Článek
A já, nad komentáři k tomuto případu, si náhle vybavuji slova svého profesora Cyrila S. Z přednášek občanského a mezinárodního práva, která tehdy znělá jako dystopické sci-fi – a dnes jako děsivě přesná předpověď.
„Učte se i právo šaría, dámy a pánové,“ říkal nám tehdy s vážným výrazem, opřený o katedru. „Věřte mi – pro tenhle právní systém už ho brzy budete potřebovat znát. Ne jako kuriozitu z učebnic, ale jako realitu, se kterou se setkáte v praxi.“
Tehdy si několik studentů vyměnilo pohledy, některé kolegyně se pousmály, pár lidí si povzdechlo. Profesor přehání, asi čte moc konzervativních médií. To bylo v době, kdy migrace byla ještě jen statistickým číslem v novinách, kdy debaty o integraci ještě nebyly tak vyhrocené a kdy se nikomu nezdálo, že by evropské soudy mohly někdy akceptovat pravidla odvozená z náboženského práva islámských zemí.
Anatomie precedentu
Když se nyní prokousávám články a komentáři právních expertů k rakouské kauze, cítím, jak se mi svírá žaludek. Případ sám o sobě vypadá na první pohled nevinně, téměř banálně: dva podnikatelé, oba muslimského vyznání, se dostali do majetkového sporu ohledně obchodní smlouvy. Místo toho, aby šli klasickou cestou k civilnímu soudu, rozhodli se – jak tvrdí soudní dokumenty – „dobrovolně a v souladu se svým náboženským přesvědčením“ předložit svůj spor k rozhodnutí arbitráži, která měla aplikovat principy islámského práva.
Arbitráž rozhodla. Jeden z mužů měl zaplatit druhému 320 tisíc eur. Nezanedbatelná suma, která by dala zabrat komukoli. Poražená strana se pochopitelně proti rozhodnutí ohradila a zpochybnila celý proces. Domáhala se, aby rakouský civilní soud rozhodnutí arbitráže zrušil jako neplatné, protože bylo založeno na právním systému, který není v Rakousku uznáván jako platné právo. Logické. Rozumné. Odpovídající tomu, co by člověk čekal od moderního evropského státu.
Jenže vídeňský soud to vidí jinak
V odůvodnění svého rozhodnutí soud konstatoval, že v zásadě nevidí problém v tom, že rozhodčí arbitráž aplikovala islámské právo, protože – a teď pozor na formulaci – „konkrétní výsledek rozhodnutí nebyl v rozporu se základními hodnotami rakouského právního řádu.“ Soud zdůraznil, že v majetkových sporech je možné si v rozhodčí smlouvě zvolit i jiný právní rámec, pokud výsledek neodporuje základním principům rakouského práva.
Přečtěte si tu poslední větu ještě jednou. Pomalu.
Evropský soud, v zemi, která je dědičkou římského práva, která prošla osvícenstvím, která má jeden z nejrozvinutějších právních systémů na světě, právě řekl: je v pořádku, když se na našem území aplikuje šaría – pokud výsledek „není příliš“ v rozporu s našimi hodnotami.
Ale kdo přesně definuje, co „není příliš“ v rozporu? Kde leží ta hranice mezi přijatelným a nepřijatelným? A kdo zaručí, že tato hranice se časem nepřesune dál a dál, postupně normalizujíc prvky právního systému, který je ze své podstaty založen na úplně jiných principech než evropské právo?
