Článek
Karibské slunce klidně zapadá nad nekonečnými vlnami, ale v srdci Velkých Antil zanechávají stíny dobyvatelů nezvratnou temnotu. Taínové, mírumilovní a laskaví obyvatelé těchto ostrovů, stojí tváří v tvář jedné z nejkrvavějších kapitol jejich historie.
Anacaona – Zlatý květ, který už nikdy nerozkvete
Na břehu Xaragua, kde se palmy kloní k azurovému moři, vládne Anacaona, mladá a odvážná žena. Její srdce bije pro svůj lid, její mysl hledá způsob, jak předejít tragédii, která se přibližuje jako plíživý had. Když připlouvají španělské galeony, Anacaona se rozhodne vyjednávat. Hledá v conquistadorech lidství, volá na ně melodií svého jazyka – „Přijďte v míru, a my vám dáme přátelství.“
Pocta královně, Anacaona na rytině z 19. století.
Ale Nicolas de Ovando neodpovídá laskavostí. V jeho očích je záblesk chamtivosti, v jeho srdci prázdnota. S úsměvem pod falešnou maskou přátelství pozve Anacaonu a její náčelníky na hostinu. Střechy slavnostních stolů se však brzy propadají pod plameny, a vykuřovaný kouř nese v dálku smrt a zoufalství. Ti, co přežijí, jsou zajati.
„Tys Anacaona, Zlatý květ,“ říká jí Ovando, ale jeho slova jsou jedovatá. „Vzdej se, podrob se nám, jinak budeš trpět.“ Anacaona však zůstává pevná, její hrdost nepokleká. Když Ovando požaduje, aby si ji podrobil i jinak, odmítá. Její hlas je pevný jako skalisko: „Mými společníky byly palmy, moje moc pramení z mého lidu. Nechám raději zemřít svoje tělo, než abych zradila svou duši.“
Následuje něco, co by ani ti největší vypravěči Taínů nikdy nedokázali pojmenovat bez slz. Anacaonu vojáci znásilňují. Z jejích očí však nepadne jediná slza – ta, kterou poutníci vidí na její tváři, není z bolesti, ale z nenávisti. Nakonec ji Ovandovi muži oběsí. Zlatý květ visí na provaze, ale její hrdost zůstává nezlomena. Země Xaragua ji stále slyší, objekty ze dřeva a kamene šeptají: „Anacaona, nikdy na tebe nezapomeneme.“
Hatuey – Oheň statečnosti
Na druhé straně Karibiku stojí náčelník Hatuey, válečník, který chápe skutečný hlad Španělů. „Chtějí zlato,“ varuje svůj lid. „Protože zlato je jejich bůh.“ Nařizuje, aby postavy z drahých kovů byly hozeny do řeky, aby ani kapka nezůstala dobyvatelům.
Je ale těžké prchnout před železnými meči a štěkotem psů. Hatuey nakonec ustupuje na Kubu, kde pokračuje v duchaplném boji. „Není už dost silných rukou, aby pozvedly zbraně,“ šeptají jeho lidé. Ale Hatuey se nevzdává. „Naše odvaha musí být větší než jejich zbraně,“ říká a volá své válečníky k poslední bitvě.
Soška zemí s miskou na drogy, 15. století.
Když ho zajmou, Španělé ho přivazují ke stromu. Oheň, který ho má pohltit, je odleskem brutality conquistadorů. „Přijmi křesťanského Boha, a budeš spasen,“ nabízí mu kněz, zatímco plameny tančí kolem jeho nohou. Hatuey s tichým hněvem odpovídá: „Jde-li ten váš Bůh do nebe, nemohu tam být. Nechci nikdy být tam, kde jsou lidé jako vy.“
Jeho tělo se mění v popel, ale jeho odvaha zůstává věčně živá ve svědectví těch, kteří ho znali. Každý strom, každá vlna na Kubě šeptá jméno Hatuey, i když ho dobyvatelé chtěli umlčet.
Odkaz naděje a poznání
Příběhy Anacoany a Hatueye nejsou jen tragické kapitoly minulosti. Jsou hořkosladkým připomenutím osudu Taínů – lidu, který hynul, ale jehož odvaha i duše přetrvává. Vědci dnes nacházejí jejich geny v krvi moderních Karibikánců, jejich slova v kubánském jazyce a jejich vyřezávané sošky stále nesou stopy jejich bohatého duchovního světa.
Když fouká vánkový vítr přes Karibik, přináší ozvěnu hlasů Taínů. „Nejste bez minulosti,“ říká. „Jsme tu stále. Slyšíte nás?“
