Článek
Průzkum institutu CBOS ukazuje, že 52 % Poláků již odmítá další přijímání ukrajinských uprchlíků. Spor o ‚banderovskou‘ minulost a odvetné kroky polské politické scény vyvrcholily mrazivým diplomatickým chladem.
Dezinformační kampaně úspěšně přiživují napětí v ulicích, což vede k nárůstu incidentů a otevřenému násilí. Vládní garnitury včas nepochopily, že pasivní vděčnost uprchlíků vystřídala sebevědomá konkurence.
Líbánky skončily. Kdo nese vinu za toxickou atmosféru na polsko-ukrajinské hranici?
Vzpomínáte si na první týdny po ruské invazi v roce 2022? Polská nádraží plná lidí s otevřeným srdcem, obývací pokoje proměněné v azyl pro ty, kteří utíkali před pumami, a vlna solidarity, jakou Evropa desítky let neviděla. Ale to nevydrželo.
Podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění, který provedla největší polská instituce CBOS, nyní 52 % Poláků odmítá přijímání ukrajinských uprchlíků do své země. Kyjev ztrácí pevnou půdu pod nohama a část pravicové scény stále hlasitěji tvrdí, že masivní dodávky zbraní nebezpečně oslabily obranyschopnost samotného Polska.
Stíny minulosti
Geopolitika se málokdy obejde bez dějinného břemene. Politika paměti udeřila s plnou sílou ve chvíli, kdy Volodymyr Zelenskyj pojmenoval vojenskou jednotku po Ukrajinské povstalecké armádě (UPA) – téže organizaci, jejíž odnož má v roce 1943 na svědomí masakr zhruba 100 000 Poláků.
Polsko a Ukrajina v Evropě
Varšava nehodlala ustoupit. Prezident Karol Nawrockij kontroval a Zelenskému demonstrativně odebral Řád bílého orla – nejvyšší polské vyznamenání pro cizince. Následná vlnová reakce v podobě vracení dalších medailí vzájemné vztahy prakticky zmrazila.
Napětí v ulicích
Tohle všechno je hřiště přesně podle pravidel ruské hybridní války. Sociální sítě v Polsku zaplavily dezinformace o takzvaných ukrajinských „královnách dávek“, které údajně vysávají sociální systém na úkor místních.
Výsledky? Bohužel hmatatelné a nebezpečné. Stačí zmínit brutální incident z 26. července, kdy byl v polské Vratislavi před obchodem napaden mladý ukrajinský pár davem křičícím: „Jděte do války!“ Zprávy o verbálních i fyzických potyčkách se staly každodenní rubrikou polských médií.
Skutečný problém je odmítnutí reality
Osobní spory politiků a ruský vliv jsou jen špičkou ledovce. Hlubší příčina zhoršujících se vztahů tkví v něčem zcela jiném: obě země totálně selhaly v dlouhodobém pochopení svých pozic.
Polsko si odmítlo připustit, že Ukrajinci nejsou jen permanentně bezmocnými oběťmi. Jsou to lidé z masa a kostí se svobodnou vůlí. Jakmile to bylo možné, uprchlíci opustili hostitelské obývací pokoje, začali kupovat a pronajímat byty, zakládat prosperující firmy a vstupovat do přímé ekonomické konkurence s místními.
Přestali se chovat jako pasivní, věčně vděční příjemci charity. Pro Polsko, které od poválečných let zůstávalo etnicky takřka homogenní společností, se tato dynamická změna ukázala jako extrémně těžko stravitelná. Soucit přestal fungovat jako univerzální měna vzájemných vztahů.
Na druhou stranu – Ukrajina je sebevědomý stát s obří ekonomikou a vlastními zájmy. Z někdejšího prosebníka západní pomoci se mezitím vyvinul globální exportér vojenských technologií. Kyjev dnes mluví s Washingtonem přímo, žádného zprostředkovatele ve Varšavě nepotřebuje a Zelenskyj si hraje vlastní ligu.
Obě vlády věděly, že prvotní euforie jednoho dne vyprchá. Místo připravené strategie však nechaly v prostoru vzniknout vakuum, které dokonale vyplnily ruské lži.
Živila mýtus o tom, že Polsku je předurčeno hrát věčnou roli spasitele a mentora, nepřipravila vlastní občany na integraci cizinců a dál udržovala iluzi, že o evropských dveřích pro Ukrajinu rozhoduje primárně Varšava. Výsledek? Místo spolupráce nastupuje opovržení. A to je luxus, který si v této situaci ani jedna strana nemůže dovolit.
