Článek
Autor, říkejme mu třeba Bob, měl zvláštní schopnost chrlit jednu knihu za druhou a uchvacovat čtenáře svými nápaditými příběhy a vtipnou prózou. Byl jako stroj na psaní, stále přicházel s novými nápady a nikdy neměl spisovatelský blok.
Naproti tomu editorka, říkejme jí třeba Emily, byla pravým opakem. Měla talent na odhalování gramatických chyb a pilování vět, ale když přišlo na generování vlastního tvůrčího obsahu, byla neplodná jako poušť. Seděla u stolu, zírala na prázdnou stránku a doufala, že ji inspirace zasáhne jako blesk. Ale bohužel se to nikdy nestalo.
Bob a Emily pracovali pro středně velké nakladatelství, pro naší povídku mu třeba říkejme Médium, kde měli za úkol přivádět na svět ty nejlepší knihy. Bob předkládal Emily jeden rukopis za druhým a ta každý z nich pečlivě upravovala a dbala na to, aby každá věta byla dokonalá. Ale zatímco Bobovy knihy se prodávaly jako horké housky, Emily si nemohla pomoct a pocítila smrtelný záchvěv obrovské závisti.
Jednoho dne, když Emily upravovala další Bobovo mistrovské dílo, narazila na serveru Médium na článek o neustálém odmítání. Autor článku, Robert D. Smith, tvrdil, že neustálé odmítání může mít na život člověka pozitivní účinky. Může ho to učinit nebojácným a přimět ho k tomu, aby více riskoval. Emily to nemohlo nezaujmout.
Přečetla si o Kiki Schirrové, která si dala za cíl nechat se v roce 2018 stokrát odmítnout. Emily to nejprve znělo bláznivě, ale pak si uvědomila, že i mírné odmítnutí může být bolestivé. Přemýšlela, jestli by tento nápad mohla využít k tomu, aby překonala svůj strach ze psaní a začala riskovat (konečně!) vlastní tvorbu.
Emily také zjistila, že změna jejího postoje k odmítnutí by mohla zvýšit její šance na úspěch. Přemýšlela o tom, že odmítnutí vždy vnímala jako neúspěch, ale možná je to jen odrazový můstek k něčemu lepšímu. Inspirovala se hrou Jasona Comelyho na hledání odmítnutí a rozhodla se, že si z psaní a posílání vlastních povídek do literárních časopisů udělá osobní výzvu.
Když se Emily ponořila hlouběji do svého výzkumu, narazila na článek o tzv. nikových literárních časopisech a o tom, jak vymírají. Ukázalo se, že nezávislé časopisy získávaly v literárním světě větší uznání, protože byly ochotnější riskovat u úzce specializovaných žánrů, jako je kupříkladu horor. Toto zjištění dalo Emily naději, že pro její příběhy možná přece jen existuje místo.
Vyzbrojena nově nabytými znalostmi a nově nabytým pocitem odvahy Emily jednoho dne oslovila Boba a svěřila se mu se svým plánem. Řekla mu o své touze psát a posílat vlastní povídky a o tom, že věří, že hledání odmítnutí může být ve skutečnosti prospěšné. Bob, jako přítel, který ji podporuje, Emily povzbudil, aby do toho šla.
A tak se plodný autor a kdysi neplodná editorka společně vydali na nové cesty autorského psaní. Bob pokračoval v psaní svých bestsellerů a zároveň fandil Emily, která si šla za svým spisovatelským snem. Oba se naučili, že riskovat a přijímat odmítnutí může vést k nečekanému úspěchu a osobnímu růstu.
Nakonec Bob a Emily dokázali, že být plodným autorem a neplodným editorem se nemusí vylučovat. Ukázali, že se jim může dařit v jejich rolích a zároveň se navzájem podporovat v jejich tvůrčím úsilí. A jak se říká, zbytek je historie… nebo bych měl říct literární magie?
