Článek
Česká republika stárne. Tento fakt slýcháme z úst demografů a politiků tak často, že už vůči němu začínáme být imunní. Za suchými statistikami se však skrývá tichá, ale o to hlubší lidská tragédie. Současný systém sociální péče totiž naráží na své limity a pro specifickou skupinu občanů se stává doslova nepřátelským prostředím.
Nejzranitelnější jsou dnes ti, kteří zůstali sami: bezdětní lidé, lidé bez rodinného zázemí nebo ti, kteří přežili svého partnera. Přestože tito lidé celý život poctivě pracovali, platili daně a odváděli sociální pojištění, v momentě ztráty soběstačnosti zjišťují krutou pravdu: státní sociální síť má příliš velká oka a oni skrze něj propadají na samotné dno.
Jak vzniká past samotářů
Dnešní model sociální péče v Česku stojí na jednom zásadním, byť často nevyřčeném předpokladu: rodina pomůže. Neformální pečující – tedy nejčastěji děti, partneři či jiní příbuzní – dnes v České republice pokrývají obrovský objem péče. Jsou to oni, kdo nakupuje, doprovází k lékaři, pomáhá s hygienou nebo doplácí na soukromé služby.
Co se ale stane, když tuto záchrannou síť nemáte? Dostáváte se do spirály, ze které je téměř nemožné uniknout.
Ekonomická propast jednočlenných domácností
Sazby za pobyt a stravu v domovech pro seniory se dnes běžně pohybují na hranici 15 000 až 18 000 Kč měsíčně. Průměrný osamělý důchodce, který žije v nájemním bytě, spotřebuje drtivou většinu svého důchodu jen na zaplacení tržního nájemného a energií. Neušetří vůbec nic. Pokud se jeho zdravotní stav zhorší a on nemá příbuzné, kteří by mu finančně pomohli nebo doplatili rozdíl v nákladech, oficiální soukromá zařízení se pro něj stávají finančně absolutně nedostupná.
