Článek
V minulém díle jsme zjistili, jak Keňa dokáže člověka citově obnažit. Dnes opustíme komfort safari hotelů a vydáme se tam, kde to všechno začalo – do prachu severu, k Nefritovému moři.
Je místo na severu Keni, daleko od leštěných hotelových lobby, daleko od turistických autobusů s klimatizací, daleko od všeho, co byste spojovali s cestovním ruchem a organizovanými výlety, kde se krajina dávno vzdala jakéhokoliv pokusu o líbivost, jakékoliv snahy zalíbit se lidskému oku, jakékoliv ambice vypadat přívětivě nebo pohostinně v tradičním slova smyslu. Břehy jezera Turkana — největšího permanentního pouštního jezera na celé planetě a zároveň největšího alkalického jezera na světě — jsou holé jako oltář, jako obnažený nerv země, jako stůl prostřený pouze pro ty, kdo nepotřebují příbor.
Turkana, dříve nazývané Rudolfovo jezero
Kolem tohoto oltáře se shromáždily jen kameny, rozpálené a rozpraskané žárem, který tu panuje s nelítostnou samozřejmostí, vítr, který fouká přes rovinu bez jakékoliv překážky a přináší s sebou prach a teplo a zvláštní pískot, a sedm milionů let lidské paměti, protože tady, přesně tady, v této vypečené kůrce světa, v tomto místě, kde se teploty běžně šplhají nad padesát stupňů Celsia a kde se krajina podobá spíš povrchu Marsu než čemukoliv, co byste spojovali se životem, vykopali vědci kosti tak staré, že jim říkají naši předci, a nemyslí tím pradědečky, nemyslí tím praprapradědečky, nemyslí tím ani vzdálené příbuzné z doby kamenné, ale bytosti tak pradávné, tak nevýslovně archaické, že když držíte jejich fosilie v ruce, držíte v ruce samotný začátek příběhu lidstva, první kapitolu knihy, jejíž poslední stránku ještě nikdo nenapsal.
Právě zde, v oblasti známé jako Koobi Fora, na východním břehu jezera Turkana, objevil tým vedený legendárním paleoantropologem Richardem Leakeyem ostatky Homo habilis a Homo erectus, našich dávných předků, jejichž kosti ležely v této rozpálené zemi miliony let a čekaly, až je někdo najde, až je někdo vysvobodí z jejich kamenného hrobu a řekne světu: ‚Tady to začalo, tady jsme se narodili jako druh, tady naši nejstarší předkové poprvé vzpřímili záda, poprvé se rozhlédli po horizontu a poprvé pocítili něco, čemu bychom dnes říkali zvědavost.‘ A vy stojíte na tom samém břehu, na té samé půdě, pod tím samým neúprosným sluncem, a uvědomíte si, že vaše nohy stojí na místě, kde se kdysi narodilo lidstvo, a ta myšlenka je tak obrovská, tak zdrcující, tak nepojmenovatelná, že vám na okamžik dojdou slova a zbyde jen ticho a vítr a prach.
