Článek
16. srpna roku 1896 na břehu zapomenutého potoka v kanadské divočině. Vzduch voní jehličím, vlhkou zemí a čerstvě uloveným lososem. Čtyři postavy – Američan George Carmack, jeho domorodá žena Kate a její bratranci Skookum Jim a Dawson Charlie – si čistí ruce od říčního bahna. A pak se to stane.
Skookum Jim se shýbá k třpytivé usazenině mezi kořeny stromů. Na dně pánve se neleskne obyčejný kočičí bronz. Jsou to těžké, zářivé šupiny ryzího zlata. V tu jedinou vteřinu se roztáčí soukolí jednoho z nejšílenějších příběhů, jaké kdy lidská chamtivost a touha po svobodě napsaly. Z neznámého potoka se stává legendární Bonanza Creek a svět se brzy zblázní.
Pětiminutová koupel v mrazu a šílenství v očích
Zpráva o zlatě leží pod příkrovem arktické zimy téměř rok. Až v červenci 1897 dorážejí do San Francisca a Seattlu dva parníky. Koupou se v ranní mlze, ale když spustí můstky, davu na břehu se tají dech. Zlomení, vousatí muži vynášejí z podpalubí kufry, pytle od mouky a kožené brašny. Všechno je narvané geologickým pokladem. Tedy přesněji: tunami zlata.
Blesková zpráva zaplaví ulice jako tlaková vlna. Lékaři opouštějí ordinace, učitelé hodí křídu do kouta, starosta Seattlu rezignuje přímo z paluby lodi a kupuje si lístek na sever. Přes 100 000 lidí opouští bezpečí domovů a vrhá se do neznáma.
Vidíte ty tisíce těl? Právě teď stoupají po takzvaných „Zlatých schodech“ v průsmyku Chilkoot Pass. Dva tisíce schodů vysekaných do čistého ledu. Každý muž má na zádech padesát kilo. Až nahoře náklad složí, otočí se a jde dolů. A znovu. A znovu. Kanadská policie totiž nikoho do země nepustí bez tuny zásob. Musíte mít jídlo na rok, jinak zemřete hladem.
Horníci a baličové dělníci stoupající na Chilkootský průsmyk v září 1898 během zlaté horečky na Klondike
Sněhová bouře bičuje tváře, mráz dosahuje minus padesáti stupňů a lidské řetězy se pohybují krok za krokem jako gigantický, znechucený had. Kdo z řady vypadne, ten ztrácí místo a padá do hlubokého sněhu. Nahoře štěkají psi, dole pláčou muži, kteří přece jen přecenili své síly.
Severozápadní jízdní policie na hranicích přísně kontrolovala, zda má každý zlatokop dostatek zásob na přežití bez okolní pomoci. Celková váha povinného vybavení činila přibližně 1 tunu.
Ti, kteří přežijí vražedný pochod přes hory, se ocitají u jezera Bennett. Kácejí stromy, stloukají chatrné vory a po jarním obchvatu ledu vyrážejí na osm set kilometrů dlouhou plavbu dravou řekou Yukon.
Na soutoku řek Yukon a Klondike z ničeho nic vyrůstá ze zablácené bažiny Dawson City. Včera tu stály tři stany, dnes tu žije čtyřicet tisíc lidí. Je to největší město na severozápadě kontinentu, postavené z plátna, syrového dřeva a nesplněných snů.
Procházíte po dřevěném chodníku Dawsonu a pod nohama vám mlaská bahno. Smrdí to tu kořalkou, nevětraným oblečením… Zdejší ceny nedávají žádný smysl.
Jediné slepičí vejce stojí celý dolar – částku, za kterou si v té době v New Yorku koupíte poctivý oběd pro celou rodinu. Pětiminutová koupel v teplé vodě? Dolar a půl. Lahev šampaňského v salonu? Tisíc dolarů v dnešních penězích.
Zatímco zoufalí prospektoři kopou v noci jámy do věčně zmrzlé půdy a zakládají v nich ohně, aby hlína vůbec povolila, chytří obchodníci bohatnou bez jediného šlehnutí pánví. Chlapík jménem Joseph Ladue kupuje močál u řeky za pár šupů a prodává miniaturní parcely za astronomické sumy. Majitel salonu vygeneruje za první noc tržbu třicet tisíc dolarů. Zlatokopové totiž neplatí mincemi, ale špetkami zlatého prachu, které sypou na misky vah na baru.
Yukon hotel v Dawson City postavený v období zlaté horečky
Tragické vystřízlivění
A jaký je konec téhle podivné dráhy za štěstím? Podmanivě krutý. Drtivá většina z těch tisíců lidí, kteří obětovali úspory, zdraví i rozum, přichází příliš pozdě. Všechny bohaté výdělky na Bonanza Creek i Eldorado Creek si rozebrala hrstka prvních objevitelů už v roce 1896. Pro nově příchozí nezbylo nic než tvrdá dřina, dluhy a omrzliny.
