolně“ rozvést podle šaríi – s výsledky, které byly pro ně ekonomicky i ohledně péče o děti výrazně horší, než by byly u civilního soudu.

Sociologové a pracovníci organizací pomáhajících ženám z muslimských komunit opakovaně upozorňují na fenomén „vnitřního donucení“ – situace, kdy formálně nikdo nikoho k ničemu nenutí, ale sociální tlak je tak silný, že svobodná volba prakticky neexistuje. A právě proto je nebezpečné říkat: „Když se lidé dobrovolně rozhodnou pro právo šaría, proč ne?“

Zatřetí: právní precedent má moc, která daleko přesahuje konkrétní případ. To rakouské rozhodnutí není jen lokální záležitost, která se týká dvou podnikatelů ve Vídni. Je to precedent, který právníci v celé Evropě teď mohou citovat. Obhájce v Berlíně, Bruselu nebo Paříži může argumentovat: „Vaše ctihodnosti, pokud rakouský soud akceptoval rozhodnutí podle šaríi, proč by to nemohl udělat náš soud?“

V kontinentálním evropském právním systému sice precedenty nemají takovou váhu jako v common law systémech (Británie, USA), ale i tak mají významnou přesvědčovací sílu. Soudy se na sebe dívají, inspirují se navzájem, často se snaží harmonizovat výklady. A když jeden soud v EU udělá něco kontroverzního a „přežije to“ – tedy není napraven vyšším soudem nebo zákonem – je mnohem pravděpodobnější, že další soudy půjdou podobnou cestou.

Není náhodou, že reakce rakouské politické scény byla rychlá a vehementní. Už pár týdnů po zveřejnění soudního rozhodnutí vystoupil spolkový kancléř Christian Stocker (ÖVP, Rakouská lidová strana) s razantním prohlášením: jeho vláda připraví legislativní změnu, která výslovně zakáže aplikaci šaríi na rakouském území.

„Nejsem ochoten připustit, aby šaría v Rakousku platila, byť jen v jednotlivých ustanoveních,“ prohlásil Stocker v rozhovoru pro vídeňský Standard. „Šaría je právní systém spojený s teokratickým státem, který je v přímém rozporu s hodnotami rakouské republiky. Chci prosadit jasný zákaz, který vyšle jednoznačný signál: na rakouském území platí výhradně sekulární právní řád.“

Jeho koaliční partneři z liberální strany NEOS reagovali podobně: „V našem vládním programu jsme se shodli, že chceme v Rakousku zabránit uplatňování práva šaría v osobních a manželských záležitostech. Nejde jen o další krok k rovnosti žen a mužů – jde o ochranu samotných základů našeho právního systému.“

Dokonce i opoziční Svobodní (FPÖ), kteří bývají kritizováni za populismus, v tomhle případě trefili hřebík na hlavičku: od okamžiku zveřejnění rozsudku hovoří o nebezpečí „islámských paralelních společností“ a o tom, že právní systém nesmí připustit existenci „státu ve státě.“

Je fascinující sledovat, jak se napříč politickým spektrem – od liberálů přes konzervativce až k nacionalistům – vytváří shoda na tom, že tohle je červená linie, kterou nelze překročit. Což samo o sobě vypovídá o závažnosti situace. Ve chvíli, kdy se politici různých stran dokážou shodnout na něčem fundamentálním, je to obvykle proto, že problém je skutečně vážný.

Jedinou výjimku představuje sociálně demokratické ministerstvo spravedlnosti pod vedením Anny Sporrerové (SPÖ), které k navrhovaným změnám přistupuje opatrně až skepticky. „Takové změny by se dotkly i mezinárodního práva soukromého,“ varuje resort, „což je oblast, která má dopad na mnoho lidí a naše hospodářské vztahy s ostatními zeměmi.“

Tato opatrnost je pochopitelná z hlediska právnické preciznosti – mezinárodní právo soukromé skutečně někdy vyžaduje, aby soudy aplikovaly cizí právo (například při posuzování platnosti manželství uzavřených v zahraničí). Ale i tady platí – a vždycky platilo – že aplikace cizího práva má limity: nesmí být v rozporu s veřejným pořádkem a základními hodnotami právního řádu. Jinými slovy, můžeme uznat manželství uzavřené podle egyptského práva, ale nemůžeme uznat polygamní manželství, i když je v Egyptě legální.

Rakousko rozhodně není první evropskou zemí, která se musí vypořádat s otázkou, jak naložit s požadavky na uznání šaríi. A zkušenosti jiných zemí jsou… řekněme poučné.

Velká Británie zažila v roce 2008 mediální bouři, když tehdejší anglikánský arcibiskup Canterbury Rowan Williams v přednášce na londýnské právnické fakultě naznačil, že určité začlenění prvků šaríi do britského práva by mohlo být „nevyhnutelné“ vzhledem k rostoucí muslimské populaci. Reakce byla tak silná, že se Williams musel veřejně omlouvat a ujasňovat, co myslel. Přesto dnes ve Velké Británii existuje síť asi 85 rad, které fungují jako mediační a arbitrážní centra. Technicky jejich rozhodnutí nemají sílu rozsudků, ale v praxi – díky britské legislativě o arbitráži – mohou být jejich „doporučení“ právně vymahatelná, pokud obě strany souhlasily.

