Článek
Lima, hlavní město Peru, svědčí o oživení jedné z nejkontroverznějších postav své historie – Francisca Pizarra. Socha tohoto španělského dobyvatele je v rámci oslav 490. výročí založení města opětovně umístěna poblíž hlavního náměstí, odkud byla před dvaceti lety odstraněna. Rozhodnutí však rozděluje národ. Peruánci, kteří už dlouho bojují s dědictvím koloniální minulosti, znovu hlasitě vyjadřují svůj nesouhlas.
Na jedné straně máme starostu Limy, Rafaela Lópeze Aliagu, a prezidentku madridského regionu Isabel Díaz Ayuso, kteří při slavnostním odhalení sochy poukazují na význam jejího návratu. „Pizarrova socha připomíná nejen zrození Limy, ale také epochální setkání, které navždy změnilo náš svět,“ říká Díaz Ayuso. Podle jejich slov jde o uznání historie města.
Ale jak oslavovat postavu, která je v očích mnoha spojena s násilím, podrobením a zničením domorodých kultur? Skupina demonstrantů, ozbrojená tradičními andskými nástroji vyrobenými z lastur, provází ceremonii zvuky odporu. „Ven s Pizarrem! Genocida!“ zní volání mezi řečníky. Jeden z nejsilnějších kritických hlasů, bývalý prezidentský kandidát Yonhy Lescano, trefně publikoval na sociálních sítích: „Peruánci to nechtějí. Obdivujeme Tupaca Amaru, Micaelu Bastidas a další hrdiny. Už dávno jsme přestali být kolonií.“
Francisco Pizarro, muž, který v 16. století přivedl dobyvatelské španělské vojsko do Peru, se stal symbolem útlaku a poničení civilizace Inků. Jeho zajetí a poprava císaře Atahualpy v roce 1533, společně s vypleněním Cusca, bývalého mocenského centra Inků, jsou dodnes synonymem ztráty a kolonialismu.
Rozhodnutí obnovit sochu ve městě, které je místem každodenního života tisíců Peruánců, znovu otevírá hluboké rány. Pro mnohé je tento akt gestem neúcty ke kultuře, která byla kolonizací téměř vymazána. Místní analytička Rosa Quintana situaci komentuje slovy: „V historii měst a národů existují památky, které mají připomínat vítězství i oběti. Ale není úkolem moderních společností léčit rány, ne je znovu otevírat?“
Vztyčení sochy Pizarra jako hrdiny je pro část národa problém, který odráží hlubší otázky. Kdo a co je hodno oslav? Na čí historii budujeme naše moderní identity? Obnova této sochy symbolizuje pro některé pokus rehabilitovat obraz koloniální nadvlády, zatímco pro jiné jen potvrzení, že hluboké nerovnosti a kolonialistické stereotypy stále přetrvávají.
Peruánci se ovšem nekloní. „Tupac Amaru, Micaela Bastidas a další domorodí lídři jsou ti, na které bychom měli být hrdí. Jsou našimi skutečnými symboly boje za svobodu,“ říká aktivistka Victoria Huamán. Historické památky mají svou hodnotu, ale jen pokud vyprávějí pravdu – a pravda o Pizarrovi je temná a krutá.
A tak zatímco Limu znovu střeží bronzová postava na koni, země zůstává rozdělena. Peruánci si kladou otázku: má být tento „historický moment“ připomínkou minulosti, kterou chceme ctít, nebo traumatem, které je třeba konečně překonat?
