Článek
První dlažební kostka byla hozena.
Je to věta, která by v demokratické zemi měla vyvolat především znepokojení. Ne uspokojení. Ne triumfální pocit, že se konečně ukázalo, kdo má pravdu. A už vůbec ne chuť přiložit pod kotel další dávku politického hněvu.
Dlažební kostka totiž není argument. Není programem politické změny. Není důkazem odvahy ani měřítkem občanské statečnosti. Je symbolem okamžiku, kdy se veřejný prostor přestává stávat místem střetu názorů a začíná se měnit v prostor fyzického konfliktu. Jenže skutečně odpovědná otázka nezní pouze, kdo kostku hodil.
Zní také: Co se v zemi děje, když část společnosti začíná mít pocit, že její hlas není slyšet? A jakou odpovědnost za atmosféru v zemi nese ten, kdo stojí v čele vlády?
Předsedo vlády Andreji Babiši, právě na to byste měl odpovědět.
Ne sloganem. Ne tiskovou konferencí. Ne dalším politickým přirovnáním, které na chvíli ovládne titulky. Ale odpovědí, která bude hodna funkce, již zastáváte.
Když se spor o poplatky mění ve spor o důvěru
Na první pohled se vede spor o peníze. O koncesionářské poplatky. O způsob financování České televize a Českého rozhlasu. O to, zda mají být veřejnoprávní média financována dosavadním způsobem, nebo přímo ze státního rozpočtu.
To je legitimní politická debata. Žádný způsob financování není nedotknutelný a žádná instituce nemůže být vyňata z veřejné kontroly. Vláda má právo předkládat změny a parlament má právo o nich rozhodovat. Jenže právě zde začíná rozdíl mezi pouhou politickou mocí a politickou odpovědností.
Veřejnoprávní média nejsou obyčejnou položkou v účetnictví státu. Jejich smyslem je sloužit veřejnosti, nikoli momentální vládní většině. Mají poskytovat informace, kontrolovat moc, dávat prostor různým názorům a umožňovat občanům, aby si vytvářeli vlastní úsudek.
Proto není rozhodující pouze to, odkud peníze přijdou. Rozhodující je také to, jak jsou nastaveny záruky, že jejich přidělování nebude sloužit jako prostředek politického nátlaku.
Přímé financování ze státního rozpočtu nemusí automaticky znamenat ztrátu nezávislosti. Ale pokud se mění systém, který má nezávislost chránit, musí vláda počítat s tím, že veřejnost bude požadovat přesvědčivé odpovědi.
Ne nálepky. Ne zesměšňování obav. Ne tvrzení, že kdo protestuje, nerozumí podstatě věci. A především ne očekávání, že občané mají mlčet, protože parlamentní většina už má jasno. V demokracii není nesouhlas poruchou systému. Je jedním z důvodů, proč tento systém existuje.
Přirovnání ke Kapitolu není odpověď
Když Andrej Babiš přirovná protest před Poslaneckou sněmovnou k útoku na americký Kapitol, nevyslovuje jen expresivní komentář. Nabízí veřejnosti určitý rámec, v němž má událost chápat. A právě proto je třeba s takovým přirovnáním zacházet mimořádně opatrně.
Útok na Kapitol 6. ledna 2021 byl násilným narušením zasedání amerického Kongresu při potvrzování výsledků prezidentských voleb. Jestliže chce někdo tuto událost použít jako měřítko pro dění v Praze, musí pro takové srovnání předložit odpovídající fakta. Nestačí, že je někde dav. Nestačí rozhořčení. Nestačí ani jednotlivý násilný incident.
Je nutné rozlišovat mezi demonstrací, při níž dojde k porušení zákona, a organizovaným útokem, jehož cílem je násilně narušit ústavní proces. To nejsou totožné situace.
Podle zveřejněných informací se před Sněmovnou odehrál protest, došlo k incidentům a jedna z účastnic potvrdila, že hodila dlažební kostku směrem k budově. Policie současně prověřuje okolnosti události i postup svých příslušníků. Všechny okolnosti údajného pokusu o proniknutí do budovy však nelze považovat za definitivně objasněné jen na základě politických prohlášení nebo dílčích videozáznamů.
Právě proto by měl předseda vlády volit slova, která pomáhají situaci vysvětlit, nikoli ji předčasně uzavírat. Pokud se politická událost označí mimořádně silným přirovnáním, veřejnost má právo očekávat mimořádně přesvědčivé důkazy. Jinak hrozí, že se z popisu reality stane nástroj politického boje. A to je nebezpečné bez ohledu na to, kdo jej používá.