Studie organizace Southall Black Sisters, která se věnuje právům žen, přinesla v roce 2016 alarmující zjištění: mnoho žen, které se obrátily na tyto rady kvůli rozvodům nebo rodinným sporům, se setkalo s diskriminačním přístupem, s tlakem na „smíření“ i v případech domácího násilí, s minimalizací jejich nároků na majetek a péči o děti. Když některé z těchto žen následně požádaly civilní soudy o revizi, zjistily, že jejich předchozí „dobrovolný“ souhlas s šaría arbitráží jim cestu komplikuje.

Kanada má jiné zkušenosti – a důkladnější reakci. V letech 2003–2005 v kanadské provincii Ontario probíhala debata o návrhu uzákonit šaría arbitráže v rodinných sporech. Muslimské organizace argumentovaly, že je to otázka náboženské svobody a že křesťanské a židovské arbitráže už v Kanadě fungují. Jenže když začaly výzkumy zkoumat, jak by to fungovalo v praxi, ukázalo se, že dopad na ženy by byl značný – vzhledem k tomu, jak šaría v oblastech rozvodu, dědictví a péče o děti přistupuje k právům žen.

Nakonec v roce 2005 ontarijská vláda rozhodla radikálně: všechny náboženské arbitráže v rodinných záležitostech byly zakázány – pro všechna náboženství. Nebyla to diskriminace muslimů, ale jasné vymezení: v Kanadě se rodinné právo řídí kanadskými zákony, a tečka. Premiér Dalton McGuinty tehdy řekl: „V Ontariu nebudou existovat dvě úrovně spravedlnosti. Zde platí kanadské zákony a kanadské hodnoty. Náboženské tradice mají své místo – ale ne v právním systému, když jde o základní práva osob.“

Německo má podobný přístup. Německé soudy důsledně odmítají aplikovat cizí právo (včetně islámského), pokud by to vedlo k výsledkům, které jsou v rozporu s německým základním právem. Například v případech dědictví, kde by islámské právo dávalo ženám poloviční podíl oproti mužům, německé soudy jednoduše řeknou: to je diskriminace na základě pohlaví, což je v rozporu s naší ústavou, a proto to neuznáme. Konec diskuse.

A tady přichází klíčová otázka: proč by Rakousko – nebo jakákoli jiná evropská země – mělo postupovat jinak?

Možná je potřeba udělat krok zpátky a vysvětlit, co vlastně šaría je – protože veřejná debata často sklouzává k emocím a nepřesnostem. Šaría (z arabského šarīʿah, doslovně „cesta“ nebo „stezka k vodě") je islámský právní systém odvozený primárně ze dvou zdrojů: Koránu (který muslimové považují za doslovné slovo Boží) a sunny (tedy tradice a výroků proroka Mohameda, zaznamenané v hadísech).

Na rozdíl od moderního evropského práva, které je výsledkem racionálního zákonodárného procesu a může být demokraticky měněno, šaría je považována za božský příkaz – tedy za něco neměnného, věčného, absolutního. Samozřejmě existují různé školy výkladu (v sunnitském islámu čtyři hlavní právní školy – hanafijská, málikijská, šáfiijská a hanbalijská; v šíitském především džafarijská) a jednotlivé interpretace se liší. Ale základní principy jsou sdílené.

A právě v těchto základních principech narážíme na rozpory s evropským pojetím práva:

Nerovnost před zákonem podle pohlaví. Šaría explicitně stanovuje, že ženy a muži nemají stejná práva. V dědickém právu dostávají dcery polovinu toho, co synové. V soudním řízení má svědectví ženy poloviční váhu oproti svědectví muže. Manžel může mít až čtyři manželky (plus neomezené množství konkubín), žena může mít pouze jednoho manžela. Muž může manželství jednostranně ukončit tzv. talák (třikrát vyslovit „rozvádím se s tebou“), žena toto právo nemá a musí žádat soud. To všechno nejsou výstřelky extremistů – to jsou mainstream pozice většinového islámského práva.

Nerovnost podle náboženství. Šaría rozlišuje mezi muslimy a nemuslimy (tzv. kuffár – nevěřící). V islámském státě mohou „lidé Knihy“ (křesťané a židé) žít jako tzv. dhimmī – chráněné osoby, které platí speciální daň (džizja) a mají omezená práva. Ateisté a polyteisté na tuto toleranci nemají nárok. Muslim se může ženit s křesťankou nebo židovkou, ale muslimka se nesmí vdát za nemuslima. Konverze z islámu je považována za odpadlictví (ridda) a tradičně je trestána smrtí.

Tělesné tresty. Klasická šaría stanovuje velmi specifické tresty za určité přestupky: krádež se trestá uříznutím ruky (hadd as-sariqa), cizoložství ukamenováním (hadd az-zina), falešné obvinění z cizoložství osmdesáti ranami (hadd al-qadhf), požití alkoholu čtyřiceti až osmdesáti ranami. Tyto tresty nejsou považovány za kruté – jsou považovány za Boží příkaz.

