Článek
Zatímco na březích velké sibiřské řeky se začínalo schylovat k nejbrutálnějšímu dramatu celé druhé světové války, o tisíce kilometrů dále na jižním obzoru se vztyčovala lidská pýcha - vlajka na samém střešním hřebenu kontinentu. Tyto dvě události tvoří mrazivý kontrast mezi megalomanskou iluzí a drtivou válečnou realitou.
Země zmlkla, ale vzduch ještě křičel. Každý nádech pálil v plicích jako roztavené železo, mísící se se zápachem spálené lidské kůže, prachu, zmrzlé krve a hnijících trosek. Stalingrad se proměnil v gigantický masový hrob pod širým nebem, kde už nezbývalo nic lidského. Jen holý, drásavý boj o další vteřinu života.
V zaprášeném kráteru po letecké pumě ležel mladý sovětský voják. Prsty měl zkřehlé a přilepené k černé oceli svého samopalu, ale v očích mu hořel horečnatý, zběsilý plamen. Zoufale tiskl k hrudi špinavý kus chleba, který už dávno ztratil svou barvu i chuť, pokrytý jemným šedým prachem z rozvalených domů. Kolem něj se sypaly střepy cihel. Každý pohyb znamenal smrt. Nahoře, v okenních otvorech vybombardovaných domů, číhali němečtí odstřelovači – neviditelné přízraky, které proměnily každou ulici v smrtící ruletu.
Sovětští vojáci ve Stalingradu, leden 1943
O pouhých několik desítek metrů dál, v hlubokém blátě promíchaném s krví a lidskými těly, umíral německý granátník. Měl roztrhaný kabát, v němž se okamžitě proměňovala vytékající krev v tmavé krusty. V hlavě se mu míchaly vzpomínky na teplý domov kdesi v Bavorsku s přízračným řevem ruských děl, které právě trhaly oblohu nad jejich hlavami. Nikdo už neplakal. Slzy dávno vyschly, nahrazené prázdnotou, tichým šílenstvím a tupým zoufalstvím. Zůstal jen strach, hlad a tísnivý pocit, že slunce nad tímto proklatým městem už nikdy nevyjde.
Ocelové peklo na Volze: Začátek stalingradské epopeje
Ráno 21. srpna 1942 nevěstilo nic dobrého. Vzduch nad stepí těžkl horkem a blížícím se zápachem spálené oceli. Německá 6. armáda pod velením Friedricha Pauluse prorazila vnější obranu a překročila řeku Don. V té chvíli se roztočil nelítostný mlýnek na maso.
Město na dolním toku řeky Volhy zpočátku vůbec nepatřilo k hlavním strategickým cílům, avšak fanatická touha Berlína zlomit nezlomný symbol sovětského odporu a uštědřit ránu samotnému Stalinovi proměnila tuto klíčovou lokalitu v epicentrum války. Zanedlouho se rozlehlé městské ulice proměnily v dýmající hromady trosek a sutin, kde se nelítostně bojovalo o každý sklep, každý ohořelý trám, každý průchod a každý jednotlivý kus rozstřílené cihlové zdi. Stateční sovětští vojáci, hnáni přísnými rozkazy nepřipouštějícími žádný krok zpět a neustále ohrožováni vlastní palbou i jednotkami NKVD, bránili úzký pás země u řeky Volhy s absolutní a zcela nadlidskou houževnatostí.
V tomto momentu lidská duše utrpěla totální prohru. Lidé se stali pouhým palivem pro nenasytný stroj války, kde naději nahradil pud sebezáchovy a strach.
Výškové opojení na střeše Evropy
Zatímco se u Stalingradu začínala psát tragédie milionů, na zcela jiné frontě probíhala scéna jako vystřižená ze stránek zvráceného románu. Skupina elitních německých myslivců Gebirgsjäger toho samého dne, tedy 21. srpna 1942, po namáhavém výstupu stanula na vrcholu Elbrusu.
Vzduch byl zde nahoře řídký, ostrý jako břitva a čistý tak, až to bolelo. Horským myslivcům z 1. horské divize, těmto vyvoleným lovcům, se v plicích usazoval mráz s každým bolestivým nádechem. Jejich tváře, ošlehané kavkazským větrem a zčernalé od vysokohorského slunce, připomínaly spíše masky z kamene než lidské obličeje.
Pod nimi se rozprostíral svět, který náhle vypadal malý a nedůležitý. Celý ten nesmyslný shon válečného stroje, všechen ten hluk děl a křik umírajících, to všechno zůstalo někde hluboko pod nimi, pohřbené v mracích. Tady, ve výšce 5 642 metrů, vládlo ticho. Ale bylo to ticho tíživé, ticho věčnosti, která se na ně dívalo s ledovým nezájmem.
Když se jejich ztuhlé, krví podlité prsty dotkly látky praporu, cítili tíhu okamžiku, která v nich vyvolávala podivnou směs opojení a děsu. Nebyl to hrdinský jásot. Nebyl to triumf, po kterém by tančili. Byla to spíše jakási temná, až náboženská úzkost. Když se hákový kříž rozvinul do mrazivého vzduchu, aby se popral s divokým větrem, v očích těch mužů nebylo vidět vítězství, ale prázdnotu.
21. srpen 1942, Kavkaz. Němečtí vojáci Gebirgsjäger z 1. horské divize zasadili vlajku se svastikou na vrchol hory Elbrus (nejvyšší vrchol v Evropě).
Hleděli na tu vlajku a v hloubi duše, kdesi za nánosem propagandy a poslušnosti, cítili, že tohle není výšina, na které by chtěli zůstat. Bylo to místo, kde se člověk dotýká božské velikosti, a přitom se cítí jako ten nejmenší, nejubožejší hmyz. Měli pocit, že se dopustili svatokrádeže. Hory jim neodpustily. V ten moment, kdy vlajka zašustila ve větru, se v nich cosi zlomilo. Ta nehybná, bílá hora se zdála být tichým svědkem jejich budoucí zkázy. Cítili, že tato hora – tento němý obr – si je zapamatovala. Cítili, že už nikdy nebudou těmi samými lidmi, kteří kdysi v euforii opouštěli své domovy. Byli téměř na střeše světa, a přesto se cítili jako na dně hluboké, temné propasti.
Na nejvyšší hoře Kavkazu i celé Evropy zavlála vlajka s hákovým křížem. Záchvat zuřivosti dostal, když se Adolf Hitler dozvěděl o této čistě horolezecké a propagandistické výpravě, zuřil. Považoval to za bezvýznamný rozmar ve chvíli, kdy armády umíraly v bojích o strategická území a ropná pole. Zatímco nacistická propaganda opájela německý národ obrazy dobytých štítů, v zamrzlých stepích a sutinách už se tiše rodil konec třetí říše.
Dnešní pohled na 21. srpen 1942 ukazuje tragédii lidské pýchy v plné nahotě. Na jedné straně hory dotýkající se nebe s vetknutou vlajkou tyranie, na straně druhé hluboké zákopy, v nichž se rodilo vítězství i tetelila smrt vykoupené nesmírným utrpením. Obě události navždy zůstanou mrazivou připomínkou toho, jak tenká je hranice mezi lidskou houževnatostí a šílenstvím.
