Článek
Kmenů, které před staletími raději zvolilo život v utajených lesních pevnostech, než aby ohnulo hřbet před koloniálními dobyvateli. Objevte svět, spolu se mnou, posvátných lesů Kaya, kde čas plyne podle pradávných rituálů a kde ukradené duše předků po dlouhých letech v exilu konečně nacházejí cestu domů.
Pobřeží Keni, to nejsou jen nekonečné azurové dálavy a oslepující bělost písků Diani Beach. Jen pár kilometrů od šumu Indického oceánu, tam, kde se horký vzduch mísí s vlhkým dechem pralesa, dýchá historie národa Mijikenda. Jejich jméno, v překladu ze svahilštiny znamenající Devět měst, je ozvěnou devíti bratrských kmenů – Digo, Chonyi, Kambe, Duruma, Kauma, Ribe, Rabai, Jibana a Giriama – jejichž osudy jsou spleteny do jednoho nezdolného provazu.
Útěk do stínu lesu
Zatímco dějiny se často lesknou zlatem svahilských obchodních přístavů, antropolog Chapurukha M. Kusimba odkrývá jiný, dramatičtější příběh. Předky Mijikenda kdysi hřálo slunce v prosperujících pobřežních osadách. Zlom však přišel v 16. století s ocelí a ambicemi portugalských kolonizátorů.
Tváří v tvář zotročení zvolil tento lid hrdý, strategický ústup. Opustili nekryté břehy a zmizeli v nitru hustých, neprostupných lesů na pahorcích. Zde, v zeleném přítmí, vybudovali svá Kaya. Opevněná útočiště, která se stala tlukoucím srdcem jejich kultury i posledním valem odporu. Tehdejší cizinci pro ně měli hanlivý výraz Nyika – „lidé z buše“. Avšak to, co kolonisté vnímali jako barbarství, byla ve skutečnosti sofistikovaná civilizace, která se rozhodla pro neviditelnost, aby si zachovala duši.