Koncept jinakosti právního myšlení. Možná nejfundamentálnější rozdíl je v samotné koncepci práva. Evropské právo vychází z představy, že právo je lidský výtvor – výsledek společenské smlouvy, racionální konstrukce sloužící obecnému blahu, která se vyvíjí s vývojem společnosti. Šaría vychází z představy, že právo je boží příkaz – neměnný, nadčasový, absolutní. Problém neřeší diskusí a kompromisem, ale hledáním toho, co řekl Bůh.

To znamená, že když se setkají tyto dva systémy, nejde jen o rozdílné paragrafy – jde o fundamentálně odlišné chápání toho, co vůbec právo je a odkud bere svou legitimitu.

Kam až to může zajít? Skeptik by mohl říct: „Dobře, takže jeden soud v Rakousku potvrdil rozhodnutí arbitráže. Je to precedent, který se nám nelíbí. Ale přeháníte nebezpečí. Vždyť nedojde k tomu, že by se v Evropě ukamenovali cizoložnice nebo že by se ženám začaly usekávat ruce.“

A má pravdu – k tomu nedojde. Aspoň ne v dohledné budoucnosti. Ale právě proto je ten precedent tak záludný. Nejde o náhlou revoluci právního systému. Jde o pozvolný posun, krok za krokem.

Fáze 1 (tady jsme teď): Soudy začnou uznávat rozhodnutí šaría arbitráží v čistě soukromých majetkových sporech mezi dospělými muži, kteří se „dobrovolně“ rozhodli pro tento postup. Vypadá to nevinně.

Fáze 2: Postupně se to rozšíří na rodinné spory – rozvody, dědictví, péče o děti – opět s odůvodněním „dobrovolnosti“ a „respektu k náboženskému přesvědčení“.

Fáze 3: Objeví se případy, kde výsledek šaría rozhodnutí je problematický (žena dostane méně než muž, děti jsou svěřeny otci proti zájmu dětí atd.), ale soudy budou váhat rozhodnutí zrušit, protože nechtějí být obviněny z islamofobie protože „přece obě strany souhlasily“.

Fáze 4: V muslimských čtvrtích velkých měst vznikne faktický paralelní systém „komunitní justice“, kam se lidé obracejí místo na státní soudy – neoficiálně, ale efektivně. Stát nad tím přimhouří oči, protože „aspoň to odlehčí přetíženým soudům“ a „pomůže to integraci, když respektujeme jejich kulturu“.

Fáze 5: Za patnáct, dvacet let zjistíme, že máme fakticky dva právní systémy – oficiální sekulární pro většinu, a neoficiální náboženský pro část populace. A snaha to zvrátit narazí na argument: „Ale přece to funguje už dvacet let, nemůžete to teď zakázat!“

Zní to jako sci-fi? Podívejte se na některé čtvrti v Londýně, Birminghamu, Malmö nebo Molenbeeku. Neříkám, že tam vládne šaría – to ne. Ale neformální tlaky, komunitní „justice“, náboženské autority s obrovským vlivem – to všechno tam existuje. A státní instituce často neví, jak na to reagovat.

Legislativní reakce musí být rychlá a jednoznačná. Rakousko má teď šanci napravit precedent jasným zákonem, který řekne: na našem území platí jeden právní řád. Sekulární. Založený na rovnosti všech před zákonem. Jakékoli rozhodnutí arbitráže nebo mediace, které by bylo v rozporu s tímto principem, je neplatné – bez ohledu na „dobrovolnost“ stran.

Ostatní evropské země by měly preventivně přijmout podobná opatření. Nemusíme čekat, až se problém objeví u nás. Německý nebo kanadský přístup by měl být vzorem: žádné náboženské právo v oblasti rodinných vztahů a základních práv osob. Tečka.

Je třeba jasně říct, proč to děláme. Ne z islamofobie. Ne z neúcty k muslimské komunitě. Ale z respektu k právnímu státu a k principům, na kterých stojí evropská civilizace – rovnost před zákonem, důstojnost každého člověka, oddělení náboženství od státu, právo na svobodné rozhodnutí bez nátlaku komunity.

Chránit především ty nejzranitelnější. V debatách o šaríi se často zapomíná, že největšími oběťmi paralelních právních systémů nejsou muži s plnovousy, ale ženy a děti v muslimských komunitách. Jsou to oni, kdo se octnou pod tlakem přijmout „tradiční řešení“, které jsou pro ně nevýhodná. Jsou to oni, kdo potřebují ochranu silného, jasného, jednotného právního státu.

Profesor Cyril S. nám tehdy říkal ještě jednu věc, na kterou jsem nezapomněl. Zněla přibližně takto: „Máme zodpovědnost, které si často nejsme vědomi. Každé naše rozhodnutí, každý náš rozsudek, každá smlouva, kterou sepíšeme – to všechno vytváří realitu, ve které žijeme. Když ustoupíte z principu dnes, protože to vypadá jako maličkost, můžete jednou zjistit, že jste vytvořili precedent, který bude mít důsledky daleko přesahující váš případ.“