Článek
Na konci setkání mají být všechny poznámky účastníků spáleny a vytvořen má být pouze jeden obecný zápis, jehož kopie se nesmí dostat na veřejnost ani nepřátelům. Teprve dva roky po válce se najde jediná kopie tohoto zápisu, která odhalí světu děsivou pravdu. Tímto setkáním byl zahájen největší zločin 20. století – plán systematického vyhlazení evropských židů.
Adolf Hitler projevoval nenávist vůči židům od samého začátku. Otevřeně to projevoval a od svého nástupu k moci v roce 1933 jim ubližoval, jak jen to bylo možné. Pomocí propagandy je prezentoval jako zrádce společnosti, podlidi, méněcennou rasu a největší nebezpečí, kterého je třeba se zbavit. Nicméně, německé veřejné mínění nebylo připraveno na to, že by měl někdo vraždit jejich židovské sousedy, mnohdy hrdiny 1. světové války. Stačilo, když emigrovali. A tak všechny ty štvavé kroky jako zákaz podnikání, zákaz práce ve státní správě nebo norimberské zákony, které mimo jiné připravily židy o německé občanství, opravdu vedly k tomu, že z 500 000 německých židů jich polovina do začátku války utekla do ciziny.
Situace se změnila po útoku na Polsko v září 1939, kdy se pod německou vládou ocitlo tři a půl milionu polských Židů. Zde, mimo dosah německého veřejného mínění, byl zvolen jiný postup. Pogromy byly podporovány, jednotky SS vraždily na potkání a to v masovém měřítku, ale hlavně téměř všichni polští židi byli přestěhováni do ghett, uzavřených kolonií s otřesnými životními podmínkami, kde čekali na svůj další osud. Například ve varšavském ghettu se na ploše tří kilometrů čtverečních tísnilo na půl milionu lidí.
Další zlom přichází po útoku na Sovětský svaz v létě 1941, kdy nacisté dobývají území s dalšími téměř 5 miliony židy. Problém spojený se takzvanou židovskou otázkou tedy stále narůstá. Nejprve je ve hře poněkud fantastický plán přestěhování veškerého východoevropského židovstva na africký ostrov Madagaskar. Později se hovoří o možnosti přesunu na dálnou Sibiř. Avšak v zimě 1941 se fronta zastaví před Moskvou a v té době vstupují do války i Spojené státy. V prosinci 1941 dospěje Hitler k názoru, že nejjednodušší bude židy fyzicky zlikvidovat, a to ihned a systematicky. Tohoto úkolu se chopí generál a šéf hlavního úřadu říšské bezpečnosti SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich.
Je jasné, že na tak masivní akci je potřeba intenzivní spolupráce různých říšských institucí. Proto se rozhodne o prozatím tajném plánu podělit s dalšími. Svou pravou ruku Adolfa Eichmanna, šéfa úřadu pro židovské vystěhovalectví, pověří svolání konference, kde se úkoly rozdělí a schválí se možnosti a kompetence.
Na tomto setkání v zámku nedaleko jezera Wannsee je patnáct mužů, Hitler osobně se neúčastní. Zástupci všech klíčových úřadů jsou však přítomni. Žádný z nich neví, co je na programu. Heydrich začne tím, že všem ukáže podepsaný papír od Hermanna Göringa, druhého muže říše, který opravňuje k provedení „konečného řešení židovské otázky“. SS-Obersturmbannführer Eichmann poté předloží svůj vlastní soupis všech židů v Evropě. V kolonce A jsou ti, kteří se nacházejí na dobytých územích, v kolonce B všichni z ostatních evropských zemí. Celkem je to 11 milionů.
Ačkoliv v oficiálním protokolu je realita zamaskována za termínem evakuace, všem účastníkům schůzky je jasné, že jde o plán na vyhlazení 11 milionů lidí. Heydrich musí podle svědeckých výpovědí řešit jen několik námitek. Ministr vnitra navrhuje, zda by nebylo možné sterilizovat všechny židy, místo jejich zabíjení. Tajemník říšského kancléřství, Friedrich Wilhelm Kritzinger, je proti celkovému plánu. Ale po důrazné Heydrichově domluvě nikdo nic nenamítá. Zbývá jen otázka, jak tento konečný plán zrealizovat.
Během roku 1941 bylo zřejmé, že přeplněná ghetta ve východní Evropě budou muset být uvolněna, mimo jiné, kvůli dalším transportům židů. Zabíjení se obvykle provádělo hromadnou střelbou. Jednotky lidi uklidňovali, že je přestěhují na lepší místo, což bylo snadno uvěřitelné, a pak je seřadili do kolon a vyvedli do lesa za městem, kde je postupně zastřelili. Takto zahynulo za dva dny v Babím Jaru u Kyjeva nebo u lotyšské Rigy až 30 000 lidí včetně žen a dětí.
Tato metoda zabíjení však sebou nesla jistý problém. I přes dostupnost alkoholu začali exekutoři trpět psychickými problémy. Ani esesmani nebyli schopni vydržet vše. Proto se začalo přemýšlet o jiných metodách, které by byly co nejméně osobní. Vedení si vzpomnělo na pokusy s jedovatým oxidem uhelnatým. Již v roce 1940 se na těžce postižených Němcích testovaly takzvané plynové vozy, kamiony, do jejichž uzavřené nákladní části byly zavedeny výfukové plyny. Podobně se postupovalo od roku 1941 v koncentračním táboře Chełmno nad Nerem, kde později zemřou i české děti z Lidic.
Tato metoda však také narážela na problémy. Obvykle trvalo až 20 minut, než všichni na korbě zemřeli, a smrt nebyla tichá. Křik a bušení rozrušovalo řidiče vozu. Heydrich tedy svůj projev zakončí informací o novém způsobu, který se plánuje zavést. Podle svědků, jako byl Adolf Eichmann, se bouřlivě diskutovalo o zděných plynových komorách, vypadajících jako sprchy, kam by byl vháněn oxid uhelnatý. Diskutuje se i o nové metodě v testovací fázi, jedu na bázi kyanovodíku nazývaného cyklon B, a také o krematoriích, kam budou těla z plynových komor okamžitě přemisťována, aby po zločinu nezůstaly žádné stopy.
Po 90 minutách je schůzka u konce. Heydrich zdůrazňuje, že přítomní mají dát výslovný souhlas s plánem a že všechno bude mít na povel SS. Všichni souhlasí a na oslavu se podává koňak. Patnáct mužů se pak pokojně oblékne a důstojně odejde do chladného dne. Konečné řešení židovské otázky může začít.
