Článek
Skutečný, nefalšovaný akustický vjem vzniklý narážením lidských dlaní o sebe jen pro jeho excelenci Tomio Okamuru.
Pro běžného smrtelníka nebo nudného diplomata ze staré školy je potlesk na konci projevu asi tak překvapivý jako fakt, že po úterku následuje středa. V zatuchlých kruzích politické etikety se tomu říká zdvořilostní protokol. Delegáti zkrátka tleskají, protože se to sluší, protože se probrali z mikrospánku, nebo jednoduše proto, že řečník konečně opustil pultík a blíží se pauza na kávu. Významní státníci tyto zvuky berou jako samozřejmost a v tiskových zprávách se raději věnují nudným detailům, jako jsou mezinárodní smlouvy, obranné strategie nebo geopolitická stabilita.
Jenže to by nesměl na scénu nastoupit mistr moderního politického marketingu. Proč ztrácet čas složitým vysvětlováním obsahu, když lze domácímu publiku naservírovat čistý triumf?
Zahraniční delegace v Istanbulu pravděpodobně vůbec netušily, že svým mechanickým tleskáním neschvalují pouze diplomatickou etiketu, ale stávají se komparzem v epickém příběhu o hrdinství české delegace. Prezentovat povinnou mezinárodní rutinu jako osobní historický úspěch vyžaduje jistou dávku geniality – nebo alespoň solidní absenci sebereflexe. Zatímco zlí jazykové a političtí oponenti mluví o dětinském chvástání a nedůstojnosti vysokého ústavního činitele, marketéři jásají. Volič doma u obrazovky totiž nevidí unavené diplomaty plnící protokolární povinnost. Vidí českého Tomiu, před nímž padlo celé NATO na kolena a propuklo v neřízený aplaus.
Otázkou zůstává, kam až lze tuto strategii posunout. Dočkáme se příště vítězných statusů o tom, že předsedovi Sněmovny v Bruselu bezodkladně podali ruku, nebo že mu obsluha v palubním bufetu bez protestů vydala bagetu? V moderní politice totiž platí, že realita není to, co se skutečně stalo, ale to, co dokážete patřičně hlasitě oslavit na sociálních sítích. A v tom je náš pan předseda bezpochyby světovým šampionem.
Předčítání předem napsaného textu z papíru na mezinárodních summitech, jako byl ten aktuální v Turecku, delegáty ohromit nedokáže, protože odporuje základním principům moderní a vlivné diplomacie. Zatímco pro domácí politický marketing na sociálních sítích stačí samotný akt vystoupení, v profesionálním mezinárodním prostředí platí zcela jiná měřítka úspěchu.
Důvody, proč mechanické čtení cizího textu na delegáty NATO neudělá dojem, lze shrnout asi takto: Ztráta autenticity a osobního charismatu.
Absence očního kontaktu a čtení slovo od slova z papíru neumožňuje řečníkovi sledovat reakce v sále a navázat kontakt s publikem. Monotónní přednes a texty psané týmem poradců mívají často neosobní, úřednický nebo naopak příliš strojený tón, který bez přirozené improvizace působí chladně a nudně. Nedostatek přesvědčivosti a pokud diplomaté vycítí, že mluvčí pouze mechanicky reprodukuje cizí myšlenky, ztrácí pro ně projev jakoukoli politickou váhu.
Na aliančních fórech vystupují desítky delegátů s podobně připravenými projevy, což znamená, že čtený referát snadno zapadne v šedi ostatních příspěvků. Skutečný respekt si získávají politici, kteří dokážou na místě reagovat na aktuální debatu, argumentovat bez přípravy a obhájit své postoje v kuloárech.
Teze o omezování vojenské pomoci nebo zpochybňování obranných výdajů jdou přímo proti dlouhodobé strategické linii většiny členských zemí NATO. Delegace složené ze zkušených diplomatů vnímají takový projev jako čistě formální povinnost, kterou podle diplomatické etikety odmění pouze rutinním zdvořilostním potleskem, nikoli skutečným uznáním.