Dlažební kostka není omluvitelná. Ale ani politická odpovědnost nezmizí
Je třeba říci naprosto jasně: házení předmětů na budovu parlamentu není legitimním způsobem politického protestu. Násilí nelze omlouvat tím, že člověk nesouhlasí s vládou, bojí se o budoucnost médií nebo má pocit, že jeho hlas nikdo neposlouchá. Demokracie není právo dělat cokoli ve jménu správné věci.
Kdo překročí zákon, musí nést odpovědnost za své jednání. Stejně tak policie musí mít možnost zajistit bezpečnost parlamentu, chránit osoby uvnitř budovy a zasáhnout proti skutečnému ohrožení. Jenže z toho nevyplývá, že tím celá věc končí.
Pokud policie prověřuje svůj vlastní zásah, musí být její postup důkladný a závěry přesvědčivé. Musí se zjistit, co se skutečně stalo, jaké nebezpečí hrozilo, jaké prostředky byly použity a zda byly přiměřené okolnostem.
Ani policista není nad zákonem. Ani demonstrant není automaticky viníkem všeho, co se na místě odehrálo. A ani politik nemá právo nahradit vyšetřování vlastním výkladem událostí. Právě v tom se pozná demokratický stát: ne podle toho, jak rozhodně dokáže zasáhnout, ale podle toho, zda dokáže svou moc také kontrolovat.
A nyní přichází otázka, kterou by si měla položit především vláda. Je jejím cílem uklidnit situaci, vysvětlit své kroky a obnovovat důvěru? Nebo bude každý protest především příležitostí k dalšímu politickému střetu?
Rozdíl mezi těmito přístupy může být pro budoucnost země podstatnější než samotný incident před Sněmovnou.
Pane premiére, stát není vaše firma
Andrej Babiš je podnikatel, který „vybudoval“ svou veřejnou identitu mimo jiné na představě efektivity, řízení a schopnosti prosazovat rozhodnutí. Stát však není firma. Občané nejsou zaměstnanci. Parlament není představenstvo a kritická média nejsou oddělením, které lze reorganizovat pokaždé, když vedení není spokojeno s jeho výsledky.
Ve firmě může mít vlastník rozhodující slovo. V demokracii musí mít rozhodující slovo zákon, ústavní pravidla a instituce, které moc vzájemně omezují.
Vláda může mít parlamentní většinu. Může prosazovat svůj program. Může argumentovat, že její řešení je levnější, účinnější nebo spravedlivější. Nemůže však očekávat, že samotná existence většiny zbavuje její rozhodnutí potřeby veřejného vysvětlení. Parlamentní většina je oprávněním vládnout. Není oprávněním ignorovat obavy občanů.
A právě v otázce veřejnoprávních médií je tato zásada mimořádně důležitá. Nezávislá žurnalistika má smysl právě tehdy, když se ptá i těch, kteří mají moc. Pokud se moc začne na kritické otázky dívat jako na nepřátelský akt, přestává rozumět vlastnímu postavení v demokratickém systému.
Premiér nemusí souhlasit s každou otázkou novináře. Nemusí přijímat každý argument demonstranta. Nemusí ustupovat každému požadavku opozice. Musí ale respektovat jejich právo existovat. A měl by chápat, že důvěra se nedá nařídit většinovým hlasováním.
Co když už lidé nevěří, že je někdo poslouchá?
Demonstrace často začínají jedním konkrétním požadavkem. Pak se ale může stát, že se pod něj postupně začnou skládat další frustrace. Obavy o veřejnoprávní média se mohou propojit s obavami o právní stát. Nesouhlas s jedním zákonem se může spojit s nespokojeností se stylem vládnutí. Jednorázový protest se může stát místem, kde se setkají lidé, kteří spolu jinak nemají mnoho společného.
To není automatický vývoj. A rozhodně to neznamená, že demonstranti zastupují většinu české společnosti. Je to však možnost, kterou by žádná odpovědná vláda neměla podceňovat.
Velká občanská nespokojenost totiž nemusí vzniknout kvůli jediné reformě. Může vznikat postupně, když se lidé začnou domnívat, že jejich námitky nemají žádný význam, že rozhodnutí jsou předem hotová a že veřejná debata slouží jen jako kulisa. Právě tehdy se z věcného sporu stává spor o důvěru.
A důvěra je kapitál, který nelze získat silou. Nedá se vynutit policejním kordonem ani přehlušit politickým prohlášením. Vláda ji získává tím, že vysvětluje, naslouchá, připouští legitimní pochybnosti a dodržuje pravidla i tehdy, když je to nepohodlné.
