Článek
Ještě větší pozornost však sklízí fakt, že právě on – muž s doloženou historií vřelých výprav do Moskvy k lidem na sankčních seznamech – má potřebu kohokoliv poučovat o správném směřování státu.
Když se poslanec Radek Vondráček chopí klávesnice, aby české veřejnosti vysvětlil, jak má vypadat správná zahraniční politika, je to vždy moment, kdy se politologové chytají za hlavy a satirikové berou předčasnou dovolenou. Copak si lze konkurovat někomu, kdo s geniální lehkostí sobě vlastní dokáže přehlížet vlastní stopu v Kremlu?
Nejnovější sociálně-síťový výlev našeho oblíbeného „nestranného diplomata“ z Moravy cílil opět na Hrad. Prezident Petr Pavel si totiž na poradě velvyslanců dovolil připomenout starou diplomatickou pravdu: navenek existuje pouze jedna Česká republika a ministři ani poslanci by neměli vést své vlastní soukromé partyzánské výpravy proti jednotnému směřování státu.
Pan prezident se hned může vydat správným směrem a odmítnout dvě zahraniční politiky tím, že bude ctít a nepodkopávat zahraničněpolitické směřování vlády. Je to tak prosté, dr. Watsone! https://t.co/B5RZ7DNi7w
— Radek Vondráček (@vondraaczech) August 25, 2026
Tato zcela banální a pro západní demokracie naprosto přirozená teze ale Vondráčka rozpálila doběla. S vervou zkušeného glosátora (nebo možná pod vlivem silného dávkovače alkoholu) vzkázal prezidentovi, že by měl „ctít zahraničněpolitické směřování vlády“.
To je panečku gól do vlastní branky s příchutí ruského čaje! Poslanec, jehož největším kariérním zářezem v mezinárodní diplomacii byla soudružská návštěva Moskvy v roce 2018, kde si podával ruce s nejvyššími ruskými pohlaváry na sankčních seznamech EU a USA, bude někoho poučovat o tom, co je „správný směr“. Vondráčkova představa jednotné zahraniční politiky má zjevně jasné obrysy: hlavně se moc nelíbit v Bruselu a Washingtonu a občas zajet pro radu tam, kde se zrovna bombardují sousední státy.
Není divu, že uživatelé internetu tentokrát nešetřili ostrým vtipem ani ironií. Vzkazy typu „Děkujeme za hlášení z Kremlu“ či výzvy k abstinenci („Už byste měl přestat chlastat!“) přesně trefují hřebíček na hlavičku. Vondráček totiž dlouhodobě předvádí obdivuhodnou mentální akrobacii: s kamennou tváří popírá jakékoliv sympatie k Východu, ale jakmile jde o to hodit vidle do západního kurzu Česka, je hned v prvním laufu.
Když dnes Radek Vondráček mluví o podrývání státu, působí to asi tak důvěryhodně, jako když pyroman káže o bezpečnosti při práci s ohněm. Až zase příště vytáhne na X své moudro o tom, jak se má chovat „správný vlastenec“, mohl by rovnou přiložit mapu s vyznačenou trasou Moskva–Praha. Aspoň bychom hned věděli, odkud vítr vane.
A tak Radek Vondráček dál kormidluje svou loď v rozbouřených vodách české politiky, pevně přesvědčen, že kompas ukazuje správným směrem – i když šipka ukazuje vytrvale na východ. Zatímco s vážnou tváří rozdává lekce o státotvornosti, historie mu tiše dýchá na záda s útržky letenek do Moskvy a internet mu s neprostupnou ironií nastavuje nelítostné zrcadlo.
