Článek
V politice se tomu říká omluva, ve skutečnosti je to ale jen zbraň, která dál prohlubuje příkopy v naší společnosti.
V politice je omluva vzácným, a proto vysoce ceněným zbožím. Je to moment, kdy se politik na vteřinu zastaví, odloží svou neprůstřelnou masku a přizná: „Tady jsem přestřelil.“ Když však Filip Turek v souvislosti se svými výroky o parazitech a deratizaci úředníků přišel s tím, co mnozí označují za omluvu, nestalo se ani jedno. Místo pokory jsme dostali lekci z politického marketingu, která nám ukázala, jak vypadá omluva, která omluvou vlastně ani není.
Když se někdo omluví slovy: „Omlouvám se, pokud se to někoho dotklo,“ neomlouvá své chování – své výroky. Omlouvá pocity těch druhých. V tu chvíli se celá tíha odpovědnosti přenáší z ramen řečníka na bedra uražených. Jako by problémem nebylo to, že někdo použil dehumanizující slovník na úrovni totalitních režimů, ale to, že jsou úředníci asi jen příliš citliví.
Anketa
Tato formulace je učebnicovým příkladem tzv. podmíněné omluvy. Je to omluva, která má zadní vrátka. Pokud se ale nikdo necítí dotčen, podle této logiky jsem vlastně nic špatného neřekl. Jenže v demokratické debatě není podstatné, kdo se cítí dotčen, ale to, jakou úroveň kultury si jako společnost dovolíme tolerovat.
Když omluva slouží jako útok
Skutečně mistrovským kouskem, ovšem v negativním smyslu, je snaha okamžitě po omluvě zaútočit na někoho dalšího. Turek ve své reakci rychle identifikoval nového „parazita“: aktivisty.
Tento postup je v komunikaci známý jako přesouvání viny. Je to elegantní způsob, jak jedním tahem vyřešit dva problémy. Jen uklidnit mediální bouři kolem státní správy a zároveň si upevnit pozici u svého radikálnějšího voličstva. Politik tím vzkazuje: „Ano, úředníci jsou v pohodě, ale ti aktivisté… to jsou ti praví parazité, které budeme deratizovat.“
Tímto gestem však celá „omluva“ ztrácí jakoukoli morální váhu. Omluva, která je prosycena další nenávistí, není aktem usmíření. Je to akt pokračujícího boje, pouze vedený jinými prostředky.
Proč na tom záleží?
Můžeme mávnout rukou a říct, že to je jen politika. Že slova jako „deratizace“ jsou jen ostřejší metaforou. Jenže jazyk není neutrální. Jazyk formuje realitu. Pokud si zvykneme na to, že politici běžně označují skupiny obyvatel za „škodnou“ nebo „parazity“, nebezpečně posouváme hranici toho, co je v naší zemi přípustné.
Skutečná omluva vyžaduje odvahu. Vyžaduje schopnost říct: „Použil jsem slova, která do civilizované diskuse nepatří. Byla to chyba, za kterou nesu plnou odpovědnost.“ Nic víc, nic míň. Bez „ale“, bez hledání nových terčů, bez alibismu.
Filip Turek svou omluvou nechtěl narovnat vztahy nebo ukázat sebereflexi. Chtěl pouze uklidit mediální prostor a odvrátit hrozící střet s Andrejem Babišem. A to je možná ten největší problém. V době, kdy společnost potřebuje hlasy, které příkopy zasypávají, se nám opět dostává takových, které je jen dále prohlubují.
Příště, až uslyšíte politika, který se omlouvá „pokud se to někoho dotklo“, zpozorněte. Pravděpodobně se právě nedívá do zrcadla, ale na průzkumy veřejného mínění. A to je moment, kdy bychom měli jako občané zbystřit.
Past na koaliční partnery
Zatímco Filip Turek svou rétorikou „parazitů a deratizace“ úspěšně mobilizuje své radikální voliče, jeho koaliční partneři se ocitli v pasti. Každý jejich mlčenlivý souhlas, každé „tiché distancování se“ a každá omluva typu „není to náš názor, ale vládní stabilita je přednější“, postupně erozi politické kultury v Česku jen urychluje.