Pokud místo toho přichází pouze další střet, může se propast mezi vládou a částí veřejnosti prohlubovat. Ne proto, že by každý protestující měl automaticky pravdu. Ale proto, že lidé potřebují věřit, že jejich hlas má v demokratické zemi smysl.
Kam až to chcete dohnat, pane premiére?
Tato otázka není výzvou k násilí. Není hrozbou. Není ani tvrzením, že za každý jednotlivý čin demonstranta osobně odpovídá předseda vlády. Je to otázka politické odpovědnosti.
Kam až může zajít konflikt, pokud se každá strana bude snažit především porazit tu druhou? Co se stane, když vláda začne občanský nesouhlas vnímat hlavně jako překážku a demonstranti začnou vnímat každé vládní rozhodnutí jako důkaz, že už nemá cenu jednat jinak než prostřednictvím stále ostřejšího protestu?
Nikdo nemůže poctivě tvrdit, že vývoj musí skončit eskalací. Stejně tak ale nikdo nemůže zaručit, že se napětí samo uklidní. Právě proto záleží na každém dalším kroku.
Vláda může konflikt zmírnit tím, že otevřeně vysvětlí změny financování médií, zveřejní přesvědčivé záruky jejich nezávislosti a umožní věcnou diskusi o konkrétních dopadech návrhu. Může trvat na dodržování zákona a současně odmítnout paušální démonizaci protestujících. Může respektovat výsledky policejního prověřování, aniž by předem rozhodovala o vině či nevině jednotlivých účastníků.
To není slabost. To je odpovědnost člověka, který má v rukou výkonnou moc. A stejnou odpovědnost mají i organizátoři protestů, opoziční politici a samotní demonstranti. Nikdo nemá právo proměnit politický nesouhlas v násilí. Nikdo nemá právo považovat vlastní přesvědčení za omluvu pro překračování zákona.
Demokracie totiž nestojí na tom, že jedna strana umlčí druhou. Stojí na tom, že ani jedna strana nezíská právo zničit pravidla, která umožňují jejich společné soužití.
Poslední varování před tím, než se z politiky stane jen boj
První dlažební kostka byla hozena. Její let ale není celý příběh. Celý příběh se bude psát podle toho, co přijde dál.
Podle toho, zda policie nestranně objasní okolnosti incidentu. Zda politici přestanou nahrazovat fakta emotivními nálepkami. Zda vláda přesvědčivě doloží, že její plánované změny neohrozí nezávislost veřejnoprávních médií. A zda se občané budou moci účastnit protestů bez obav z násilí, aniž by sami násilí používali.
Pane premiére, máte právo prosazovat svůj program. Máte právo hájit své rozhodnutí. Máte právo nesouhlasit s demonstranty. Nemáte však právo očekávat, že vám za to občané přestanou klást nepříjemné otázky. A právě jednu takovou otázku je třeba položit znovu:
Kam až to chcete dohnat, předsedo vlády Andreji Babiši?
Chcete zemi, v níž se o sporných rozhodnutích vede tvrdá, ale věcná debata? Nebo zemi, v níž se každý konflikt mění v další zápas o to, kdo koho přemůže, zesměšní či porazí? Chcete veřejnost přesvědčit, že vaše změny jsou správné? Pak jí předložte argumenty a záruky, které obstojí i před vašimi kritiky.
Chcete chránit pořádek před Sněmovnou? Pak trvejte na zákonném a přiměřeném postupu vůči všem. Chcete, aby lidé respektovali demokratická rozhodnutí? Pak respektujte také jejich právo tato rozhodnutí kritizovat.
To jsou požadavky, které by měly platit pro každého premiéra, bez ohledu na jeho jméno, stranu či počet poslanců, kteří za ním stojí. Dlažební kostka může rozbít sklo. Může poškodit budovu. Může se stát důkazem konkrétního protiprávního jednání. Nemůže však sama vysvětlit, proč se společnost ocitla v tak vyhroceném sporu.
A už vůbec nemůže rozhodnout, kdo má v politické debatě pravdu. To mohou pouze fakta, argumenty a pravidla, která platí pro všechny.
Demokracie se totiž nepozná podle toho, zda před parlamentem někdo hodí kámen. Pozná se podle toho, zda ti, kteří stojí uvnitř, pochopí, že jejich moc má své hranice.
A také podle toho, zda ti, kteří stojí venku, dokážou svůj hněv proměnit v občanský hlas, nikoli v další kámen. Právě v tom spočívá rozdíl mezi zemí, která se dokáže pohádat a zůstat demokracií, a zemí, která se postupně odnaučí spolu mluvit.
A odpovědnost za to nesou všichni.
Včetně premiéra.
