Článek
Zvědavost dvou houbařů se tehdy proměnila v noční můru. Za hromadou zetlelých klád nedaleko severočeského Svoru leželo lidské tělo. Těžký, zatuchlý vzduch napověděl, že nešťastník je po smrti už zhruba dva týdny.
Když na místo činu v polovině srpna dorazili kriminalisté Veřejné bezpečnosti, ohledání těla okamžitě ukázalo na násilnou smrt. Způsob provedení a absolutní absence dokladů naznačovaly, že šlo o chladnokrevně plánovanou vraždu, jejíž pachatel se snažil oběť dokonale ukrýt před světem.
Vyšetřovací mašinerie se rozjela s nelítostnou přesností. Detektivové skládali střípek po střípku – prováděli výslechy, prověřovali alibi a pečlivě zajišťovali stopy v terénu. Okruh podezřelých se neúprosně zužoval, až se síť stáhla kolem jediného muže. Všechno směřovalo k finálnímu úderu a kriminalisté si mnuli ruce, že případ vyřeší v rekordním čase. Netušili však, že v této hře platí úplně jiná pravidla.
Tento mrazivý příběh měl přitom své kořeny o sto padesát kilometrů dál. Srpen 1962 přinesl do českých luhů a hájů neobvykle chladné počasí, ale pod pokličkou poklidného socialistického života začala vřít mnohem temnější krev.
Právě v těchto dnech se nezadržitelně a fatálně začaly protínat osudy dvou mužů, kteří o sobě navzájem zpočátku nevěděli vůbec nic. Dělila je vzdálenost, ale spojoval je stejný pocit životní slepé uličky a rozpadající se manželské svazky.
První z nich, Jaroslav Novák, utápěl své osobní prohry a rostoucí frustraci na dně sklenic v hospodě ve vesnici Studánka nedaleko Varnsdorfu. Alkohol mu měl pomoci zapomenout, místo toho v něm ale živil rostoucí agresi a zoufalství.
O sto padesát kilometrů dál žil Antonín Walter. Jeho život se ubíral jiným směrem, avšak s podobnou touhou po úniku. Když jednoho dne otevřel noviny a jeho zrak padl na nenápadný inzerát, srdce se mu rozbušilo vzrušením:
„Prodám auto zn. Moskvič 407, najeto 6 000 km. Cena 40 000 Kčs.“
V Československu roku 1962 představoval osobní automobil nedosažitelný sen. Získat ho standardní cestou bez speciálního úředního poukazu bylo takřka vyloučené. Když už se nějaký vůz objevil v inzerci, šlo o obrovskou vzácnost a ojedinělou šanci.
Antonín proto neváhal ani vteřinu. Okamžitě si vzal dva dny dovolené, aby předběhl všechny ostatní zájemce a sešel se s tajemným prodejcem jako první. Měl pocit, že se na něj konečně usmálo štěstí. Hned následující den nastoupil do vlaku směr Rumburk. Netušil však, že tenhle ranní spoj ho odváží vstříc konečné stanici, odkud není návratu.
Inzerát byl pouhou pastí. Jaroslav Novák žádné auto na prodej neměl – potřeboval jen peníze a oběť, která přijde s hotovostí a nikdo ji nebude hned postrádat. Setkání skončilo brutální vraždou a Novák tělo ukryl v lese u Svoru za hromadu klád.
Když si pro něj nakonec muži zákona přišli s úmyslem ho zadržet, odehrál se nečekaný a hluboce znepokojující zvrat. Novák nebyl obyčejný lump. Byl to podivný, nebezpečný chlápek s kriminální minulostí – několikanásobně odsouzený podvodník, který v sobě kdysi našel dost drzosti na to, aby se upsal Státní bezpečnosti. Věřil, že získá imunitu a volnou vstupenku do světa bez pravidel.
Realita však byla jiná. Estébáci brzy zjistili, že je pro jakoukoliv tajnou hru absolutně nepoužitelný, a kontakt s ním bez milosti přerušili. Novák si to ale vyložil po svém a dál žil v iluzi, že je nedotknutelný nadčlověk. Když mu po činu hrozilo, že spadne do klepet obyčejné kriminálky, vytasil svou nejsilnější zbraň.
Nezhroutil se, nezačal koktat ani utíkat. Místo toho se narovnal, podíval se vyšetřovatelům přímo do očí a s ledovým klidem pronesl větu, která v místnosti zmrazila vzduch:
„Nemůžete mě zadržet. Jsem na utajeném poslání pro Státní bezpečnost.“
V politickém klimatu roku 1962 panovala hluboká nedůvěra a kompetenční třenice mezi Veřejnou bezpečností a tajnou policií. Zmínka o tajných úkolech státu fungovala jako kouzelné zaklínadlo.
V té době totiž stačilo pouhé šeptání o StB a místnostech plných chladných mužů v kožených kabátech, aby všem ztuhla krev v žilách. Strach měl obrovské kořeny – strachovali se svědci, třásli se vyšetřovatelé a s obavami na celou situaci pohlíželi dokonce i samotní soudci. Nikdo si nechtěl pálit prsty na operativních hrách mocenských struktur, a tak se vyšetřování rázem ocitlo na tenkém ledě.
